57 CO 192/2022-219 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost vyklidit a (žalobci) předat byt [číslo] nacházející se ve [číslo] nadzemním podlaží domu [adresa] na ulici [ulice] ve [obec] na pozemcích p. [číslo] vše v [katastrální uzemí], a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení zaplacením částky 5.000 Kč (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že vlastnictví bytové jednotky je v katastru nemovitostí evidováno pro žalobce, přičemž nájem bytové jednotky založený smlouvou ze dne [datum] uzavřenou na dobu neurčitou byl vypovězen bez výpovědní doby z důvodu zvlášť závažného porušení povinností nájemce, a to dlouhodobého dluhu na nájmu ve výši 1.126.982,43 Kč dne [datum]. Žalovaný byl vyzván k vyklizení a předání bytu do [datum]. Další navržené důkazy, které soud specifikoval, neprovedl s odůvodněním, že„ nemohly sloužit k objasnění projednávané věci“, popřípadě„ žalovaný na jejich provedení netrval“. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 1012, § 1040 odst. 1 a § 1041 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ o. z.“), a protože žalobce, vlastník bytové jednotky, se důvodně domáhá, aby žalovaný vyklidil bytovou jednotku, kterou mu neprávem – nájemní vztah byl platně ukončen výpovědí, o čemž bylo již pravomocně rozhodnuto – zadržuje, žalobě vyhověl, neboť ačkoliv byl žalovaný vyzván k vyklizení a předání bytové jednotky, neučinil tak. Procesní obranu žalovaného odmítl jako nedůvodnou; zejména k námitce, že„ je 45% podílníkem na celé bytové jednotce“ uvedl, že„ s ohledem na princip specializace věcných práv toto není možné, když vlastnické právo může vzniknout pouze na existující věci, věci individuálně určené a na věci jako celku“. Dále uvedl, že v řízení„ nebylo prokázáno“ jak to, že„ by došlo k rozdělení předmětné bytové jednotky na dvě samostatné bytové jednotky“, takto, že„ by realizací tzv. klientských změn mělo dojít k převodu vlastnického práva“. Argumentaci námitkou zneužití vlastnického práva neměl za přiléhavou, a to„ s ohledem na výše uvedené skutkové závěry, ze kterých nevyplývá porušení citovaných právních předpisů“ (§ 123 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušený ke dni 1. 1. 2014, ve spojení s čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“)), když„ žalobce postupoval v souladu s literou zákona“. Konečně k námitce týkající se odstoupení od budoucí kupní smlouvy (dalšími se pro jejich irelevantnost nezabýval) dodal, že jde o jednostranné právní jednání, které může z důvodu podstatného porušení smluvní povinnosti učinit jakákoliv smluvní strana. 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Rozsudek soudu prvního stupně napadl zcela. Odvolací argumentaci staví zejména na námitce, že žalobce měl„ povinnost udělat kupní smlouvu a zapsat podíl na bytě do katastru nemovitostí“, neboť kupní cenu na část bytu zaplatil již v roce [rok]. V souvislosti s touto zásadní námitkou soudu prvního stupně dále vytýká jeho úvahu, kterou odůvodňuje neprovedení jím navržených dalších důkazů (specifikovaných v bodě 4 odůvodnění napadeného rozsudku). Dále poukazuje na to, že měl snahu dluh uhradit, čemuž se ovšem žalobce brání jak„ zastrašením“ rodinných příslušníků nebo dalších osob, tak nesouhlasem s rozdělením bytové jednotky na 2, a to vše za účelem„ sebrat mu byt a udělat z něj bezdomovce“. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne. 3. Žalobce se ve vyjádření k odvolání jak se skutkovou, tak s právní stránkou napadeného rozsudku ztotožnil. Shrnul hlavní argumenty vedoucí k závěru o jeho věcné správnosti a dodal, že třetí osoby, které chtěly uhradit dluh žalovaného a vstoupit do práv a povinností nájemce, tak neučinily vzhledem k požadavkům žalovaného. Proto navrhuje, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a žalobci předat výše označenou bytovou jednotku, jejímž je vlastníkem a kterou žalovaný užívá, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, neboť nájem bytu byl platně vypovězen. Dlouhodobý dluh je navyšován o další částky, které je žalobce nucen hradit ze svého. Odmítl, že by šlo o zneužití práva. 6. Žalovaný procesní obranu staví na argumentech – jde-li alespoň o ty z nich, které jsou nosné – uvedených v odvolání, a proto lze pro stručnost na ně odkázat (viz bod 2 odůvodnění). 7. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a jsou náležitě reflektována závěrem o skutkovém stavu věci, tento obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na něj lze odkázat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) s výjimkou toho, že žalovaný„ neprokázal“ jednak lepší právo k bytové jednotce, jednak rozdělení bytové jednotky a převod vlastnických práv. Přestože soud použil tuto formulaci, nejedná se o situaci, kdy by rozhodoval na základě neunesení důkazního břemene. Zvolená formulace je nejen nadbytečná, nýbrž matoucí. Navíc přiléhavě nevystihuje procesní obranu (námitky) žalovaného (blíže viz body 12 až 16 napadeného rozsudku). 8. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 9. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. 10. Otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud, s výjimkou případů uvedených v § 135 odst. 1 o. s. ř., posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i rozhodnutí soudu. V případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba § 135 odst. 2 o. s. ř. vykládat v kontextu s § 159a o. s. ř. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle § 159a odst. 3 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 666/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 77/2008). Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1756, dovodil, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Závazný je výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je jinak nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Tím Nejvyšší soud navázal na závěry vyslovené již předtím v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, v němž dovodil, že i když je podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, v případě zamítavého výroku je nutno z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta či nikoliv - posoudit rozsudečný výrok s odůvodněním rozhodnutí. 11. Byla-li pravomocným výrokem rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 5. 2021, č. j. 42 C 25/2021-168 (ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu), zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi, pak předběžná otázka platnosti výpovědi, byť vyřešená v odůvodnění rozhodnutí, byla již nezměnitelně a závazně rozhodnuta (materiální účinky právní moci), a ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. soud z tohoto rozhodnutí vychází. 12. Protože žalovaný užívá bytovou jednotku žalobce aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, je pro závěr o poskytnutí ochrany vlastnického práva formou reivindikační žaloby podle § 1040 odst. 1 o. z. (k tomu, že tato ochrana je založena na stejných principech jako tomu bylo v případě úpravy vyplývající z § 126 odst. 1 obč. zák., a v tomto směru lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo usnesení ze dne 24. 0. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015)) dále významné posoudit, zda požadavek žalobce na vyklizení není uplatněn v rozporu s dobrými mravy, případně nepředstavuje zjevné zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.). 13. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící