11 CO 131/2022-310 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 10. 9. 2020 do zaplacení (odstavec I. a) výroku), žalobu ohledně částky 550.000 Kč s úrokem z prodlení zamítl (odstavec I. b) výroku), zamítl žalobu ohledně částky 902,99 Kč s úrokem z prodlení (odstavec I. c) výroku). Uložil žalované povinnost zaplatit žalobci kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 77.000 Kč za období od 10. 9. 2020 do 27. 10. 2021 ve výši 7.182,52 Kč (odstavec II. a) výroku), v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 38.500 Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (odstavec II. b) výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 80.385,20 Kč s úrokem z prodlení od 10. 9. 2020 do zaplacení (odstavec II. c) výroku), v části, ve které se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 6.000 Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (odstavec II. d) výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.800 Kč s úrokem z prodlení od 10. 9. 2020 do zaplacení (odstavec II. e) výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3.737,02 Kč s úrokem z prodlení od 10. 9. 2020 (odstavec II. f) výroku), v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 1.105 Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (odstavec II. g) výroku). Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 53.500 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 10. 9. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10.000 Kč od 10. 9. 2020 do 27. 10. 2021 (odstavec III. výroku), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 100.000 Kč s úrokem z prodlení od 10. 9. 2020 do zaplacení (odstavec IV. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 49.352 Kč (odstavec V. výroku), uložil žalobci povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 594 Kč (odstavec VI. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 1.011 Kč (odstavec VII. výroku). 2. Proti výrokům v odstavcích I. b), II. b), III., IV. a nákladovým výrokům podal včasné odvolání žalobce. Ve vztahu k nemajetkové újmě, kdy se domáhal zaplacení částky 650.000 Kč, vytkl soudu, že přiznanou částku 100.000 Kč považuje za zcela neadekvátní. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, že každé trestní stíhání představuje omezení v souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Skutky, pro které bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání, byly kvalifikovány jako zločin obecného ohrožení a přečin poškození cizí věci, následně došlo ke změně právní kvalifikace a proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin obecného ohrožení s trestem odnětí svobody v délce až 15 let. Od samého počátku byl žalobce ohrožen trestní sazbou v řádu mnoha let odnětí svobody, což pro něj znamenalo velký psychický nápor. Pokud soud prvního stupně provedl srovnání, vždy se jednalo o trestné činy proti lidskému životu a zdraví, a proto bylo přiznáno zadostiučinění vyšší, žalobce má za to, že soud nemůže míru závažnosti trestné činnosti takto zobecňovat. Žalobce pak mohl být s ohledem na závažnost vytýkané trestné činnosti vazebně stíhán až po dobu tří let. Dle nálezů Ústavního soudu, jestliže stát zasáhne do života člověka nedůvodným trestním stíháním, poškodí či dokonce zničí jeho postavení ve společnosti a mnohdy i v rodině, musí výše odškodnění odpovídat takovému zásahu. Stát nesmí závažnost nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním bagatelizovat přiznáním nepřiměřeně nízké nebo dokonce jen symbolické náhrady. Osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činným v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Žalobce má za to, že okresní soud nedostatečně zohlednil některé významné okolnosti trestního stíhání. Od počátku byl usvědčován především na základě záznamů telekomunikačního provozu, které však dokazovaly pouze žalobcův pohyb v danou dobu v okolí [obec] či jeho bydliště a nic jiného z nich nevyplývalo, přesto byly stěžejním a jediným podkladem pro zahájení a vedení trestního stíhání. V žalobci neustále sílily jeho obavy, že tyto irelevantní podklady mohou vést k jeho odsouzení, když na jejich základě mohl být držen ve vazbě. Soud v rámci odůvodnění dále konstatoval, že žalobce byl nucen mimo jiné se podrobit znaleckému vyšetření, neakcentoval však nepřijatelný přístup znalce, který vycházel ze sdělení, že skutky byly spáchány žalobcem a žalobce byl tak nucen se o sobě v rámci znaleckého posudku dočíst, že trpí sexuální poruchou, kterou znalec vyvodil za současné ignorace zásady presumpce neviny. Krajským státním zástupcem přitom bylo v rámci usnesení o zastavení trestního stíhání žalobce uvedeno, že pokud jde o diagnostiku [porucha], zde znalec přiznal, že podstatnou roli sehrál předpoklad, že obviněný se vytýkaných skutků dopustil. Žalobce byl tak zcela bezdůvodně označován za osobu trpící vážnou sexuální poruchou, což mělo na průběh trestního stíhání významný dopad. Soud dále bagatelizoval dopady medializace, kdy dle názoru soudu žalobce nebyl z článku rozpoznatelný. V obci [obec] přitom bylo obecně známo, že je žalobce obviňován ze zakládání požárů a jakákoli bagatelizace není na místě. Pokud soud polemizuje nad dopady osobního života žalobce, kdy tento měl jeden koníček – práce rozhodčího a jednoho kamaráda a nežil tak společenským životem, pak dle názoru žalobce z četnosti koníčků nelze dovozovat kvalitu jejich provozování. Žalobce činnost rozhodčího naplňovala, v rámci tohoto svého koníčku se kamarádil se sportovci a sportovními organizátory napříč celým [územní celek], a tato činnost mu zabírala velkou část volného času. Stejně tak četnost kamarádů nemůže ovlivnit kvalitu a hodnotu vzájemných prožitků. Částka 100.000 Kč se jeví jako nedostačující. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené vazebním stíháním se žalobce domáhal zadostiučinění ve výši částky 1.500 Kč za každý den trvání vazby. Žalobce se neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že je adekvátní odškodnění ve výši 1.000 Kč za každý den trvání vazby. Žalobce namítá, že 2,5 měsíce života, které byl nucen strávit ve vazební cele, pro něj mají obrovské následky do dnešního dne, kdy psychické obtíže popsané v žalobě a nutnost psychiatrické péče souvisí nejen s proběhlým trestním stíháním, ale právě i s pobytem ve vazební věznici. Nutno podotknout, že Nejvyšším soudem stanovené rozpětí 500 Kč až 1.500 Kč bylo určeno před 10 lety, za tu dobu došlo mimo jiné vlivem inflace k oslabení hodnoty peněz, a proto by soudy měly rozpětí stanovené Nejvyšším soudem aktualizovat s ohledem na současnou hodnotu peněz. Rozhodnutí Nejvyššího soudu odráží cenovou hladinu roku 2012. Reálný nárůst cenové hladiny k okamžiku vazebního stíhání činí řádově téměř 30 %. Žalobce tak má za to, že jím požadovaná částka 1.500 Kč za každý den trvání vazby je odpovídající jeho případu. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené uložením povinnosti a omezení související kontroly prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu, se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění ve výši 63.500 Kč, přičemž částka ve výši 10.000 Kč (100 Kč za každý den takového omezení) byla žalovanou po podání žaloby dobrovolně uhrazena. Soud prvního stupně zbytek nároku žalobce zamítl. Podle názoru soudu nelze rozhodnutí o uložení povinnosti a omezení včetně související kontroly prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu považovat za odpovědnostní titul, když tento nebyl pro nezákonnost zrušen. Primárně žalobce upozorňuje na skutečnost, že sama žalovaná považuje předmětné rozhodnutí za odpovědností titul ve smyslu citovaného zákona, když z tohoto titulu částečně plnila dobrovolně po podání žaloby. Nelze očekávat, že by dobrovolně plnila v případě, kdyby předmětné rozhodnutí nebylo odpovědnostním titulem. Postoj soudu prvého stupně je dle žalobce excesem vybočujícím z běžné rozhodovací praxe soudů v dané problematice. Dle názoru Ústavního soudu, pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné, byla nedůvodná také samotná vazba jako prostředek vedoucí k vyšetření údajné trestné činnosti. Jinak řečeno, ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly. Je totiž třeba vycházet z toho, že nebýt vlastního trestního stíhání, nebyl by jednotlivec podroben povinností snášet jednotlivé procesní úkony či uplatnění omezovacích institutů, včetně výkonu samotné vazby. Má-li být totiž jedinec povinen se takovým úkonům vůbec podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že v případě prokázání, že trestnou činnost nespáchal, dostane se mu odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Žalobce je toho názoru, že rozhodnutí o uložení povinnosti a omezení včetně kontroly prostřednictvím elektronického kontro