75 Co 175/2025-243 — Krajský soud v Ostravě

1. Shora označeným rozsudkem okresní rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23.878,41 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 8. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně (výrok I.) a dále, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 26.152,70 Kč, (výrok II.).2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně platně postoupila svou pohledávku vůči žalované na žalobkyni, což žalované oznámila. Právní předchůdkyně žalobkyně , jméno FO, uzavřela s žalovanou dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, jako dlužnice v postavení spotřebitele úvěrovou smlouvu, na základě které jí byla žalovanou poskytnuta částka 24.000 Kč, součástí smlouvy byla i rozhodčí smlouva, na základě, které byl vydán z důvodu neplnění smluvních povinností dlužnice rozhodčí nález , tituly před jménem, , jméno FO, . Ten se stal exekučním titulem, na jehož základě bylo vedeno exekuční řízení proti povinné dlužnici , jméno FO, , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , , Anonymizováno, úřadem v , Anonymizováno, . Exekuce však následně byla, na návrh povinné rozhodnutím Okresního soudu v Berouně ve znění rozhodnutí Krajského soudu v Praze pravomocně dnem 18. 12. 2023 zcela zastavena. Dle odůvodnění uvedených soudních rozhodnutí byly důvodem pro zastavení exekuce okolnosti spadající pod § 268 odst. 1 písm. a) a h) z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodčí nález jako exekuční titul byl shledán těmito soudními rozhodnutími nicotným právním aktem a exekuce na jeho základě jako nepřípustná, kdy rozhodčí nález je nevykonatelný z důvodu chybného doručování v rozhodčím řízení, rovněž tak z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy, zejména s ohledem na excesivně vysokou úrokovou sazbu. Právní mocí těchto usnesení exekučních soudů prvního a druhého stupně došlo k odpadnutí důvodu, na jehož základě bylo vymoženo plnění od dlužnice - právní předchůdkyně žalobkyně. Právním důvodem vymáhání povinností v exekučním řízení byl totiž výše zmíněný rozhodčí nález jako exekuční titul, který teprve v důsledku rozhodnutí exekučních soudů o zastavení exekuce byl jednoznačně deklarován jako nicotný. Žalovaná namítala, že v rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, nebyl konstatován žádný závěr ohledně neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy, a ta proto stále zůstává platným hmotněprávním důvodem, na jehož základě vymožené plnění žalované náleží. V rozhodnutí Okresního soudu v Berouně i v rozhodnutí Krajského soudu v Praze je však jednoznačně uvedeno, že uvedenou úvěrovou smlouvu považují exekuční soudy za absolutně neplatnou. Tuto shledává dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku neplatnou i okresní soud, a to pro nedostatečné splnění povinnosti žalované prověřit před poskytnutím úvěru schopnost dlužníka úvěr splácet, dále pro nepřiměřeně vysoký sjednaný úrok a formulářový charakter smlouvy. Pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a na ni navazující rozhodčí smlouvy a nicotnost rozhodčího nálezu nesvědčí žalované platný hmotněprávní titul k tomu, aby si plnění vymožené po dlužnici na základě nezpůsobilého exekučního titulu ponechala nad rámec poskytnuté jistiny. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě neplatné úvěrově smlouvy částku ve výši 59.110,48 Kč. Vzhledem k tomu má žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 23.878,41 Kč, když žalované náleží pouze částka 35.232,07 Kč, tvořená poskytnutou jistinou 24.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně do 23. 5. 2014 do 13. 3. 2020. Ostatní nároky vyplývající z absolutně neplatné smlouvy byly totiž shledány za neplatně sjednané. Žalobkyně v předžalobní výzvě poskytla žalované lhůtu k vydání bezdůvodného obohacení do 14. 6. 2024. Jelikož však oznámila postoupení pohledávky žalované až 9. 8. 2024, rozhodla se požadovat zákonný úrok z prodlení až od nadcházejícího dne tj. 10. 8. 2024 do zaplacení. Tento nárok soud má za souladný s provedenými důkazy a za zákonu neodporující. Až rozhodnutím exekučních soudů o zastavení exekuce pak pravomocně odpadly právní důvody, na jejichž základě bylo plnění v exekuci vymoženo. Takže až od té doby bylo možno vymožené plnění považovat za plnění na základě právního důvodu, který odpadl. Tento okamžik je pak počátkem běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (viz rozhodnutí NS ČR 31 Cdo 3309/2011). Soud má tedy námitku promlčení vznesenou žalovanou za irelevantní, když od 18. 12. 2023 promlčecí doba, tříletá dle občanského zákoníku, pro vydání bezdůvodného obohacení žalované neuběhla, když žaloba byla podána soudu dne 31. 8. 2024.3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, a to do výroku I. v rozsahu přiznané částky ve výši 20.124,88 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 20.124,88 Kč od 10. 8. 2024 do zaplacení včetně navazujícího výroku II., kdy navrhovala, by krajský soud v tomto rozsahu změnil výrok I. napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta a přiznal žalované náklady řízení. Žalovaná stále trvá na tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je v rozsahu většinové části žalované částky promlčen. Závěr okresního soudu stran okamžiku běhu promlčecí lhůty je stanoven nesprávně. Počátek promlčecí lhůty v řešeném případě dopadá na den, kdy „se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.“, tzn. v den, kdy oprávněný z bezdůvodného obohacení mohl svůj nárok na jeho vydání uplatnit u soudu, tj. v okamžiku, kdy fakticky došlo k přeplacení finanční částky poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy a bezdůvodné obohacení na povinném začalo vznikat. Tvrdí-li žalobkyně, že jí vůči žalované vzniknul nárok na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti smlouvy, mohla jeho vydání nárokovat ode dne uskutečnění každé jedné platby, kterou byla jistina - poskytnutá na základě smlouvy právní předchůdkyní žalobkyně (s úrokem z prodlení) - „přeplácena“, s tím, že zároveň platí že – pokud zahájila sama žalobkyně proaktivně kroky vedoucí ke zneplatnění smlouvy (podáním návrhu na zastavení exekuce, v němž sama proaktivně neplatností smlouvy argumentovala), nemůže v žádném případě tvrdit, že byla, resp. že byla její právní předchůdkyně (kterou sám zastupoval advokát vlastnící menšinový podíl ve společnosti žalobkyně) v dobré víře ohledně platnosti smlouvy po celou dobu až do současnosti. Pokud se povinná sama začala domáhat toho, že je smlouva neplatná a že se na ní žalovaná bezdůvodně obohatila, měla a mohla tuto informaci ve stejné míře „vědění“ mít již při podpisu samotné smlouvy, když pokud v exekučním řízení začala tvrdit, že žalovaná (oprávněná v exekuci) neposoudila úvěruschopnost před uzavřením smlouvy, a že parametry smlouvy jsou v rozporu s dobrými mravy, mohla stejně dobře toto tvrdit daleko dříve (než vůbec ad 1 začala přeplácet poskytnutou jistinu a ad 2, než toto došlo až k exekuci, v níž argumentaci poprvé uplatnila) protože absence posouzení úvěruschopnosti i parametry smlouvy jsou skutečnosti, které existovaly v době uzavření smlouvy a právní předchůdkyni žalobkyně objektivně známy být měly a mohly, neboť ke smlouvě i celému kontraktačnímu procesu kolem ní měla – zcela logicky – přímý přístup, jelikož byla přímým účastníkem všech těchto skutkových okolností. Následně již nenastaly žádné nové okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty, o které by se dalo opřít a odvozovat až teprve od nich počátek běhu promlčecí lhůty. Pokud se žalobkyně chce opírat o rozhodnutí exekučního soudu, ani toto nemůže v čase „odsunout“ okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť ten nastal mnohem dříve a nelze ho posouvat v závislosti na nějaké hypotetické „síle“ vědění o existenci bezdůvodného obohacení jako takového. Právní výklad počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je jednoznačně navázán na termínech „měl a mohl“, který jakmile nastane v dostatečné míře jednou, tak už nikdy nenastane „znovu“ jen proto, že posléze nastane moment hypoteticky „silnější“, což je dle názoru žalované splňováno již tím, že právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici text smlouvy měla, parametry znala, (její vlastní) bonita posouzena nebyla a v čase se pak nestalo nic, co by zakládalo nové, dříve vůbec neexistující okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty (jako např. situace, kdy by v roce 2014 neměl poskytovatel judikatorně a zákonně stanovenou povinnost zkoumat bonitu žadatele a tato by se do právního řádu dostala dodatečně s účinností retrospektivně k datu před podpisem dohody – k ničemu takovému nedošlo, naopak, v roce 2014 již bylo posuzování úvěruschopnosti i parametry smluv nebankovních subjektů poměrně masivně souzeno a mediálně „propíráno“). V případě tedy, kdy žadatel o úvěr, příp. postupník, tvrdí nedostatečné posouzení úvěruschopnosti ze strany poskytovatele úv