57 CO 95/2022-363 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud řízení o žalobě, kterou se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované k uspokojení nároku žalobců za pozemky v restituci nevydané k bezúplatnému převodu pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], odděleného od pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], do jejich podílového spoluvlastnictví, každému z jedné poloviny spoluvlastnického podílu, zastavil (výrok I.). Dále připustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobců ze dne [datum], kterou se domáhají nahrazení projevu vůle žalované k uspokojení nároku žalobců za pozemky v restituci nevydané do jejich podílového spoluvlastnictví, původně rovnodílného tak, že žalobce a) nabude ohledně těchto pozemků spoluvlastnický podíl ve výši [číslo] a žalobce b) vlastnický podíl ve výši [číslo] (výrok II.). Nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci tuto smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“) ve znění specifikovaném ve výroku III. Uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení k rukám jejich zástupce 361.143,44 Kč a České republice – [název soudu] na náhradě nákladů státu 4.792 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky IV. a V.). 2. Rozsudek napadla žalovaná odvoláním směřujícím do výroku III., IV. a V. a domáhala se jeho změny tak, že žaloba bude zcela zamítnuta, případně se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu v tomto rozsahu. Okresní soud se ztotožnil s argumentací žalobců, aniž by se vypořádal s tvrzeními žalované a předloženými důkazy, čímž zatížil řízení procesní vadou, zejména se nevypořádal s námitkami týkajícími se nesprávného postupu [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul] (dále jen„ znalkyně“), při vypracování znaleckého posudku, který předložili žalobci (dále jen„ znalecký posudek“), a jednotlivých vad znaleckého posudku. Žalovaná namítala, že restituční nárok žalobců za odňaté pozemky, oceněné již na přelomu tisíciletí, reflektuje skutečný stav a výši restitučního nároku žalobců a podmínky, za nichž byly dotčené původní pozemky rodině žalobců odňaty. Žalobci nabyli dojmu, že ocenění nevydaných odňatých pozemků je nesprávné, až poté, co byly jejich restituční nároky z větší části vyčerpány, když již v minulosti žádali žalovanou o finanční náhrady za nevydané odňaté pozemky, které jim byly poskytnuty, nebo se v minulosti účastnili veřejných nabídek. Výše zbylých restitučních nároků žalobců byla řádně stanovena neměnně téměř osm let. Je zásahem do právní jistoty všech zbývajících restituentů, jejichž případy dosud nebyly dokončeny, aby se téměř úplně uspokojení restituenti náhodně zaktivizovali na základě účelového výkladu dílčích judikatorních závěrů přijatých soudy v nepřiléhajících věcech. Žalovaná toto jednání považuje za rozporné s dobrými mravy. Není možné požadovat nekonečné přeceňování výše restitučního nároku bez ohledu na to, v jakém rozsahu již byli žalobci uspokojeni a jaké pozemky, v jakém stavu a za jaké situace byly žalobcům odňaty. Zvláště ve chvíli, kdy proces stanovení a ocenění restitučního nároku proběhl zcela řádně a v souladu s účelem, smyslem i podmínkami restitučního zákonodárství (v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2021, č. j. 10 Co 150/2020-267, ve kterém vystupují rodinní příslušníci žalobců, byla žaloba zamítnuta právě s odůvodněním, že není možné požadovat nekonečné přeceňování výše restitučního nároku. Rozhodnutí [úřad] [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo žalobcům doručeno dne [datum]. Nesprávný postup znalkyně spočívá v tom, že neaplikovala žádné srážky dle přílohy [číslo] vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků (dále jen„ oceňovací vyhláška“), i když použití srážek má svůj naprosto logický smysl. Kritéria, dle kterých dochází k ocenění dle oceňovací vyhlášky, jsou poměrně nepružná a obtížně reflektují„ tržní“ hodnotu pozemků danou jejich umístěním, okolím, zasíťovaností atd. K vyrovnání těchto diskrepancí slouží právě aplikace srážek dle přílohy [číslo] oceňovací vyhlášky. Nesprávný postup znalkyně spočíval rovněž v tom, že při posuzování srážek dle přílohy [číslo] oceňovací vyhlášky, konkrétně při posuzování srážky za stavební (ne) srostlost, aplikovala vyhlášku Ministerstva financí č. 178/1994 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů, která nabyla účinnosti až dne [datum], a která tedy v době odnětí pozemků nebyla účinná, či dokonce platná, čímž bylo postupováno v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity. Žalovaná si nechala zpracovat oponentní znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem [právnická osoba], (dále jen„ oponentní znalec“ nebo„ oponentní znalecký posudek“), přičemž oponentní znalec také zpochybňoval správnost znaleckého posudku, když postupuje neúplně dle oceňovací vyhlášky, nekorektní, když přiřazuje průměrné ceny namísto přesně definovaných, a také nespolehlivý, pokud vychází z upravených mapových podkladů. Okresní soud se však vůbec nezabýval rozdíly mezi znaleckým posudkem a oponentním znaleckým posudkem, zejména aplikací srážek dle přílohy [číslo] oceňovací vyhlášky. Dále se okresní soud dopustil nesprávného právního posouzení neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Žalovaná zejména nesouhlasí s právním hodnocením posouzení aktivního jednání na straně žalobců. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je uspokojení restitučního nároku převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky namístě pouze tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Žalobce a), resp. jeho právní předchůdce, se od roku 2005 (kdy byl jeho restituční nárok částečně uspokojen) do roku 2018 žádným, natož dostatečným způsobem nezajímal o svůj restituční nárok, po dobu 13 let vůči svému restitučnímu nároku ničeho nenamítal, nijak se neohradil vůči jeho ocenění. Stejná situace je i u žalobce b), který se od roku 2005 (kdy byl jeho restituční nárok částečně uspokojen) do roku 2018 žádným, natož dostatečným způsobem nezajímal o svůj restituční nárok, po dobu 13 let vůči svému restitučnímu nároku ničeho nenamítal, nijak se neohradil vůči jeho ocenění. Až v roce 2018 se žalobci obrátili na žalovanou s tím, že jejich původně oceněné restituční nároky, se kterými souhlasili a za které přijali finanční náhrady, byly údajně oceněny nesprávně a své tvrzení opřeli o znalecký posudek. Z uvedeného vyplývá, že žalobci byli ohledně svého restitučního nároku (a zejména jeho výše) po dobu minimálně 13 let zcela pasivní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, nebo rozsudek ze dne 16. května 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2019, sp. zn. 26 Co 166/2019). Okresní soud se však otázkou aktivity žalobců nezabýval důkladně a automaticky vzal za své tvrzení žalobců, že v nadepsané věci to byla právě žalovaná, která se dopustila liknavosti a neumožnila žalobcům uspokojení svého restitučního nároku, a není tedy důležité posuzovat aktivitu na straně žalobců. Okresní soud nijak nereagoval na námitky žalované, že jsou to právě žalobci, kteří jednali vůči svému restitučnímu nároku liknavě, a nesvědčí jim tak právo na domáhání se převodu náhradních pozemků žalobou o nahrazení projevu vůle. Okresní soud se také dostatečně nevypořádal s tím, zdali jsou požadované náhradní pozemky skutečně vhodné k převodu. Pozemky, které mají být restituentům vydávány jako pozemky náhradní za odňaté zemědělské pozemky, které jim již nelze vydat, mají tedy být rovněž pozemky zemědělskými a zemědělsky využitelnými (viz rozsudek NS ČR ze dne 6. prosince 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Pokud žalovaná uvedené pozemky nepovažuje za vhodné k převodu, nezařadila je ani do veřejné nabídky podle zákona o půdě, soud nemůže bez dalšího okolnosti vedoucí žalované k takovému závěru přehlížet. Ve vztahu k pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec] žalovaná uváděla, že tento pozemek je na žalobce nepřevoditelný, neboť dle platného územního plánu obce Závada je zařazen mezi plochy územních rezerv, konkrétně jako plocha určená pro výrobu a skladování. V případě využití pozemku v souladu s účelem určeným v platném územním plánu by žalobce nemohl pozemek zemědělsky obhospodařovat, i kdyby snad v současné chvíli byl zemědělsky využíván, tento pozemek nemá být dlouhodobě zemědělsky obhospodařovaný (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Okresní soud však hledisko budoucího možného využití pozemku vůbec nezohlednil a pozemek žalob