75 Co 184/2025-86 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 29.756 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 14. 2. 2025 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu co do částky 17.465 Kč, úroku ve výši 10.465 Kč, smluvní pokuty ve výši 17.500 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně za dobu od 11. 2. 2025 do 13. 2. 2025 (výrok II.) a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Okresní soud dovodil, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky 75.186 Kč s příslušenstvím, která představuje nevrácenou jistinu části úvěru (29.756 Kč) poskytnutého žalovanému na základě smlouvy ze dne 21. 8. 2024, ujednaný poplatek za poskytnutí úvěru (17.465 Kč), ujednaný úrok z poskytnutého úvěru (10.465 Kč) a ujednanou smluvní pokutu (17.500 Kč). Žalobkyně na základě úvěrové smlouvy poskytla žalovanému částku 35.000 Kč a žalovaný v souvislosti s úvěrovou smlouvou zaplatil žalobkyni částku 5.244 Kč. Dále okresní soud uzavřel, že žalobkyně a žalovaný, který byl identifikován mimo jiné prostřednictvím IČO, se dne 21. 8. 2024 dohodli na obsahu smlouvy, na základě které byla žalovanému poskytnuta finanční částka 35.000 Kč na financování podnikatelských aktivit žalovaného; úrok byl sjednán ve výši 9,52 % měsíčně, tedy ve výši 114,24 % ročně. Faktické parametry úvěru odpovídají úrokové výši cca 125 % ročně. Tuto smlouvu kvalifikoval okresní soud jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, přičemž dovodil, že žalovaný vystupoval jako podnikatel (§ 421 odst. 1 občanského zákoníku). Okresní soud ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť jde fakticky o odměnu za poskytnutí peněz (úvěru). Podle okresního soudu již sama explicitně uvedená úroková sazba cca 114 % ročně na první pohled několikanásobně přesahuje obvyklou výši úroků podnikatelských úvěrů, které jsou poskytovány v bankovním sektoru, což lze orientačně ověřit z dostupných informací o průměrných sazbách úroků. Vzhledem k výši sjednané úrokové sazby a sjednanému poplatku pak okresní soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva se zcela zjevně příčí dobrým mravům, a tudíž je ve smyslu § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Okresní soud zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 s tím, že korektiv dobrých mravů se uplatní i ve vztazích mezi podnikateli, a dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019. Podle okresního soudu ve sjednání takto vysokého nepřiměřeného úroku lze spatřovat zneužití smluvní závislosti slabší smluvní strany, resp. zneužití smluvní svobody k újmě smluvního partnera ve smyslu § 433 odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem k závěru o neplatnost smlouvy vypořádal pak okresní soud vztah mezi účastníky dle § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy. Zohlednil realizované úhrady ze strany žalovaného a dovodil, že žalobkyně má právo na vrácení dosud nevrácené jistiny (35.000 Kč mínus 5.244 Kč, tj. 29.756 Kč). Vzhledem k neplatnosti smlouvy jako celku zamítl okresní soud jako nedůvodné požadavky na úhradu poplatku, úroku i smluvní pokuty, jelikož nebyly platně sjednány. Pokud jde o úrok z prodlení z částky 29.756 Kč, dospěl okresní soud k závěru, že žalovaný se ocitl v prodlení dne 14. 2. 2025 na základě nevyhovění výzvě ze strany žalobkyně.3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu, výslovně do výroku I. a II., podala žalobkyně včasné odvolání a namítala, že soud prvého stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť jde fakticky o odměnu za poskytnutí peněz, s čímž se odvolatelka neztotožňuje, neboť odměnu za poskytnutí peněz představuje sjednaný úrok. Poplatek za sjednání úvěru představuje finanční náhradu za provozní a administrativní náklady žalobkyně, které jsou spojené s jejím podnikáním, tedy poskytováním úvěrů, kdy se jedná zejména o mzdy zaměstnanců, náklady spojené s provozem sídla jejího podnikání, bankovní poplatky atd. Dále soud prvého stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva se zcela zjevně příčí dobrým mravům, tudíž je ve smyslu § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. V této souvislosti uvádí, že korektiv dobrých mravů se uplatní i ve vztazích mezi podnikateli, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019. Toto rozhodnutí však stanoví, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli, přičemž porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Dále však toto rozhodnutí uvádí, že samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku. Právě kromě tvrzení, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná z důvodu nepřiměřeně vysoké úrokové sazby, soud prvého stupně ve svém odůvodnění neuvádí žádné další okolnosti, které by prokazovaly, že žalovaný je v závislém a slabším postavení vůči žalobkyni, a které by tak vedly k naplnění zákonných předpokladů rozporu výše úrokové sazby s dobrými mravy ve vztahu mezi podnikateli. Žalovaný vystupoval jako podnikatel, úvěr ujednal za účelem financování svých podnikatelských záměrů, přičemž v úvěrové smlouvě mu byly dostatečně předem známy veškeré částky, k jejichž úhradě se podpisem smlouvy ze své vlastní vůle zavázal.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.5. Z obsahu spisu vyplývá, že návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 26. 2. 2025 se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 75.186 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu, který vznikl žalovanému řádným nesplácením závazků vzniklých ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 8. 2024. Žalobkyně byla okresním soudem dne 5. 3. 2025 vyzvána k doplnění skutkových tvrzení, jakým způsobem a v jaké výši a k jakým datům byl spočítán úrok 10.465 Kč. Na to žalobkyně reagovala podáním ze dne 12. 3. 2025, v němž uvedla, že dle úvěrové smlouvy je smluvní úrok za poskytnutí úvěru ve výši 9,52 % p. m. počítán z jistiny úvěru, tj. z částky 35.000 Kč, a to za dobu počínající dnem čerpání úvěru, tj. 22. 8. 2024, a končící dnem, kdy má být úvěr uhrazen v plné výši, tj. 21. 8. 2025. Žalobkyně po podání žaloby zjistila, že provedla nesprávný výpočet úroků, který měl být správně dle jeho kalkulace uplatněn částkou 39.984 Kč, nicméně tuto svoji chybu ve výpočtu bere žalobkyně ke své tíži a na úroku požaduje pouze žalovanou částku 10.465 Kč. Okresní soud pak se souhlasem účastníků rozhodl ve věci bez nařízení jednání dne 18. 6. 2025.6. Krajský soud o odvolání žalobkyně rozhodl dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez účasti žalobkyně, která svoji účast u odvolacího jednání omluvila, a žalovaného, který se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil.7. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně podala odvolání proti rozsudku okresního soudu v celém jeho rozsahu včetně výroku I., zabýval se soud v prvé řadě otázkou přípustnosti takto podaného odvolání. Výrokem I. rozsudku okresního soudu byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 29.756 Kč s příslušenstvím, tedy v této části bylo žalobě žalobkyně vyhověno. Odvolání žalobkyně proti tomuto výroku rozsudku okresního soudu je tudíž subjektivně nepřípustné, a proto jej krajský soud podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť se jedná o odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.8. Pokud jde o odvolání do výroku II. a III. rozsudku okresního soudu, uvádí odvolací soud následující.9. Krajský soud se v prvé řadě ztotožňuje se skutkovými zjištěními okresního soudu, která okresní soud učinil z provedených listinných důkazů a se závěrem o skutkovém stavu, že žalobkyně a žalovaný se dne 21. 8. 2024 dohodli na obsahu smlouvy, na základě které byla žalovanému jako podnikateli poskytnuta finanční částka 35.000 Kč na financování podnikatelských aktivit, úrok byl sjednán ve výši 9,52 % měsíčně, tedy ve výši 114,24 % ročně. Žalovaný v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil částku 5.244 Kč, přičemž k úhradě dluhu byl vyzván výzvou ze dne 3. 2. 2025. Dále se žalovaný smluvně zavázal zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru 17.465 Kč, ujednanou smluvní pokutu ve výši 17.500 Kč.10. Pokud jde o právní posouzení věci, okresní soud správně podřadil vztah účastníků pod ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku a dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva, přičemž žalovaný vystupoval jako podnikatel.11. Vzhledem ke sjednaným parametrům smlouvy se pak okresní soud zabýval otázkou její platnosti, a dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatným právním jednáním, a to pro nepřiměřeně vysoký sjednaný úrok, a