16 CO 175/2022-99 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobkyně podala dne [datum] u Okresního soudu v Ostravě návrh, který následně prostřednictvím ustanoveného opatrovníka upravila dne [datum] (č. l. 30) do projednatelné podoby tak, že se domáhá, aby soud uložil žalovanému povinnost jí vydat potvrzení o tom, že v období od [datum] do [rok] pracovala na pracovišti u [anonymizována tři slova] [územní celek] v expozici chemických látek ohrožujících zdraví. 2. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě potvrdil, že žalobkyně byla od [datum] do [datum] zaměstnankyní [anonymizována tři slova] [územní celek], ze kterého přešly práva a povinnosti na žalovaného. Žalovaný poukázal na to, že se ze strany žalobkyně jedná o několikátou neopodstatněnou žalobu a v předchozím řízení bylo mimo jiné prokázáno, že žalobkyně netrpí nemocí z povolání. 3. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že zákoník práce takové potvrzení nezná a soud není oprávněn ukládat povinnosti mimo rámec zákonných ustanovení. Ke stejnému závěru by okresní soud dospěl, kdyby se mělo jednat o žalobu na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. (byť má za to, že se o žalobu na určení nejedná). Žalobě by podle závěru okresního soudu nebylo možné vyhovět ani tehdy, pokud by se v případě požadovaného potvrzení mělo jednat o doplnění potvrzení o zaměstnání ze dne [datum], na které se nevztahuje prekluzivní lhůta. Potvrzení o zaměstnání ze dne [datum] obsahuje všechny náležitosti, které v rozhodné době vyžadoval § 6 nařízení vlády číslo 223/1988 Sb. I kdyby se snad mělo jednat o údaj podle § 6 písm. c) předmětného vládního nařízení (údaje o započitatelné době zaměstnání v I. a II. pracovní kategorii pro účely důchodového zabezpečení), tak potvrzení o zaměstnání ze dne [datum] je v příslušné části vyplněno (0 dnů). Nejednalo by se tak již o doplnění potvrzení o zaměstnání, ale o jeho opravu, která podléhá prekluzi. 4. Proti rozsudku podala žalobkyně (prostřednictvím ustanoveného opatrovníka) odvolání. V odvolání zopakovala, že byla v období od [datum] do [datum] zaměstnána u [anonymizována tři slova] [územní celek], kde pracovala na pozici pomocného projektanta, plánografa a archiváře. [anonymizována tři slova] [územní celek] byl coby rozpočtová organizace zrušen ke dni [datum] a jeho práva a povinnosti přešly podle § 31 odst. 4 zákona číslo 576/1990 Sb. na zřizovatele (tj. žalovaného). Na pracovišti žalobkyně se nacházel průtokový stroj značky [anonymizováno], který sloužil k tisku materiálů pro celý útvar. Výše uvedený stroj fungoval tak, že se do něj vkládal fotografický papír, který se namáčel do vývojky - roztoku obsahujícího chemické látky. V rozporu s předpisy však na výše uvedeném stroji nebyl umístěn odsávač par, který by nebezpečné výpary odváděl pryč z místnosti. Žalobkyně tak byla vystavena účinkům síry, dusíku, čpavkové vody, vývojky, etanolu 97, kostaru. Z důvodu nedostatku místa na pracovišti se vytištěné materiály sušily v kanceláři žalobkyně, přičemž při jejich schnutí docházelo taktéž k uvolňování chemických látek. Pracoviště, kde byl umístěn výše uvedený stroj, se podle předpisů mělo vždy po půl hodině na krátkou dobu opouštět, aby nedošlo k překročení povolené expozice chemickými látkami. Na základě rozhodnutí vedení útvaru byl však vysloven zákaz tohoto opuštění pracoviště, a to s cílem zvýšit objem vyhotovených tisků. Na pracovišti, kde byl umístěn průtokový stroj značky [anonymizováno], docházelo celkem [počet] pracovníků, z toho žalobkyně a paní [jméno] [příjmení] (vedoucí planografie) se na něm zdržovaly téměř po celou pracovní dobu, když v rámci své pracovní činnosti tiskly na výše uvedeném stroji příslušné materiály. V průběhu roku [rok] bylo pracovníkem Krajské hygienické stanice v [obec] provedeno na pracovišti žalobkyně měření povolených limitů výskytu chemických látek, kdy bylo zjištěno jejich překročení. Krátce po provedení měření, asi 14 dnů poté, bylo na průtokový stroj značky [anonymizováno] nainstalováno odsávání. Žalobkyně poukázala na rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2017, č. j. 85 C 150/2016-34, ve kterém soud uložil žalovanému povinnost doplnit potvrzení o zaměstnání tak, že měl uvést skutečnosti rozhodné pro dosažení nejvýše přípustné expoziční doby. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tento údaj potřebuje pro další nároky, tak by měl soud žalobě vyhovět a rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušit. 5. Pro úplnost krajský soud dodává, že žalobkyně v reakci na doručení prvostupňového rozsudku podala samostatné podání nadepsané jako„ odvolání“ a směřované proti napadenému rozsudku, ze kterého se však nepodává žádný další konkrétní odvolací důvod. 6. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal na základě včasného odvolání žalobkyně napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodě 3 napadeného rozsudku jsou v zásadě správná, ale pro rozhodnutí ve věci nejsou podstatná (snad jen s výjimkou ukončení pracovního poměru žalobkyně u právního předchůdce žalovaného ke dni [datum]), protože nedůvodnost žaloby vyplývá již ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně a především formulace žalobního nároku, proto ani nebylo třeba provádět další dokazování. 9. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že předmětné řízení má povahu civilního sporného řízení, ve kterém je soud vázán návrhem, a až na výjimky jej nemůže překročit (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyní uplatněný žalobní petit přitom zní v tomto směru jednoznačně a i z vyjádření opatrovníka žalobkyně zachyceného v protokole o jednání ze dne [datum] je zřejmé, že se jedná právě o žalobu na plnění (vydání potvrzení) a nikoliv o určovací nárok, ani o úpravu zápočtového listu (potvrzení o zaměstnání) ve smyslu § 315 zákoníku práce (§ 60 odst. 4 zákoníku práce z roku 1965). Takto vymezeným žalobním požadavkem je soud vázán a nepřísluší mu svévolně uplatněný nárok překvalifikovávat či jinak měnit. 10. Nárokem žalobkyně se tak bylo možno zabývat pouze z hlediska toho, zda žalovaný coby právní nástupce bývalého zaměstnavatele má subjektivní povinnost vydat žalobkyni potvrzení o požadovaném obsahu, přičemž soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný takovou povinnost nemá. Zákoník práce účinný v době ukončení pracovního poměru žalobkyně ([datum]) ukládal zaměstnavateli v § 60 povinnost vydat zaměstnanci v souvislosti se zánikem pracovního poměru potvrzení o zaměstnání a na jeho žádost pracovní posudek. Zákoník práce ani jiný právní předpis neukládal a nadále neukládá (bývalému) zaměstnavateli vydat zaměstnanci potvrzení, o které žalobkyně žádá, a protože takovou povinnost nelze dovodit ani z jiného právního titulu (žalobkyně např. netvrdila, že by se žalovaný k vydání takového potvrzení smluvně zavázal), nelze ji žalovanému uložit soudním rozhodnutím. 11. Návrhu nelze vyhovět ani z titulu doplnění potvrzení o zaměstnání. Zaměstnavatel je povinen uvádět v potvrzení o zaměstnání pouze skutečnosti stanovené právním předpisem (v době skončení pracovního poměru žalobkyně se jednalo o § 6 vládního nařízení číslo 223/1988 Sb.). Požaduje-li zaměstnanec v rozporu s právním předpisem, aby zaměstnavatel do potvrzení o zaměstnání uvedl jiné, než předepsané skutečnosti, není povinností zaměstnavatele tomuto požadavku vyhovět a nadbytečný údaj do potvrzení o zaměstnání uvádět (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 981/2004). Údaj o tom, že žalobkyně pracovala v době od [datum] do [rok] v expozici chemických látek ohrožujících zdraví, mezi takovými povinnými náležitostmi stanovenými pro potvrzení o zaměstnání uveden není a nelze jej ani ztotožňovat s údaji o započitatelné době v I. a II. pracovní kategorii pro účely důchodového zabezpečení ve smyslu § 6 písm. c) předmětného vládního nařízení. Stejně tak požadované informace nelze zaměňovat s údaji o odpracované době a dalších skutečnostech rozhodných pro dosažení nejvýše přípustné expoziční doby ve smyslu § 6 písm. d) téhož nařízení. Údaje podle § 6 písm. d) nařízení vlády číslo 223/1988 Sb. (resp. podle § 313 odst. 1 písm. d) aktuálně účinného zákoníku práce) se vztahují na zaměstnance pracující v podzemí dolu, pro které stanovila krajská hygienická stanice na základě zákonného zmocnění uvedeného v § 4 odst. 1 zákona číslo 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, určité množství směn, po jejichž odpracování nesmí nadále tuto práci vykonávat a musí být přeřazeni na méně riziková pracoviště, což zjevně není případ žalobkyně. V tom ostatně spočívá základní rozdíl od případu řešenému v řízení u Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 85 C 150/2016, na který žalobkyně poukazovala v odvolání (rozsudek je odvolacímu soudu znám, protože mu předmětný spis byl předložen s opravným prostředkem), ve kterém se žalobce