Krajský soud v Hradci Králové 19 Co 83/2026-125 – Odbory

Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 803 805,29 Kč s úrokem z prodlení 11,50 % ročně počínaje od 22. 8. 2025 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení 3 619,90 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud vysvětlil, že se žalobce žalobou podanou u soudu dne 28. 8. 2025 domáhal po žalovaném regresní úhrady, protože nahradil poškozené společnosti , právnická osoba, (dále také jen „, právnická osoba, “) škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které žalovaný vydal ve stavebním řízení. Po skutkové stránce vzal za prokázané, že žalovaný (Magistrát města Hradec Králové, odbor stavební) vydal dne 27. 3. 2017 pod sp. zn. SZ MMHK/032887/2017 ST2/Van podle § 96a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stav. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2017, společný souhlas s umístěním a stavbou nového kiosku občerstvení a stavebními úpravami stávajícího kiosku benzinové stanice spojené se změnou užívání na občerstvení , právnická osoba, jako stavby dočasné s dobou trvání do 1. 5. 2026 včetně umístění nových areálových rozvodů vody, kanalizace a elektro. Právních účinků nabyl dnem doručení stavebníkovi, k čemuž došlo dne 4. 4. 2017. Stavba měla být dokončena do 31. 7. 2017 a její užívání měl umožnit kolaudační souhlas. Společný souhlas byl zrušen v přezkumném řízení zahájeném 15. 11. 2017 Magistrátem města Hradec Králové, odborem stavebním, a to jeho rozhodnutím ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. SZ MMHK/199015/2017 ST2/Van. Stavební odbor dospěl k závěru, že vydáním společného souhlasu byl porušen § 90 písm. c) stav. zák. v souvislosti s § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., když provozovna občerstvení neřeší napojení na komunikaci, přičemž pro tuto stavbu mělo být vedeno územní řízení podle § 90 písm. d) stav. zák., nikoliv vydání územního souhlasu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 6. 2. 2019, č. j. KUKHK-24668/UP/2018/Kd, právní moci nabylo dne 6. 2. 2019. Společnost , právnická osoba, proti němu podala žalobu. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 A 62/2019-78, byla rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 6. 2. 2019 a Magistrátu města Hradec Králové ze dne 18. 6. 2018 zrušena s tím, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné správní orgány (společný souhlas mohl přezkoumat v zákonné lhůtě toliko nadřízený správní orgán). Věc tak byla vrácena Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje k dalšímu řízení, aby posoudil, zda jsou splněny podmínky (časové a věcné) pro opětovné zahájení přezkumného řízení s tím, že je na něm, aby přezkumné řízení zahájil z moci úřední a ve věci dále postupoval a rozhodl. Následně Krajský úřad Královéhradeckého kraje ve sdělení ze dne 10. 3. 2021, č. j. KUKHK-7217/UP/2021 (Kd), vyšel ze skutečnosti, že společný souhlas ze dne 27. 3. 2017 nabyl právních účinků dne 4. 4. 2017 a zároveň konstatoval s poukazem na § 96 odst. 4 a § 106 odst. 2 stav. zák. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2017, že lhůty pro případné zahájení a vydání rozhodnutí v přezkumném řízení v daném případě již pominuly, časové podmínky pro opětovné zahájení a vedení přezkumného řízení tedy splněny nebyly a není tak namístě posuzovat splnění věcných podmínek. Dne 22. 11. 2017 podala společnost , právnická osoba, žádost o kolaudační souhlas. Rozhodnutím Magistrátu města Hradec Králové, odbor stavební, ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. SZ MMHK/203773/2017 ST2/Van, byl podle § 122 odst. 4 stav. zák. vysloven zákaz užívání stavby, neboť její provedení a užívání může ohrozit životy a zdraví osob z hlediska bezpečnosti a plynulosti silničního provozu (§ 119 odst. 2 stav. zák.), jak vyplynulo z nesouhlasného stanoviska Krajského ředitelství Policie ČR, odboru služby dopravní policie ze dne 6. 2. 2018, podle kterého je stávající dopravní napojení stavby nevyhovující a neodpovídající intenzitě dopravy v dotčeném úseku silnice, když zejména chybí připojovací pruh. Společnost , právnická osoba, podala proti rozhodnutí odvolání. Rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 11. 2. 2019, č. j. KUKHK-14694/UP/2018/Kd, bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. Odvolací správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že podkladem pro vydání společného souhlasu mělo být stanovisko Policie ČR (jakož i stanovisko Ministerstva dopravy). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 2. 2019. Společnost , právnická osoba, podala proti uvedenému rozhodnutí žalobu, která byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 A 67/2019-50. Krajský soud mimo jiné uvedl, že ve věci nastalo pochybení v řízení o vydání společného souhlasu k předmětné stavbě ve smyslu § 96a stav. zák., neboť záměr nebyl vyhodnocen tak, že jde o stavbu, ke které je nutné konat územní řízení podle § 90 písm. d) stavebního zákona. Kasační stížnost, kterou proti tomuto rozsudku podala společnost , právnická osoba, , byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2023, č. j. 10 As 102/2021-35. Nejvyšší správní soud upozornil na to, že posuzuje situaci, v níž vedle sebe stojí jak (v důsledku rušícího rozsudku) obživlý společný územní a stavební souhlas, tak rozhodnutí o zákazu užívání stavby, které bylo vydáno místo požadovaného kolaudačního souhlasu. Uvedl, že stavební úřad i Krajský úřad Královéhradeckého kraje založily rozhodnutí o zákazu užívání stavby především na informacích plynoucích z nesouhlasného stanoviska Policie České republiky, podle něhož může skutečné provedení stavby a její užívání ohrozit bezpečnost a plynulost provozu, případně též životy a zdraví osob. Pro stavbu tedy mělo být vedeno územní řízení podle § 90 písm. d) stav. zák., tj. nestačil pouhý společný souhlas jako zjednodušená forma povolení.3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2023, č. j. 35 C 182/2019-141 bylo České republice uloženo zaplatit společnosti , právnická osoba, škodu. Tento rozsudek byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 91 Co 20/2024-183, potvrzen v části, ve které bylo uloženo České republice zaplatit společnosti , právnická osoba, škodu ve výši 803 805,29 Kč. Tuto částku žalobce společnosti , právnická osoba, zaplatil dne 23. 8. 2024. Výzvou ze dne 7. 8. 2025 vyzval žalovaného k zaplacení částky 803 805,29 Kč.4. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle § 16 odst. 1 a 4, § 18 odst. 1 a § 34 s přihlédnutím k § 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „OdpŠk“) a vycházel i ze závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 975/2022 a ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2793/2018. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2017, tj. společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru (společný souhlas), které bylo pro nezákonnost zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 6. 2018, považoval za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Vyložil, že podmínka zrušení pravomocného společného souhlasu ze dne 27. 3. 2017 pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk) je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení. Obživnutí společného souhlasu v důsledku vydání rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 A 62/2019-78, kterým byla rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 6. 2. 2019 a rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2018 zrušena, nemělo za následek „odklizení“ již vzniklých důsledků nezákonného rozhodnutí v podobě vzniklé škody. Kromě toho „obživlé“ rozhodnutí ze dne 27. 3. 2017 nemohlo obstát vedle pravomocného rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2018, kterým byl vysloven zákaz užívat stavbu realizovanou poškozenou společností , právnická osoba, na základě společného souhlasu ze dne 27. 3. 2017. Společnost , právnická osoba, tak neměla žádnou možnost, jak začít předmětnou stavbu, realizovanou na základě společného souhlasu ze dne 27. 3. 2017, legálně užívat. Jak uvedl sám žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 16. 3. 2018, vzhledem k tomu, že sám není odborně způsobilý k posouzení toho, zda stavba nebo její užívání nebude ohrožovat život, zdraví či bezpečnost z hlediska provozu na pozemních komunikacích, vyžádal si stanovisko Policie ČR. Takovou možnost však měl již v době, kdy posuzoval, zda jsou splněny podmínky pro vydání společného souhlasu. Pokud tak neučinil a vydal společný souhlas, na jehož základě společnost , právnická osoba, realizovala předmětnou stavbu a vynaložila tak náklady, které by nebýt společného souhlasu vůbec nevynakládala, vznikla jí v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím škoda ve výši 803 805,29 Kč (srov. závěr vyjádřený v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2023, č. j. 35 C 182/2019-141, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 91 Co 20/2024-183). Žalovaný jí tuto škodu způsobil zaviněně, a to z nevědomé nedbalosti, neboť vzhledem k okolnostem a ke svým poměrům dne 27. 3. 2017 vědět měl a mohl, že posouzení žádosti společnosti , právnická osoba, o umístění a stavbu nového kiosku občerstvení vyžaduje i posouzení, zda záměr je v souladu s požadavky na veřejnou dopravní infrastrukturu.5. Námitce promlčení uplatněného nároku vznesené žalovaným okresní soud nepřisvědčil, vycházeje ze zjištění, že žalobce vyplatil společnosti , právnická osoba, na základě soudního rozhodnutí z titulu náhrady škody částku 803 805,29 Kč dne 23. 8. 2024 a žalobu, kterou se po žalovaném domáhá zaplacení této částky, doručil okresnímu soudu v pondělí 25. 8. 2025, tj. v otevřené roční promlčecí „lhůtě“ (§ 34 odst. 1 OdpŠk za použití § 26 OdpŠk, § 605 odst. 2 o. z. a § 607 o. z.). Vyložil, že „lhůta“ představuje čas vymezený určité osobě, aby si projevem vůle zachovala vlastní právo. Časový úsek, jehož uplynutím může dojít k promlčení, proto má charakter lhůty. Z toho vyplývá, že ačkoliv zákon č. 82/1998 Sb. používá již překonanou terminologii promlčecí „doba“, pro její počítání se uplatní pravidla pro počítání lhůt (srov. zejména § 607 o. z.). Rozhodnutí o úrocích z prodlení okresní soud opřel o ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.6. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který měl v řízení plný úspěch, přiznal proti neúspěšnému žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.7. Žalovaný podal proti rozsudku odvolání odůvodněné tím, že prvostupňový soud nedostatečně zjistil skutkový stav a ze svých zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Poukázal na to, že zejména závěry Městského soudu v Praze obsažené v rozsudku ze dne 19. 6. 2024, č. j. 91 Co 20/2024-183, okresní soud převzal téměř doslovně. Nerespektoval, že se v regresním řízení musí vypořádat se všemi skutkovými i právními okolnostmi případné odpovědnosti žalovaného a že předchozími zjištěními, s výjimkou výše škody, není vázán. Žalovaný může v regresním řízení uplatňovat všechny námitky, jež by bylo možno uplatnit vůči poškozenému v původním odškodňovacím řízení. V projednávané věci není splněna základní podmínka vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím stanovená v § 8 OdpŠk, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno příslušným orgánem. V daném případě společný souhlas ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. SZ MMHK/032887/2017 ST2/Van, který okresní soud označil za nezákonné rozhodnutí zakládající odpovědnost za škodu, v konečném důsledku zrušen nebyl, když rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. SZ MMHK/199015/2017 ST2/Van a rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 6. 2. 2019, č. j. KUKHK-24668/UP/2018/Kd byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 A 62/2019-78. Dále žalovaný argumentuje absencí zavinění na jeho straně. Splnění podmínek pro vydání společného souhlasu posuzoval na základě předložené žádosti a projektové dokumentace, ze které zjistil, že předmětnou stavbou nebudou podstatným způsobem změněny poměry v území a že záměr nevyžaduje nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Stavební úřad posouzení záměru řádně provedl a oprávněně dospěl k závěru, že navrhovaná stavba stávající dopravní infrastrukturu neovlivní a nevyvolá na ni nové nároky, a že jsou tedy podmínky pro vydání společného souhlasu splněny. Povinnost pravdivě, úplně a srozumitelně popsat zamýšlený způsob užívání stavby leží výlučně na stavebníkovi, respektive na projektantovi, který záměr zpracovává. Projektant odpovídá za správnost, celistvost a úplnost jím zpracované územně plánovací dokumentace. Žalovaný zdůraznil, že zavinění je samostatnou podmínkou vzniku regresní odpovědnosti a nelze ji nahrazovat či zaměňovat za podmínku vydání nezákonného rozhodnutí, tedy podmínku protiprávnosti. Zavinění se musí vztahovat k protiprávnímu jednání, tedy v daném případě k vydání nezákonného rozhodnutí a nemůže být dovozováno z dalších kroků, které žalovaný činil. Žalobce tedy povinnost prokázat zavinění neunesl. Žalovaný z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.8. Žalobce navrhl potvrzení prvostupňového rozsudku. Zdůraznil, že stavební úřad je správním orgánem, který určuje okruh dotčených orgánů a odpovídá za to, že jeho rozhodnutí je vydáno na základě úplných, zákonem předepsaných podkladů. Pokud není odborně způsobilý určitý veřejný zájem posoudit, je povinen si vyžádat závazné stanovisko příslušného dotčeného orgánu. V dané věci byla předmětem řízení novostavba kiosku se změnou užívání na provoz typu drive thru, umístěná v přímém napojení na veřejnou komunikaci. Dopravní aspekty záměru představovaly jeho neoddělitelnou funkční součást. Skutečnost, že dokumentaci zpracoval autorizovaný projektant, nezbavuje stavební úřad povinnosti kriticky posoudit, zda popisovaný záměr odpovídá realitě a zda jsou řádně vyhodnoceny jeho veřejnoprávní dopady. Stavební úřad není pasivním příjemcem tvrzení projektanta, nýbrž garantem zákonnosti postupu a rozhodnutí. Pokud projekt deklaroval, že provoz drive thru není dopravně významný, ačkoli samotná povaha služby je založena na provozu vozidel, jednalo se o tvrzení přinejmenším natolik sporné, že vyžadovalo ověření prostřednictvím závazného stanoviska dotčeného orgánu. Tím, že žalovaný tuto klíčovou otázku neověřil a spolehl se na projektovou dokumentaci, přestože šlo o nový provoz s přímým dopravním dopadem, naplnil standard nevědomé nedbalosti. Nešlo o úmyslné porušení zákona, ale o nedostatečné zhodnocení hranic vlastní odborné způsobilosti. Významným potvrzením procesního pochybení žalovaného je skutečnost, že stavební úřad sám zahájil přezkumné řízení a dospěl k závěru o nezákonnosti původního postupu z důvodu absence závazného stanoviska dotčeného orgánu. Jakkoli tento postup nelze chápat jako přímé přiznání zavinění, jednoznačně dokládá, že ani samotný stavební úřad nepovažoval původní postup za bezvadný. Podstatou regresní odpovědnosti není samotná existence případné vady projektové dokumentace, nýbrž procesní pochybení stavebního úřadu při výkonu veřejné moci. Zavinění žalované spočívá v nevědomé nedbalosti, jejímž znakem je podcenění povinností při znalosti okolností, které měly vést ke zvýšené obezřetnosti.9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), při nařízeném jednání přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se žalovaný jako odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), a to i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.).10. Po přezkoumání rozsudku okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné. Sdílí skutkové a v zásadě i právní závěry okresního soudu a odkazuje na jeho přiléhavé a výstižné odůvodnění, k němuž vzhledem k odvolacím námitkám dodává následující.11. V prvé řadě krajský soud věnoval pozornost výtce žalovaného, že okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav a nevyhověl návrhu žalovaného „připojit k předmětnému řízení také spis vedený v této věci Magistrátem města Hradec Králové, stavebním odborem“.12. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.13. Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.14. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný v rámci plnění své důkazní povinnosti navrhl k důkazu „případně spis Magistrátu města Hradec Králové, stavebního odboru v předmětné věci s tím, že bude předložen, pokud si ho soud vyžádá“, aniž by upřesnil, jakou částí spisu má být proveden důkaz (viz čl. III odporu proti platebnímu rozkazu na č. l. 27-29 spisu). Skutková tvrzení, k nimž byl tento důkazní návrh přiřazen, měl okresní soud za prokázaná z jiných provedených důkazů a nesporných tvrzení účastníků. Při jednání před okresním soudem dne 25. 2. 2026 žalobce i žalovaný totiž učinili nesporným skutkový stav, který je popsán v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024. Okresní soud po provedení listinných důkazů konstatoval, že skutkový stav není sporný, což žalovaný nijak nezpochybnil. Po poskytnutém poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. účastníci netvrdili nové okolnosti, nenavrhli nové důkazy a nenavrhli ani doplnění dokazování ve vztahu k již navrženým, ale neprovedeným důkazům (viz protokol na č. l. 76-77 spisu). Námitka žalovaného, že okresní soud zjistil skutkový stav nedostatečně, je pouze obecná, nekonkrétní a nedůvodná. Okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí s přihlédnutím k tomu, které skutečnosti mezi účastníky nebyly sporné. Provedené důkazy náležitě hodnotil a vyvodil z nich správné skutkové závěry, s nimiž se krajský soud ztotožňuje.15. Při právním posouzení věci okresní soud správně vycházel z právní úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů („OdpŠk“).16. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.17. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.18. Podle § 16 odst. 1 OdpŠk nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.19. Podle § 16 odst. 4 OdpŠk stát může požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku v samostatné působnosti, územního celku v přenesené působnosti či úřední osoby na způsobení vzniklé škody.20. Podle § 18 odst. 1 OdpŠk právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti.21. Podle § 18 odst. 2 OdpŠk zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu.22. Podle § 18 odst. 6 OdpŠk ten, proti němuž byl uplatněn nárok na regresní úhradu, má proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje, právo uplatnit všechny námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradě škody.23. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.24. Podle § 34 odst. 1 OdpŠk nárok státu podle § 16 a § 17 odst. 1 a nárok územního celku v samostatné působnosti podle § 23 a 24 na regresní úhradu se promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody.25. Smyslem regresní úhrady je zajistit, aby důsledky způsobené škody či nemajetkové újmy dopadly na ty subjekty, jež ji skutečně způsobily svou činností, ačkoliv poškozenému škodu nahradil či zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích poskytl stát, který za ni podle právní úpravy odpovídá. Zatímco odpovědnost státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je založena na objektivním principu bez možnosti liberace, regresní odpovědnost územního celku při výkonu přenesené působnosti nebo úřední osoby je odpovědností subjektivní. To znamená, že nárok na regresní úhradu vzniká jen v případě, že škoda byla způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Jde tedy o protiprávnost, u níž není zavinění presumováno, nýbrž musí být oprávněnou osobou prokázáno. Žalovaný může v regresním řízení uplatňovat všechny námitky, které bylo možné uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradu škody. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat tam, kde povinnost jednat měla), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Půjde zejména o nedodržení předepsaných postupů či zjevná pochybení při aplikaci hmotného práva. Zavinění, které není v zákoně blíže vymezeno, bývá definováno jako vnitřní psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání, tj. ke vzniku škody. Tento vztah je podle kombinace rozpoznávací a volní složky vyjádřen jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá či nevědomá nedbalost. Úmyslné zavinění je založeno na tom, že škůdce se chtěl určitého jednání (opomenutí) dopustit, a porušit či ohrozit tím zájem chráněný zákonem (úmysl přímý), popřípadě alespoň věděl, že svým jednáním (opomenutím) může takové porušení způsobit, a pro případ, že je skutečně způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). U nedbalostního zavinění chybí volní prvek – vůle škůdce ke škodlivému výsledku nesměřuje; při vědomé nedbalosti škůdce ví, že svým jednáním (opomenutím) může způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že se tak nestane, zatímco u nevědomé nedbalosti škůdce neví, že může způsobit škodu, ačkoli by to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.26. Předpokladem pro regresní odpovědnost žalovaného je tedy jeho porušení právní povinnosti, vznik škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která byla státem nahrazena, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody a zavinění žalovaného.27. Ohledně naplnění podmínky porušení právní povinnosti okresní soud dospěl ke shodným právním závěrům, které přijal Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 19. 6. 2024, č. j. 91 Co 20/2024-183 v řízení o náhradu škodu způsobené společnosti , právnická osoba, nezákonným rozhodnutím žalovaného, tedy že společný souhlas Magistrátu města Hradec Králové ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. SZ MMHK/032887/2017 ST2/Van, s umístěním a stavbou nového kiosku občerstvení a stavebními úpravami stávajícího kiosku benzinové stanice spojené se změnou užívání na občerstvení , právnická osoba, jako stavby dočasné s dobou trvání do 1. 5. 2026 včetně umístění nových areálových rozvodů vody, kanalizace a elektro, který nabyl právních účinků (právní moci) dne 4. 4. 2017, a který byl jako pravomocný pro nezákonnost zrušen rozhodnutím Magistrátu města Hradec Králové ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. SZ MMHK/199015/ 2017 ST2/Van, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 6. 2. 2019, č. j. KUKHK-24668/UP/2018/Kd, je třeba považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Podmínka zrušení pravomocného společného souhlasu ze dne 27. 3. 2017 pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk) je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, nebo ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010, či ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). Obživnutí společného souhlasu v důsledku vydání rozsudku Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 A 62/2019-78, kterým byla rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 6. 2. 2019 a Magistrátu města Hradec Králové ze dne 18. 6. 2018 zrušena, nemá za následek odklizení již existujícího nezákonného rozhodnutí. Kromě toho obživlý společný souhlas Magistrátu města Hradec Králové ze dne 27. 3. 2017 nemůže obstát vedle pravomocného rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. SZ MMHK/203773/2017 ST2/Van, kterým byl vysloven zákaz užívat stavbu realizovanou společností , právnická osoba, na základě společného souhlasu ze dne 27. 3. 2017. Krajský soud v nyní projednávané věci tyto právní závěry sdílí a nemá důvod se od nich odchylovat. Nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk je pravomocné (případně bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Na jeho nezákonnosti se pokračováním v řízení nic nemění.28. Specifikem projednávané věci je skutečnost, že rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. SZ MMHK/199015/2017ST2/Van, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 6. 2. 2019, č. j. KUKHK-24668/UP/2018/Kd, jimiž byl zrušen pro nezákonnost společný souhlas Magistrátu města Hradec Králové ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. SZ MMHK/032887/2017 ST2/Van, byla následně Krajským soudem v Hradci Králové zrušena z důvodu, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné orgány. Ani případný závěr, že z tohoto důvodu není splněna podmínka stanovená v § 8 odst. 1 OdpŠk spočívající ve zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost příslušným orgánem, nemění nic na tom, že k deliktnímu jednání žalovaného, jež zakládá odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci, došlo. Uvedené jednání by v takovém případě bylo podřaditelné pod nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Pojem nesprávného úředního postupu není v tomto ustanovení definován. Z jeho jazykového výkladu je zřejmé, že nesprávným úředním postupem nejsou jen případy v zákoně příkladmo uvedené, a že pod něj lze podřadit všechna deliktní jednání, jež nezakládají odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Vydal-li žalovaný dne 27. 3. 2017, Anonymizováno, společný souhlas s umístěním a stavbou nového kiosku občerstvení a stavebními úpravami stávajícího kiosku benzinové stanice spojené se změnou užívání na občerstvení , právnická osoba, a bezprostředně před tím, než společnost , právnická osoba, podala dne 22. 11. 2017 žádost o kolaudační souhlas, zahájil dne, Anonymizováno, 15. 11. 2017 přezkumné řízení, v němž rozhodnutím ze dne 18. 6. 2018 společný souhlas jako věcně nepříslušný orgán zrušil z důvodu, že vydáním společného souhlasu byl porušen § 90 písm. c) stav. zák. v souvislosti s § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., když provozovna občerstvení neřeší napojení na komunikaci, přičemž pro tuto stavbu mělo být vedeno územní řízení podle § 90 písm. d) stav. zák., nikoliv vydání územního souhlasu a rozhodnutím ze dne 16. 3. 2018 vyslovil zákaz užívání stavby z důvodu, že její provedení a užívání může ohrozit životy a zdraví osob z hlediska bezpečnosti a plynulosti silničního provozu (§ 119 odst. 2 stav. zák.), jednal nekonzistentně a jeho rozhodnutí si vzájemně odporují. Jeho pochybení na začátku řetězce vydaných rozhodnutí spočívající v tom, že si nevyžádal potřebné stanovisko Policie ČR a vydal společný souhlas s umístěním a stavbou kiosku občerstvení, přestože ve věci mělo být vedeno územní řízení, vedlo ke stavu, kdy poškozená společnost , právnická osoba, , která stavbu realizovala na základě žalovaným vydaného společného souhlasu, tak neměla žádnou možnost, jak začít tuto stavbu, na kterou vynaložila finanční prostředky, legálně užívat.29. Krajský soud proto dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že podmínka protiprávnosti jednání žalovaného je v daném případě splněna. Rovněž vznik škody byl v řízení prokázán. Žalobce dne 23. 8. 2024 splnil povinnost uloženou mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 91 Co 20/2024-183, tím, že poškozené společnosti , právnická osoba, zaplatil na náhradu škody částku 803 805,29 Kč, odpovídající žalobou uplatněnému regresnímu nároku. Jeho výši ostatně žalovaný nijak nezpochybňoval.30. Nezbytnou podmínkou nároku státu na regresní úhradu je též existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi porušením právní povinnosti územním samosprávným celkem při výkonu státní správy v přenesené působnosti a vznikem škody, tj. nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup musí být se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. V daném případě je příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody zjevná a nepochybná. Žádná jiná skutečnost vedle deliktního jednání žalovaného, spojená kauzální vazbou se vznikem škodlivého následku, který musel být státem odškodněn, zjištěna nebyla.31. Žádné pochybení pak krajský soud neshledal ani v tom, jak se okresní soud vypořádal s otázkou zavinění žalovaného. Jeho závěr, že žalovaný porušil právní povinnost zaviněně, a že mu lze toto zavinění přičítat ve formě nevědomé nedbalosti, je správný. Žalovaný sice nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodlivý následek, vzhledem k okolnostem a svým poměrům to však vědět měl a mohl. Mělo a mohlo mu být známo, že je v daném případě nutné posoudit mimo jiné i to, zda je záměr žadatele v souladu s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, k čemuž ostatně i sám dospěl v přezkumném řízení, které jako věcně nepříslušný orgán zahájil. Argumentace žalovaného ohledně této vědomosti je rozporná, když se v závěrečném návrhu před soudem prvního stupně bránil tím, že v době vydání předmětného rozhodnutí nevěděl, že je nutné řešit napojení kiosku na veřejnou komunikaci, neboť takováto potřeba z předložené projektové dokumentace nevyplývala, zatímco v odvolání proti rozsudku tvrdí, že věděl, že v rámci řízení o vydání společného souhlasu je třeba posoudit, zda záměr vyžaduje nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, posouzení řádně provedl na základě předložené žádosti a projektové dokumentace a oprávněně dospěl k závěru, že navrhovaná stavba stávající dopravní infrastrukturu neovlivní a nevyvolá na ni nové nároky, a že tedy podmínky pro vydání společného souhlasu jsou splněny. Neobstojí ani obrana žalovaného, že mu nelze přičítat k tíži, že až později vyšlo najevo, že projektová dokumentace předložená stavebníkem vykazovala vady, které ho vedly k chybné volbě postupu, který bylo třeba použít. V té souvislosti je třeba připomenout ustanovení § 4 odst. 2 a § 5 odst. 1 o. z., z nichž vyplývá, že činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. Žalovaný jednal v rámci působnosti přenesené na něj státem, měl tedy být garantem jejího náležitého a odborného výkonu. K projektové dokumentaci měl přistupovat s odbornou erudicí, kriticky a obezřetně. I když byla vypracována odborným projektantem, měl její obsah pečlivě a komplexně posoudit, podrobit důsledné kontrole, včas rozpoznat její nedostatky a učiněná zjištění promítnout do svého procesního postupu, nikoliv pasivně a nekriticky spoléhat na její správnost.32. Přestože žalovaný v rámci odvolacích námitek nezopakoval námitku promlčení uplatněného nároku vznesenou v prvostupňovém řízení, pokládá krajský soud za vhodné doplnit, že otázku promlčení posoudil ve shodě s okresním soudem tak, že nárok promlčen není. Na přiléhavý výklad okresního soudu pod body 30 a 31 odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje a nad jeho rámec doplňuje, že podle § 605 odst. 2 o. z. konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce. Podle § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující. Protože náhrada škody byla žalobcem zaplacena dne 23. 8. 2024, připadl konec jednoroční promlčecí lhůty na sobotu 23. 8. 2025, a proto byl posledním dnem lhůty k podání žaloby nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí 25. 8. 2025, kdy žalobce žalobu u okresního soudu (včas) podal.33. Rovněž rozhodnutí okresního soudu o úrocích z prodlení je správné a má oporu v § 1968 a § 1970 o. z. a v § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.34. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, neboť i o nich prvostupňový soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu ve věci správně rozhodl.35. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný v odvolacím řízení neuspěl, a proto je povinen nahradit úspěšnému žalobci náklady, které v průběhu odvolacího řízení účelně vynaložil. Tvoří je paušální náhrada náležející účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem za 3 úkony (vyjádření k odvolání, příprava na odvolací jednání a účast na něm) ve výši po 300 Kč za každý úkon podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a jízdné k odvolacímu jednání z Prahy do Hradce Králové a zpět osobním automobilem zn. Dacia Logan s kombinovanou spotřebou dle technického průkazu 5,8 l benzinu na 100 km při celkové ujeté vzdálenosti 230 km. Cena benzinu automobilového 95 oktanů podle § 4 písm. a) vyhlášky č. 573/2025 Sb. činí 34,70 Kč za 1 litr a sazba základní náhrady podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 573/2025 Sb. je stanovena ve výši 5,90 Kč za 1 km, takže jízdné představuje částku 1 819,90 Kč. Náklady vynaložené žalobcem na odvolací řízení tak činí celkem 2 719,90 Kč. Žalovaný je povinen mu tuto částku nahradit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).