15 CO 201/2022-169 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 140 915 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 109 163,10 Kč s úrokovým příslušenstvím zamítl (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), ustanovenému opatrovníku žalovaného [titul] [jméno] [příjmení] přiznal na odměně a náhradě hotových výdajů v souvislosti se zastupováním žalovaného částku 41 007 Kč (výrok IV.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů opatrovníka žalovaného částku 18 453,20 Kč (výrok V.). 2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výrokům II., III. a V., podala žalobkyně včasné odvolání, v němž nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že schopnost žalovaného splácet úvěr nebyla posouzena dostatečně. Poukázala na znění ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), které transponovalo článek 8 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ CCD“). Zdůraznila, že ve smyslu této směrnice je nutno ustanovení § 9 odst. 1 ZoSÚ vykládat, a to eurokonformně. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu České republiky, z níž zejména vyplývá, že postup poskytovatelů úvěrů při posuzování úvěruschopnosti se liší případ od případu a nelze jej paušalizovat. Dále poukázala také na judikaturu Krajského soudu v Praze i na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a zdůraznila, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho čistých příjmů, které dosahovaly nadprůměrné výše 99 222 Kč měsíčně. Pokud se týká výdajové stránky, vycházeno bylo primárně z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, v němž byly informace k dalším relevantním otázkám, jako je způsob zajištění potřeby bydlení, kdy žalovaný uvedl bydlení ve vlastním domě či bytě bez zástavy. Pokud jde o jeho mandatorní výdaje, žalovaný uvedl, že má měsíční splátky úvěru ve výši 417 Kč, což bylo žalobkyní ověřeno v bankovních i nebankovních registrech systému CBCB a zjištěno, že žalovaný měl v době podání žádosti pouze jeden úvěrový produkt, a to kontokorent vedený u žalobkyně s úvěrovým rámcem 5 000 Kč a měsíční splátkou 417 Kč. Životní výdaje žalovaného pak žalobkyně stanovila po zohlednění jeho situace dle interního ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů, kdy výstupem byly napočítány výdaje ve výši 27 370 Kč měsíčně. Banka zároveň stanovila obdobně k ukazateli DSTI hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu, což v tomto případě vycházelo na 5,1 % pro poskytnutí úvěru. Zdůraznila, že posuzování výdajů na základě statistických údajů a úvěrových databází připouští odborná právní literatura a rovněž Evropský orgán pro bankovnictví EBA s takovým postupem souhlasí. Použití životního minima výslovně akceptoval v rámci posuzování úvěruschopnosti také Krajský soud v Praze jako soud odvolací, kdy žalobkyně má za to, že postupovala s odbornou péčí a řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného, pokud ověřila výdaje tvrzené žalovaným na základě vlastních statistických modelů, které vychází ze statistických dat a aktuálních údajů životních nákladů s tím, že zdůraznila, že není povinností žalobkyně ani v jejich možnostech zjišťovat veškeré výdaje žalovaného. Současně žalobkyně zastává názor, že nemandatorní výdaje nepodléhají povinnosti ověření. Smyslem ověření úvěruschopnosti žadatele je zajistit, aby spotřebitel úvěr splatil, nedostal se do existenčních potíží, případně do úpadku. Opětovně poukázala na nadstandardně vysoké příjmy žalovaného, ze kterých po odečtení žalobkyní vypočtených mandatorních výdajů a splátkového zatížení vycházel zůstatek 64 392 Kč. Proto žalobkyně neměla důvodné pochybnosti o tom, že by žalovaný nebyl schopen poskytnutý úvěr splácet, naopak bylo zřejmé, že schopnost žalovaného splácet úvěr dána byla. 3. Opatrovník žalovaného navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přičemž při svém přezkumu postupoval dle ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, účastníky ani nebyly namítány. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 250 078,10 Kč s úrokovým příslušenstvím. Skutkově tvrdila, že žalovaný uzavřel dne [datum] se žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo] na částku 300 000 Kč za úrok ve výši 11,60 % ročně, který se zavázal splatit v pravidelných 108 měsíčních splátkách po 4 516 Kč vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem [datum] a ke dni [datum] konče s tím, že poslední splátka měla činit 4 463 Kč. Současně se žalovaný zavázal platit také měsíční pojistné ve výši 225 Kč. Žalovaný neuhradil splátky za měsíce červen, červenec a srpen [rok]. Z tohoto důvodu žalobkyně v souladu s ustanovením článku 8.2. smlouvy o úvěru tento zesplatnila ke dni [datum]. Žalobkyni pak v důsledku zesplatnění úvěru vznikla pohledávka ze smlouvy o úvěru, která byla ke dni zesplatnění vyčíslena na částku 250 242,91 Kč a sestávala z poskytnutého plnění ve výši 300 000 Kč a běžného úroku ve výši 96 115,20 Kč, od kterých byly odečteny splátky žalovaného ve výši 148 526,10, tj. z jistiny ve výši 247 589,10 Kč. K této částce pak bylo nutno připočítat zbytek neuhrazených cen za vedení účtu a za přistoupení do pojištění ve výši 2 489 Kč a dále též neuhrazený úrok z prodlení v celkové výši 164,81 Kč. Příslušenství pohledávky pak dále představuje obchodní úrok z úvěru ve výši 11,60 % ročně z jistiny úvěru ode dne následujícího po zesplatnění, tj. ode dne [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z téže částky za totožné období. Žalovaný po dni zesplatnění úvěru na úhradu dlužné částky ničeho neuhradil, a to ani na základě předžalobní výzvy k úhradě z [datum]. Opatrovník žalovaného navrhl, aby soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni pouze částku 149 915 Kč, odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaného a aby ve zbytku byla žaloba zamítnuta, neboť nebyla splněna povinnost úvěrující řádně zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet. 6. Okresní soud poté, co dospěl k závěru o své mezinárodní příslušnosti k vedení tohoto řízení odkazem na článek 7 bod 1 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že žalobkyně při uzavření smlouvy posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, avšak toto posouzení nebylo dostatečné, dle názoru okresního soudu bylo pouze formální. Z předložených listin, zejména z výpisu z osobního účtu žalovaného, vyplynulo, že tento měl u žalobkyně veden osobní účet, ke kterému byl zřízen kontokorent, jenž byl čerpán, a šlo jediný jiný úvěrový produkt žalovaného na území České republiky. Žalovanému byl na tento účet v ČR od dubna [rok] do září [rok] zasílán měsíční příjem v žalobkyní tvrzené výši. Současně k tíži osobního účtu žalovaného byly účtovány platby a výběry v hotovosti v různé výši v ČR i na [země] tak, že na účtu zbyly finanční prostředky v minimální výši, případně byl účet přečerpán do debetu. Dle okresního soudu z těchto výpisů vyplývá, že žalovaný disponoval v době od dubna [rok] do září [rok] pravidelným příjmem. Nelze z nich však zjistit nic o jeho osobních poměrech a s tím souvisejících pravidelných výdajích na vedení domácnosti, na úhradu případných jiných závazků žalovaného na území [země] apod. Ač výpisy z účtu mají nepochybně vypovídací hodnotu, a to z hlediska příjmové stránky a skladby některých výdajů žalovaného, samy o sobě nemohou představovat skutkový podklad podmiňující analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů žalovaného, na jehož základě lze učinit odpovídající zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Odkaz žalobkyně na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 27/2021 ze dne 18. 1. 2022 nepovažoval okresní soud za přiléhavý již z toho důvodu, že se vztahoval k ust. § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., tj. k jiné právní úpravě než k té, kterou je nutno v této věci aplikovat. Okresní soud žalobkyni poučil u prvního jednání podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila, zda a jakým způsobem posoudila při uzavření smlouvy schopnost dlužníka úvěr splácet, a to jeho příjmovou i výdajovou stránku v kontextu konkrétních osobních poměrů žalovaného a navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně však na poučení okresního soudu reagovala v podstatě shodně jako v podání ze dne [datum] a doložila interní doklad žalobkyně označený jako„ posouzení ú