15 Co 147/2025-122 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud celou žalobu o zaplacení částky 124 175,92 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 9 045,24 Kč, úroku ve výši 12,90 % p. a. z částky 81 616,71 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15,00 % p. a. z částky 100 588,69 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Okresní soud vyšel ze zjištění o aktivní legitimaci žalobkyně, která uplatněné pohledávky nabyla smlouvou o postoupení pohledávek. Následně dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaným jako spotřebitelem byla dne 21. 8. 2020 uzavřena smlouva o úvěru a předchůdkyně dle této smlouvy poskytla žalovanému plnění ve výši 107 000 Kč. Dovodil, že úvěrová smlouva měla charakter spotřebitelské smlouvy, a proto na smlouvu dopadal i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ZoSÚ“). Okresní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s žalovaným nezkoumala řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 ZoSÚ a rovněž neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Okresní soud následně dovodil, že částka 107 000 Kč představuje výši bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen žalobkyni dle § 2993 o. z. vydat. Splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení se dle okresního soudu odvíjí dle § 1958 o. z. od výzvy věřitele. Uzavřel, že ani právní předchůdkyně žalobkyně a ani žalobkyně nedoručila žalovanému výzvu k plnění, žalovaný prokazatelně dne 19. 1. 2022 opustil území České republiky a již se nevrátil, a proto mu nemohla být doručena s hmotněprávními účinky výzva žalobkyně ze dne 25. 11. 2022, k zesplatnění nároku nedošlo ani doručením žaloby jeho procesnímu zástupci. Okresní soud uzavřel, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se tak dosud nestal splatným a žalobu zamítl pro její předčasnost.3. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výroku I. v rozsahu částky 59 948 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 8. 6. 2024 do zaplacení, a proti nákladovému výroku II., podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně ničeho nenamítala proti závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, nesouhlasila výhradně se závěrem okresního soudu, že její nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanou částkou a uhrazenou částkou, tj. ve výši 59 948 Kč, se dosud nestal splatným. Namítala, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1415/2018) žalovaný určil jako svou sféru dispozice pro účely doručení adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru, přičemž nikdy nehlásil žalobkyni ani její předchůdkyni změnu. Samotná skutečnost, že se adresát na adrese, kam byl písemný právní úkon doručován, nezdržoval, tedy vždy nemusí znamenat, že objektivně neměl příležitost se s jeho obsahem seznámit a že by mu nebyl doručen. Žalovaný jasně jako svou sféru označil adresu v , adresa, , kam mu všechny listiny byly doručovány, je proto nerozhodné, že měl dne 19. 1. 2022 opustit Českou republiku, pokud o změně adresy neinformoval svého věřitele. Žalobkyně uzavřela, že nejpozději byl žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou, nárok žalobkyně je proto splatný a žalobě by mělo být co do částky 59 948 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně za dobu od 8. 6. 2024 do zaplacení vyhověno.4. Žalovaný se prostřednictvím svého opatrovníka k odvolání vyjádřil tak, že navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu potvrzen. Namítal, že žalobkyně ani netvrdila, že by předžalobní výzvou vyzývala žalovaného k úhradě bezdůvodného obohacení, ale vyzývala žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy, což je jiný dluh. Tato výzva proto nemohla přivodit splatnost žalobního nároku, žalovaný rovněž neměl povinnost oznamovat žalobkyni změnu svého bydliště.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do částky 59 948 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 8. 6. 2024 do zaplacení a v závislém výroku II., a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné a jsou splněny podmínky v části pro změnu a v části pro potvrzení napadeného rozsudku.6. Předně odvolací soud uvádí, že v řízení se vyskytl cizí prvek, přesto okresní soud v odůvodnění svého rozsudku nikterak neodůvodnil svou mezinárodní příslušnost (pravomoc) projednat a rozhodnout tento spor. Odvolací soud toto pochybení napravil.7. O věc s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009). Zde je účastníkem právního vztahu a rovněž účastníkem tohoto řízení cizí státní příslušník (, Anonymizováno, ). Okresní soud ve věci jeho bydliště provedl šetření, přičemž zjistil, že bydliště žalovaného není známo, žalovaný měl povolen přechodný dlouhodobý pobyt na území ČR, který mu dle sdělení cizinecké police byl ukončen ke dni 23. 11. 2022, přičemž Policie ČR okresnímu soudu sdělila, že eviduje jeho odlet z území ČR dne 19. 1. 2022 z letiště v Praze. Bydliště žalovaného ke dni zahájení řízení (tohoto, tj. ke dni 19. 7. 2024) a ani bydliště v jeho průběhu nebylo soudy zjištěno. Okresní soud proto žalovanému z důvodu jeho neznámého pobytu proto ustanovil procesního opatrovníka. V posuzovaném případě se soudu prvního stupně nepodařilo zjistit, že by žalovaný měl ke dni podání žaloby bydliště na území České republiky. Adresu, na které měl žalovaný hlášen trvalý pobyt, nelze považovat za bydliště žalovaného ve smyslu českého práva, neboť se jedná o ohlašovnu cizinecké policie, nikoliv o místo, kde by žalobce fakticky bydlel (k výkladu pojmu bydliště, užívaného v o. s. ř., srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 3436/10). Soud prvního stupně nezjistil ani žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by měl žalovaný bydliště v jiném členském státě, ani skutečnosti, které by mu umožnily dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie (což je případ, kdy by se pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů použil článek 4 nařízení Brusel I, nyní článek 6 odst. 1 Brusel I bis). Pokud žalovaný (spotřebitel) své poslední známé bydliště opustil dříve, než na něj byla podána žaloba, a neinformoval svého smluvního partnera o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají podle SDEU soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele (závěry usnesení NS ČR sp. zn. 30 Nd 25/2014). Poslední známé bydliště žalovaného bylo na území České republiky, než ji opustil, a proto je dána mezinárodní příslušnost českých soudů projednat a rozhodnout tento spor.8. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, jakožto smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, neboť předchůdkyně žalobkyně (úvěrující), před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Odvolací soud tyto právní závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru plně sdílí. S ohledem na to, že ani sama žalobkyně tento právní závěr ve svém odvolání nikterak nenapadá, nebude odvolací soud blíže rozvádět důvody, pro které považuje závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ za správný.9. Předmětem odvolacího přezkumu byla otázka výše nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a to, zda a kdy nastala splatnost tohoto nároku.10. Dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Odvolací soud předně uvádí, že nelze souhlasit s právním závěrem okresního soudu, že splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě absolutně neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle § 86 ZoSÚ se odvíjí od výzvy věřitele dle § 1958 o. z. V daném případě je-li smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem úvěru dle § 86 ZoSÚ, pak vzniká dlužníkovi povinnost vrátit nesplacenou jistinu úvěru (rozdíl mezi čerpanými prostředky a vrácenými prostředky), a to v době přiměřené možnostem spotřebitele. Ostatně již v usnesení ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, Nejvyšší soud uzavřel, ž