57 Co 81/2024-211 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. , hodnota, – ostatní komunikace, ostatní plocha, o výměře , hodnota, m2, v kat. území , adresa, , obec , adresa, , na LV č. , hodnota, zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).2. Soud prvního stupně vyšel primárně ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. , hodnota, , parc. č. , hodnota, jehož součástí je stavba s č. p. , hodnota, , parc. č. , hodnota, , jehož součástí je budova bez č. p./č. e. – garáž, parc. č. , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, , vše v k. ú. , adresa, , a to na základě dědění, darovacích a kupních smluv. Žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, (dále jen „pozemek“), který je svěřen do správy městskému obvodu , adresa, , přičemž jako vlastník pozemku je zapsán s odkazem na § 1 odst. 1 zákona č. 172/91 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Na části pozemku je umístěna místní komunikace. Žalovaný nejméně od 24. 5. 1991 nakládal s pozemkem jako vlastník, když ohledně pozemku uzavíral smlouvy (např. o zřízení věcných břemen), vykonával tím své soukromoprávní oprávnění a takto činí doposud. Mezi účastníky bylo nesporným, že v průběhu vlastnictví pozemku právními předchůdci žalobkyně došlo k přečíslování pozemku v katastru nemovitostí, případně předchozích operátorů, a to jak v důsledku nového zaměření, tak v důsledku rozdělování a slučování na základě směnných a jiných smluv. Pozemek byl rovněž zapsán v pozemkové knize v seznamu 2 jako veřejný statek. Právní předchůdci žalobkyně (matka , jméno FO, a otec , tituly před jménem, , jméno FO, ) byli účastníky stavebního řízení jako vlastníci sousedních nemovitostí, když původní panelová vozovka na pozemku byla nahrazena vozovkou s živičným povrchem, a to na základě rozhodnutí číslo 6D/05 a rodiči žalobkyně nebyla ke stavebnímu řízení vznesena žádná námitka, přičemž kolaudační rozhodnutí z 5. 12. 2005 jim bylo doručeno.3. Okresní soud věc posoudil jednak podle § 1089 odst. 1, § 1090 odst. 1, § 1091 odst. 1 a 2, § 1092, § 1095 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dále v souladu s § 3028 odst. 1, 2 a 3 o. z. podle § 129 odst. 1 a 2, § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a dále dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.4. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně má aktivní legitimaci k podání žaloby, neboť má na určovací žalobě naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. Žalobkyně určovací žalobou může zvrátit zápis v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví k pozemku, pouze touto žalobou může být postaveno na jisto její právní postavení, které souvisí s postavením žalobkyně ve stavebním řízení ohledně pozemku. Je dána rovněž pasivní legitimace žalovaného s ohledem na zápis jeho vlastnického práva k pozemku. Žalobkyně se požadovaného určení domáhala s tvrzením, že jí, eventuálně jejím právním předchůdcům, bylo odňato vlastnické právo k pozemku. Obrana žalovaného spočívala v tvrzení, že má platný nabývací titul, na základě kterého na něj přešlo vlastnické právo k pozemku, a to § 1 odst. 1 zákona č. 172/91 Sb., popř. nabyl vlastnického práva vydržením, eventuelně na základě institutu mimořádného vydržení.5. Vydržení je originárním nabytím vlastnického práva na základě právní skutečnosti, kterou je uplynutí času, tedy vydržecí lhůty. Podle § 130 a § 134 obč. zák. vlastnické právo vydržením mohl nabýt jen oprávněný držitel, tj. takový, který vykonává faktické panství nad věcí a současně je v dobré víře, že mu věc patří, měl-li nemovitou věc nepřetržitě v držbě po dobu 10 let. V daném případě žalovaný s věcí nakládal jako s věcí vlastní již od 23. 11. 1990 z důvodu zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Byl tedy v dobré víře, že mu věc patří, když tato skutečnost nebyla v předchozím období nikým zpochybňována. Své vlastnické právo pak vykonával fakticky, tedy choval se k pozemku jako vlastník, což lze dovodit ze skutečnosti, že jako vlastník uzavřel smlouvy o zřízení věcných břemen vedení inženýrských sítí a rovněž zřízením pozemní komunikace (místní) s živičným povrchem v roce 2005. Tento rok je podstatným pro právní posouzení věci, neboť v roce 2005 městský obvod , adresa, původní panelovou vozovku na pozemku odstranil a vozovka byla nově opatřena živičným povrchem na základě stavebního rozhodnutí číslo 6D/05. Účastníkem tohoto stavebního řízení byli rodiče žalobkyně a je zřejmé, že v roce 2005 museli, eventuelně měli vědět, kdo je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku. Pokud žalovaný své vlastnické právo k pozemku vykonával od roku 1991, pak s ohledem na vydržecí dobu a na skutečnost, že žaloba byla podána 22. 5. 2020 byly splněny podmínky vydržení, eventuelně i podmínka mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., když s ohledem na skutečnost, že pozemek byl zapsán do veřejného seznamu, má se za to dle § 980 o. z., že byl zapsán v souladu se skutečným právním stavem. Nelze tak dovodit nepoctivý úmysl žalovaného. Okresní soud nezkoumal, zda vlastnické právo žalovaného k pozemku bylo zapsáno v katastru nemovitostí v souladu se zákonem č. 172/91 Sb., tento eventuálně vadný zápis nebyl způsoben žádným z účastníků, tedy ani žalovanou. K přechodu vlastnictví docházelo ze zákona k věcem, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, pokud s těmito věcmi bylo hospodařeno. V daném případě Česká republika, tedy příslušný národní výbor, s věcmi hospodařil, jak dokládá například Hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem, nebo rozhodnutí č. 6D/05 a rozhodnutí č. 19D/05.6. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně a domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Zdůraznila, že podává odvolání z důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem, řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Procesní obrana žalovaného byla postavena v zásadě na tom, že žalovaný nabyl vlastnické právo k pozemku, neboť tento byl zapsán v seznamu II jako veřejný statek, také proto, že vlastnické právo na žalovaného přešlo ze státu v důsledku zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon“), v důsledku vydržení nebo v důsledku mimořádného vydržení. Dle žalobkyně seznam II pozemkové knihy byl pouze evidenčním nástrojem. Měl-li se pozemek, původně v soukromém vlastnictví, stát veřejným statkem, mohlo se tak stát jedině na základě právně významné skutečnosti, se kterou tehdejší účinná právní úprava spojovala zánik vlastnického práva původního vlastníka k pozemku a vznik vlastnického práva nového vlastníka. V řízení bylo zjištěno, že , jméno FO, postoupila vlastnické právo k části zemského povrchu obci , adresa, a tato část zemského povrchu byla předána , adresa, do vlastnictví a veřejného užívání. , jméno FO, pozbyla touto listinou vlastnické právo k předmětné části zemského povrchu a toto vlastnické právo současně nabyla obec , adresa, . Dále bylo zjištěno, že město , adresa, bylo evidováno jako vlastník pozemku již ke dni 23. 11. 1990. Pokud tomu tak bylo, nemohlo na žalovaného přejít vlastnické právo v důsledku zákona. Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří zákonem stanovených podmínek. První z těchto tří podmínek je existence vlastnického práva České republiky ke dni 23. 11. 1990. Pokud České republice nesvědčilo ke dni 23. 11. 1990 vlastnické právo k nemovitostem, tak není splněna podmínka k přechodu vlastnictví a na obce žádný majetek nepřešel. S ohledem na shora uvedené skutečnosti vlastnické právo na žalovaného mohlo přejít v důsledku zákona, neboť k rozhodnému datu 23. 11. 1990 státu nesvědčilo vlastnické právo k pozemku. Rovněž obranu žalovaného, že nabyl vlastnické právo k pozemku vydržením či mimořádným vydržením považuje za lichou. Pokud totiž žalovaný tvrdí, že nabyl vlastnické právo ke sporné části povrchu na základě zákona, pak to současně vylučuje nabytí vlastnického práva vydržením nebo mimořádným vydržením. Pokud by mě