11 Co 75/2019-840 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že rozhodnutí přijatá na jednání spoluvlastníků, tj. žalobců a žalovaných, konaném dne 13. 3. 2017 v Advokátní kanceláři , jméno FO, se sídlem v , adresa, , že „správkyni náleží za správu nemovitostí odměna ve výši 150 Kč/hodinu“ a že „, Jméno žalované A, se potvrzuje ve funkci správkyně“, nemají právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků (odstavec I. výroku), uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 77.791,60 Kč (odstavec II. výroku), v doplňujícím rozsudku zamítl žalobu, aby byla zrušena rozhodnutí přijatá na jednání spoluvlastníků konaném dne 13. 3. 2017 v totožné advokátní kanceláři, že „správkyni náleží za správu nemovitosti odměna ve výši 150 Kč/hodinu“ a že „, Jméno žalované A, se potvrzuje ve funkci správkyně“.2. Proti rozsudku č. j. 19 C 28/2017-253 podali odvolání všichni žalovaní, domáhali se změny napadeného rozsudku tak, že v tomto rozsahu bude žaloba zamítnuta. Namítali, že z dikce ust. § 1128 odst. 2 věta první o. z. nevyplývá, že by nedostatek vyrozumění některému ze spoluvlastníků způsobil neúčinnost rozhodnutí vůči všem spoluvlastníkům. Vytýkali okresnímu soudu, že se nezabýval jejich námitkou, když upozorňovali na nemožnost domáhat se žalobou určení neúčinnosti vůči všem spoluvlastníkům, tj. i vůči žalovaným. Podle stanoviska okresního soudu nemohou spoluvlastníci přijímat rozhodnutí, pokud se snad všem spoluvlastníkům nedostane vyrozumění o potřebě rozhodnutí ještě před konáním schůzky, na které je rozhodnutí přijímáno, popř. pokud dokonce takové vyrozumění není uvedeno v pozvánce na schůzku. Právní úprava však žádné formální požadavky na rozhodování spoluvlastníků neklade. Analogii právní úpravy korporací či družstev na rozhodování spoluvlastníků nepřipouští. Poukazovali na ustanovení § 1128 odst. 2 věta první o. z., které vyžaduje, aby byli všichni spoluvlastníci vyrozuměni o potřebě rozhodnout, a aby měli možnost zúčastnit se rozhodování. Z provedeného dokazování vyplývá, že dne 13. 3. 2017, kdy se konala schůze spoluvlastníků nemovitostí, byli všichni přítomni a všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout. Každý ze spoluvlastníků měl možnost se k navrhovaným rozhodnutím vyjádřit. Žalobci hlasovat odmítli. Nejednalo se o složité rozhodnutí, , Jméno žalované A, byla pověřena všemi spoluvlastníky hospodařením se společnými nemovitostmi již v roce 1999. Pokud má být rozhodnutí neúčinné, tak nikoliv pro všechny spoluvlastníky, nýbrž jen pro opominuté. Dále popírali existenci naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř. a vytýkali okresnímu soudu, že jej vůbec nezkoumal. Domáhali se změny rozhodnutí tak, že žaloba bude zamítnuta.3. Žalobci ve svém vyjádření setrvali na svém názoru, že z dikce § 1128 odst. 2 věta první o. z. ve spojení s § 1139 o. z. je nutno dovodit, že v případě, kdy nejsou všichni spoluvlastníci řádně vyrozuměni o potřebě rozhodnout, rozhodnutí nemá právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků. Dle jejich názoru jednání žalovaných odporovalo obecnému korektivu obsaženému v § 6 o. z., jednání majoritních spoluvlastníků spočívající v zamlčení skutečného programu hlasování nelze označit za jednání poctivé a nemůže požívat právní ochrany. Ohledně naléhavého právního zájmu žalobci tvrdili, že je možná ochrana pouze skrze § 1139 o. z., své tvrzení staví na skutečnosti, že určovací žaloba dle § 80 o. s. ř. je prostředkem ochrany obecným, v tomto případě je naopak nutné bránit se pomocí speciálních ustanovení upravující správu společné věci dle § 1126 a násl. o. z. Žalobci jsou sice účastni spoluvlastnického právního vztahu, takže jsou věcně legitimování k podání určovací žaloby, nicméně v návaznosti na již řečené, nelze hodnotit určovací žalobu jako prostředek efektivní a vhodné ochrany právních zájmů žalobců. Neexistuje důvod, proč by soud měl přezkoumávat podmínky § 80 o. s. ř. Navrhovali potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného.4. Proti doplňujícímu rozsudku č. j. 19 C 28/2017-311 ze dne 6. 9. 2019, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí, že „správkyni náleží za správu nemovitosti odměna ve výši 150 Kč/hodinu“ a že „, Jméno žalované A, se potvrzuje ve funkci správkyně“, nebylo ze strany v tomto rozsahu procesně neúspěšných žalobců podáno odvolání a doplňující rozsudek nabyl dne 23. 10. 2019 právní moci. Odvolací soud tak přezkoumával pouze správnost výroku v odstavci I. rozsudku, tj. určení, že označená rozhodnutí nemají právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků.5. Odvolací soud ve věci rozhodl předchozím rozsudkem č. j. 11 Co 75/2019-350 ze dne 10. 12. 2019 tak, že rozsudek okresního soudu v napadené části v odstavci I. výroku změnil a žalobu na určení, že rozhodnutí přijatá na jednání spoluvlastníků uvedeného dne v uvedeném znění zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nemají na uvedené žalobě naléhavý právní zájem, jak to předpokládá § 80 o. s. ř.6. Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 22 Cdo 1641/2020-407 ze dne 23. 9. 2020 k dovolání žalobců rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2019, č. j. 11 Co 75/2019-350 ve znění opravného usnesení č. j. 11 Co 75/2019-369 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil názor, že s právním posouzením odvolacího soudu lze souhlasit potud, že rozhodnutí spoluvlastníků o potvrzení žalované 1) ve funkci správkyně společných nemovitostí a o stanovení výše její odměny je třeba považovat za rozhodnutí o nikoli neodkladné záležitosti ve smyslu § 1128 odst. 2 věta první o. z., přičemž odvolací soud rovněž správně dovodil, že v případě žaloby na určení neúčinnosti takového rozhodnutí se jedná o řízení ve smyslu § 80 o. s. ř. směřující k vydání deklaratorního rozhodnutí, kde na takovém určení však musí být dán naléhavý právní zájem.7. S odvolacím soudem však nelze souhlasit v tom, že v projednávaném případě naléhavý právní zájem na tomto určení ve smyslu § 80 o. s. ř. na straně žalobců není dán.8. Byť lze otázku, zda je přijaté rozhodnutí spoluvlastníků účinné skutečně pro všechny spoluvlastníky, řešit i jako otázku předběžnou v řízení o žalobě na plnění, ať už podané žalovanými, anebo třetími osobami, může právní poměry postavit najisto i určovací žaloba o tom, že rozhodnutí je vůči konkrétnímu spoluvlastníkovi (či spoluvlastníkům) právně neúčinné. Rozhodnutí s takovým určovacím výrokem může právní poměry účastníků postavit najisto, v čemž lze shledat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Rozhodnutí se může dotknout také právního postavení třetích osob, které mohou mít rovněž zájem na zjištění, zda je přijaté rozhodnutí vůči některému spoluvlastníku právně neúčinné. Odvolací soud nedocenil, že z pozice žalobců ostatně ani nemůže být uplatněna fakticky žádná žaloba na plnění, protože požadavek na plnění by byl uplatněn vůči nim, a proto je určovací žaloba z jejich pohledu prakticky jediným preventivním nástrojem ochrany jejich práv, jestliže jejím prostřednictvím má být určeno, že konkrétní přijaté rozhodnutí většinových spoluvlastníků vůči nim nevyvolá právní účinky. To zásadně posiluje naléhavý právní zájem žalobců na určení, že konkrétní rozhodnutí přijaté většinou spoluvlastníků nevyvolá vůči nim právní účinky.9. V projednávaném případě žalobci tvrdí, že nebyli řádně a včas ze strany žalovaných dopředu vyrozuměni, o čem se na schůzce spoluvlastníků (nad rámec dopředu avizovaného programu) bude jednat. Žalobce by proto v takovém případě bylo třeba považovat za spoluvlastníky opominuté při rozhodování o neodkladné záležitosti.10. I v takovém případě je nezbytné – zejména když občanský zákoník výslovně stanoví, že takové rozhodnutí nemá právní účinky pro všechny spoluvlastníky (§ 1128 odst. 2 o. z.) – aby byla žalobcům coby opominutým spoluvlastníkům dána možnost obrany proti takovému postupu žalovaných. Touto možností bude právě žaloba na určení, že rozhodnutí nemá vůči nim právní účinky. Takové určení vytvoří pevný právní základ, a to jak mezi účastníky řízení jakožto podílovými spoluvlastníky, tak zároveň i navenek vůči třetím osobám [zejména proto, že se v tomto případě jedná o rozhodnutí o ustavení žalované 1) do funkce správkyně společných nemovitostí]. Opačný přístup by znamenal, že námitkou neúčinnosti by se takoví spoluvlastníci mohli bránit až tehdy, jestliže by proti nim byl uplatněn konkrétní nárok vyplývající z přijatého rozhodnutí. To platí tím spíše, kdy – jako v daném případě – je mezi spoluvlastníky zásadní neshoda o tom, zda je přijaté rozhodnutí vůči všem právně účinné či nikoliv, což ostatně dokládá samotná žaloba podaná v této věci a procesní stanoviska prezentovaná účastníky v průběhu řízení.11. V projednávaném případě proto určovací žaloba rozhodně splní svou preventivní funkci, jak předpokládá ustálená rozhodovací praxe, a může jejím prostřednictvím být zabráněno případným dalším sporům o plnění, které na základě stanoviska žalované 1) zjištěného v průběhu řízení v tomto případě bezpochyby hrozí. Odvolací so