69 CO 277/2021-676 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k ve výroku označeným nemovitostem (výrok I.). Nemovitosti uvedené ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl částku 3.408.750 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Na nemovité věci žalované zřídil služebnost (výrok IV.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 480.902,40 Kč ve lhůtě třídenní (výrok V.). Rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci náklady řízení ve výši 60.509,40 Kč (výrok VI.). 2. Včas podaným odvoláním rozhodnutí okresního soudu napadla žalobkyně, která vyjádřila souhlas s postupem soudu, který dle jejího návrhu zrušil předmětné spoluvlastnictví. Odvolatelka tento postup ve své žalobě žádala a byla tedy se svým nárokem úspěšná. Vztahy mezi spoluvlastníky jsou skutečně dlouhodobě a hluboce narušeny a není na místě vypořádat spoluvlastnictví jiným způsobem, než zrušením a přikázáním jednomu ze spoluvlastníků. Založení faktického„ spoluvlastnictví“ společných prostor ve formě rozdělení na bytové jednotky by nepřineslo tížený účel a narovnání vztahů v předmětném rodinném domě. Odvolatelka však zcela zásadně nesouhlasí s rozhodnutím soudu, kdy předmětný spoluvlastnický podíl odvolatelky byl přikázán žalované a to za finanční náhradu. Předně má odvolatelka za to, že soud pochybil při hodnocení důkazů, týkající se solventnosti odvolatelky. Odvolatelka souhlasí, že prokázání solventnosti je jedna ze základních skutečností, na základě kterých soud daný spoluvlastnický podíl přikáže nebo naopak nepřikáže do výlučného vlastnictví konkrétního účastníka řízení. V daném řízení odvolatelka tvrdila a řádně prokázala, že je dostatečně solventní k zaplacení vypořádacího podílu ve stanovené výši přibližně 3.400.000 Kč. Tuto solventnost jednak prokázala předložením potvrzení o vlastních peněžních prostředcích na bankovním účtu, a jednak potvrzením pana dr. [jméno] [příjmení], jež ostatně možnost poskytnutí nezbytné částky k vyplacení podílu žalované potvrdil osobně při své svědecké výpovědi. Odvolatelce není zřejmé, z jakého důvodu soud vzal za prokázané, že odvolatelka není dostatečně solventní k vyplacení podílu, kdy ostatně tato skutečnost není patrná ani z odůvodnění předmětného rozsudku. Soud své rozhodnutí k faktickému odnětí spoluvlastnického podílu odvolatelky k nemovité věci, v níž žila celý svůj život, odůvodnil pouze s poukazem, že [anonymizováno]. [příjmení] odmítl sdělit, zda se v případě úspěchu ve věci a následného vyplacení podílu bude jednat o dar žalobkyni nebo zápůjčku. K tomu si odvolatelka dovoluje sdělit, že skutečnost, zda se jedná o finanční prostředky vlastní nebo prostředky získané jiným způsobem, není pro rozhodnutí soudu podstatné. Žalobkyně, plně v souladu s uznávaným výkladem zákona, prokázala, že je solventní, kdy solventnost byla prokázána i ke dni vydání daného rozhodnutí. Soudní praxe českých soudů v žádném případě nevylučuje možnost, aby byla solventnost spoluvlastníka zajištěna např. závazným slibem půjčky či poskytnutím úvěru (viz komentářová literatura od autorů [obec], [příjmení] a kol., Komentář k občanskému zákoníku, 1. vydání, 2017, s. [číslo]). Zda bude tedy v daném případě solventnost odvolatelky zajištěna darem nebo zápůjčkou ze strany pana dr. [jméno] [příjmení], není pro rozhodnutí žádným způsobem rozhodující. Co více, soudní praxe jako dostatečné prokázání solventnosti považuje např. i byť předběžné potvrzení o možnosti schválení budoucího úvěru. Odvolatelka je tak přesvědčena, že je dostatečně solventní k vyplacení podílu žalované. Napadené rozhodnutí je z pohledu odvolatelky vadné, nezákonné a v rozporu s dobrými mravy, kdy soud při svém rozhodování odhlédl od dalších podstatných kritérií, zejména pak dlouhodobá péče o společnou věc a historickou rodinnou vazbu na společnou věc (viz Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010 nebo Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 130/2013). 3. Odvolatelka má dále za to, že soud pochybil, kdy bez řádného právního základu zřídil služebnost na nemovité věci žalované. Zřízení věcného břemene služebnosti nebyl uplatňovaný nárok, kdy v žádném případě nelze dovodit, že by zřízení věcného břemene bylo řízení, které by bylo možné zahájit i bez návrhu. Zřízení věcného břemene služebnosti je z pohledu odvolatelky samotně uplatnitelný nárok, který soud nelze zřídit bez žalobního návrhu potencionálního žalobce. Z obsahu spisu nijak nevyplývá, že by jakákoli strana tento návrh podala a že by následně došlo např. ke spojení řízení. Dle § 1145 o. z. je připuštěno zřízení věcného břemene toliko v případech, kdy se spoluvlastnictví ruší a společná věc se vypořádává rozdělením věci. V rámci absolutních majetkových práv nelze užít žádný extenzivní výklad ani analogii zákona, jež by tento postup soudu umožňovala. Odvolatelka je tak přesvědčena, že soud rozhodl bez řádného zákonného zmocnění. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu připustit zřízení věcného břemene i v případech přikázání podílu na věci druhému spoluvlastníkovi, zcela jistě by tuto možnost zanesl do dikce zákonné ustanovení. Nad to je nutné uvést, že předmětné pozemky, jejichž součástí jsou stavby garáže, nebyly a nejsou ve formě spoluvlastnictví odvolatelky a žalované, nýbrž ve výlučném vlastnictví odvolatelky. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že uložil žalobkyni povinnost uhradit částku na náhradě nákladů řízení ve výši 480.902,40 Kč, při svém rozhodování vycházel z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy pravděpodobně měl za to, že žalovaná měla plný úspěch věci. Tento výklad úspěchu ve věci v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zásadně odporuje dlouhodobě ustálené judikatuře viz Nález ÚS I. ÚS 262/20. V dané věci je tedy více než zřejmé, že to byla i žalobkyně, která měla minimálně částečný úspěch ve věci, kdy rozhodnutím soudu došlo ke zrušení spoluvlastnictví dle návrhu žalobkyně. Samotná skutečnost, že soud se v řízení přiklonil na stranu žalované a vypořádal spoluvlastnictví dle výroků II. a III. v žádném případě neznamená, že by žalobkyně (odvolatelka) byla v plném rozsahu neúspěšná. Z procesní opatrnosti pak odvolatelka uvádí, že v daném vztahu mezi spoluvlastníky nenastaly důvody, v nichž by bylo možné spatřovat důvody k užití § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy způsob vypořádání spoluvlastnictví (i stanovení míry úspěchu jednotlivých účastníků) závisí na úvaze soudu, a to po zvážení zvláštních okolností konkrétního jedinečného případu, jako je např. obstrukční chování spoluvlastníka, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva. Šikanózním jednáním však není sama o sobě skutečnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví. Pokud by soud měl v úmyslu rozhodnout tímto způsobem, je povinen přesvědčivě vyložit další důvody, které jej vedly k závěru, že je namístě danému spoluvlastníku uložit povinnost hradit náklady řízení jinému spoluvlastníkovi. Toto však soud ve svém rozhodnutí neprovedl a touto otázkou se nijak nezabýval. Odvolatelka tak má za to, že tuto skutečnost soud v řízení nenalezl. Tyto závěry nově potvrdil opět i Ústavní soud ČR, kdy uvedl, že pokud v případech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zaváže soud jednoho z účastníků hradit náklady řízení protistraně, aniž by soud řádně odůvodnil, na základě kterých skutečností vychází, jedná se o zjevný zásah do ústavně zaručených práv účastníka (nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 2081/21 ze dne [datum]). Závěrem si odvolatelka dovoluje uvést, že to byla právě žalovaná, která v průběhu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví odmítala zrušení a vypořádání ve formě přikázání věci, kdy preferovala rozdělení věci. Až následně na základě závěrů znaleckého posudku o nemožnosti rozdělení věci svůj procesní postoj změnila, kdy souhlasila s přikázáním věci do výlučného vlastnictví. Navrhovala, aby rozsudek okresního soudu byl zrušen a aby byla věc soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. 4. K odvolání žalobkyně se písemně vyjádřila žalovaná tak, že soud prvního stupně se věcí zabýval velmi podrobně, když zejména provedl velké množství důkazů, které následně byly podkladem pro rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně všechny jím provedené důkazy řádně vyhodnotil a velmi precizně se k jejich hodnocení vyjádřil i v rámci odůvodnění napadaného rozhodnutí. Již z tohoto je evidentní, že soud na základě provedených důkazů vyvodil zcela správné skutkové závěry. Není ani možné souhlasit s žalobkyní, že by soud prvního stupně danou věc nesprávně právně posoudil. Soud prvního stupně naopak velmi pečlivě zkoumal skutečný stav věci a veškeré relevantní okolnosti mající přímý dopad na posouzení věci a následné rozhodnutí soudu. Pokud pak žalobkyně tvrdí, že řízení mělo být stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejedná se