16 CO 32/2020-974 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobce podal dne [datum] u Okresního soudu v Olomouci žalobu, ve které se domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s úroky z prodlení z titulu náhrady mzdy za únor 2009 a březen 2009. 2. Žalobu opřel o tvrzení, že na základě jmenování pracoval pro žalovanou na pozici generálního ředitele od [datum] (resp. ode dne nástupu do zaměstnání [datum]) a dne [datum] spolu s žalovanou uzavřeli manažerskou smlouvu (smlouvu o individuálních pracovních a platových podmínkách), na jejímž základě byl upraven jeho pracovní poměr v souvislosti s výkonem této funkce pro žalovanou s účinností od [datum]. Mzdové podmínky žalobce byly upraveny v dohodě o poskytování pevné části mzdy ze dne [datum] ve výši [částka] měsíčně a dále na základě dohody o poskytování pohyblivé části mzdy ze dne [datum]. Žalovaná rozhodla dne [datum] o odvolání žalobce z funkce generálního ředitele. Odvolání se stalo účinným dnem následujícím po jeho převzetí ([datum]). Žalovaná následně pracovní poměr vypověděla podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Výpověď byla žalobci doručena dne [datum] a pracovní poměr tak skončil uplynutím výpovědní doby ke dni [datum]. Po odvolání žalobce z funkce generálního ředitele nebyla žalobci ze strany žalované navržena žádná další pracovní pozice. Na období výpovědní doby v únoru a březnu 2009 je třeba podle žalobce nezbytné aplikovat ustanovení o překážkách v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce a žalobce tak má za tuto dobu nárok na náhradu mzdy ve výši uplatněné v žalobě, jehož výše vychází z průměrného hodinového výdělku žalobce za poslední čtvrtletí roku 2008. 3. Žalovaná vybudovala prvotní obranu na tvrzení, že měla zájem o to, aby pro ni žalobce v průběhu výpovědní doby pracoval a vykonával přidělené pracovní úkoly. Žalobce po odvolání z funkce vykonával práci, kterou mu žalovaná přidělila a od [datum] až do [datum] byl v pracovní neschopnosti. Po ukončení pracovní neschopnosti byl žalobce vyzván k okamžitému nástupu do práce, ovšem do práce nenastoupil a neučinil tak ani po dalších výzvách ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. V pozdějších přednesech a podáních začala žalovaná poukazovat na to, že žalobce byl současně předsedou jejího představenstva. 4. Okresní soud v Olomouci rozhodl ve věci nejprve mezitímním rozsudkem dne 16. 2. 2011, č. j. 16 C 315/2009-268 tak, že„ nárok žalobce na náhradu mzdy vůči žalované za měsíce únor 2009 a březen 2009 je dán“. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, č. j. 16 Co 283/2011-311 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ale Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č. j. 21 Cdo 1781/2012-330 oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení obou rozsudků byl právní závěr dovolacího soudu, podle kterého - stručně řečeno - náplní funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u žalované jako předseda jejího představenstva (zastupování společnosti navenek, obchodní vedení společnosti, právní úkony směrem dovnitř společnosti). S odkazem na dosavadní judikaturu (například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) pak Nejvyšší soud uzavřel, že činnost statutárního orgánu obchodní společnosti fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru a pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen) jsou neplatné. 5. Soud prvního stupně následně pří vázanosti právním názorem dovolacího soudu rozsudkem ze dne 26. 8. 2013, č. j. 16 C 315/2009-378 žalobu zamítl a Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce prvostupňový rozsudek potvrdil. Následně podané dovolání pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2390/2014. Žalobce podal ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 190/15 a všechna rozhodnutí zrušil s tím, že bylo porušeno právo žalobce na soudní ochranu plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na svobodné jednání podle článku 2 odst. 3, zásadou pacta sunt servanda plynoucí z článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky a s právem na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky podle článku 28 Listiny základních práv a svobod. V nálezu Ústavní soud mimo jiné zdůraznil, že chtějí-li obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony (zde souběh funkcí předsedy představenstva a generálního ředitele v pracovněprávním poměru), musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob. 6. Poté Okresní soud v Olomouci v pořadí třetím (nyní přezkoumávaným) rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 16 C 315/2009-786 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] s úroky z prodlení (I.) a náhradu nákladů řízení (II.). Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce byl s účinností od [datum] jmenován generálním ředitelem žalované a mezi žalobcem a žalovanou byla dne [datum] uzavřena manažerská smlouva, která upravovala„ postavení a pravomoc generálního ředitele“ a dále jeho„ platové podmínky“. Podle této manažerské smlouvy náležela žalobci (generálnímu řediteli) pevná měsíční mzda [částka] a dále měl nárok na pohyblivou složku mzdy v závislosti na splnění konkrétních ukazatelů. Za poslední čtvrtletí roku 2008 činil průměrný měsíční výdělek žalobce [částka]. Žalobce byl ke dni [datum] odvolán z funkce generálního ředitele a dne [datum] mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, který měl skončit ke dni [datum]. Žalobci byla za únor a březen roku 2009 vyplacena (za každý měsíc) částka [částka]. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl dne [datum] platně odvolán z funkce generálního ředitele, nicméně jeho pracovní poměr nadále trval a byl ukončen až na základě výpovědi ke dni [datum]. Žalobci proto přísluší mzdové nároky podle uzavřené manažerské smlouvy, tedy i (žalobou uplatněná) náhrada mzdy za únor a březen 2009 ve výši průměrné mzdy za poslední čtvrtletí roku 2008. 7. Zdejší krajský soud prvostupňový rozsudek ze dne [datum] nejprve změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení. Odvolací soud vyšel z aktuálních závěrů vyslovených velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen„ R 35/2019“), a uzavřel, že předmětná manažerská smlouva sice není (jen proto, že ji strany podřídily režimu zákoníku práce) neplatným právním úkonem, je však třeba na ni pohlížet jako na dodatek ke smlouvě o výkonu funkce upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Z toho mimo jiné plyne, že je na ni třeba klást stejné požadavky, jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce a strany se nemohou odchýlit (mimo jiné) ani od pravidel zákona číslo 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obch. zák.“), upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, neboť uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu považovat zásadně za kogentní. Vzhledem k tomu, že neurčují-li stanovy jinak, může příslušný orgán odvolat člena představenstva z funkce (v důsledku čehož funkce zanikne) i bez udání důvodu a ochrana poskytovaná zaměstnancům v podobě výpovědních důvodů se v tomto případě neuplatní, nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o tom, že pracovní poměr mezi účastníky trval až do konce března roku 2009 a že žalobci náleží náhrada mzdy za měsíce únor a březen téhož roku. 8. Rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020 Nejvyšší soud zrušil odvolací rozsudek uvedený v předchozím odstavci a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zopakoval závěr, podle kterého činnosti, jež žalobce vykonával (měl vykonávat) jako generální ředitel žalované, spadají do působnosti představenstva společnosti (a lze je v převážné většině podřadit pod obchodní vedení společnosti) a v tomto směru setrvával na závěru formulovaném v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1781/2012. Aproboval tak závěr odvolacího soudu, podle něhož je třeba na manažerskou smlouvu (upravující vztah mezi žalobcem a žalovanou při výkonu činností, spadajících do působnosti představenstva) hledět jako na součást smlouvy o výkonu funkce člena představenstva. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že podřízení manažerské smlouvy (smlouvy o výkonu funkce) zákoníku práce nevede k její neplatnosti. Nicméně jelikož vztah mezi č