75 Co 81/2025-115 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 350.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 350.000 Kč od 8. 11. 2023 do zaplacení (výrok I.) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 115.136 Kč (výrok II.).2. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl závěru, že žaloba byla podána důvodně, kdy vzal za prokázáno, že žalovaný byl pověřen provedením exekuce proti povinnému , tituly před jménem, , jméno FO, (resp. převzal pověření po , tituly před jménem, , jméno FO, ). Exekuce je vedena pro vymáhání dluhu , tituly před jménem, , jméno FO, , který vznikl na základě ústní smlouvy o zápůjčce ze dne 20. 6. 2014 ve výši 2.250.000 Kč. Závazek byl potvrzen notářským zápisem ze dne 9. 9. 2014 s uznáním dluhu , tituly před jménem, , jméno FO, a s prohlášením o vykonatelnosti notářského zápisu. V době vzniku závazku , tituly před jménem, , jméno FO, bylo jeho společné jmění manželů s žalobkyní zúženo, a to notářským zápisem z 27. 9. 2001. Zúžení se týkalo mimo jiné i závazků s tím, že každý z manželů nabývá závazky do svého výlučného jmění a pokud nabydou manželé závazek společně, nabydou ho rovným dílem. Společné jmění manželů , tituly před jménem, , jméno FO, a žalobkyně zaniklo prohlášením konkurzu na majetek , tituly před jménem, , jméno FO, (podle § 268 insolvenčního zákona, usnesení ze dne 15. 7. 2016 nabylo právní moci 17. 8. 2016). K obnovení společného jmění manželů nedošlo. V rámci provádění soupisu movitých věcí dne 23. 8. 2023 v místě bydliště žalobkyně působil na tuto vykonavatel takovým způsobem, že jeho spolupracovník sepisoval a polepoval v domě, který má žalobkyně v pronájmu, věci, které nebyly ve společném jmění manželů (protože toto zaniklo) a soupis se týkal rovněž věcí, o kterých žalobkyně tvrdila, že patří třetí osobě (pronajímateli domu) nebo jejím dětem (počítače apod.). Vykonavatel jednoznačně a opakovaně prohlašoval, že je připraven sepsané věci odvézt, za tímto účelem byla přítomna i odvozová služba. Vykonavatel dával jednoznačně najevo, že odvozu věcí může zabránit žalobkyně pouze tak, že sežene nějakou částku peněz, které budou exekutorovi zaplaceny. Přímo žalobkyni vybízel k řešení situace s tím, že řešení je na ní. Takové působení vykonavatele trvalo několik hodin (exekuce byla zahájena 10:40, ukončena 14:30). Zejména po vyhodnocení záznamu provádění soupisu movitých věcí okresní soud uvěřil žalobkyni, pokud uváděla, že se snažila sehnat peníze proto, aby exekutoři opustili dům a dále netrpěly její děti, a nikoli proto, aby plnila nějaké povinnosti za manžela. Soud také uvěřil jejím tvrzením, že jeden z exekutorů, který chodil po domě jí řekl, že když rychle seženou nějaké peníze, tak exekutoři odejdou a že exekutoři oblepovali i věci dětí, například počítač, přičemž žalobkyně chtěla zabránit dalšímu stresování dětí, z nichž minimálně jedno bylo výkonu přítomno. Žalobkyně si dne 23. 8. 2023 od , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . zapůjčila v souhrnu částku 350.000 Kč s tím, že bylo dohodnuto, že prostředky z poskytnutých zápůjček budou ihned poukázány na účet žalovaného s variabilním symbolem, který vykonavatel poskytl a který přináleží k prováděné exekuci na povinného , tituly před jménem, , jméno FO, . Poskytnuté zápůjčky byly následně potvrzeny písemnými smlouvami. Takto získala žalobkyně z titulu zápůjčky do svého výlučného vlastnictví částku 350.000 Kč, která byla plněna na účet žalovaného. Žalobkyně tedy převedla (nechala převést) na účet žalovaného prostředky, které byly v jejím výlučném vlastnictví a nebyly součástí společného jmění manželů, protože toto již dříve zaniklo. Finanční prostředky v celé výši, tj. 350.000 Kč jsou i nadále v dispozici žalovaného, nebyly oprávněné (ani jejím právním předchůdcům) vyplaceny. Okresní soud dospívá k závěru, že žalobkyně neměla žádnou povinnost ze svého výlučného majetku poskytnout plnění v exekuci vedené proti jejímu manželovi. Na tuto situaci pak zcela dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 559/2020. Nejedná se o plnění, které by žalobkyně dobrovolně poskytla za účelem plnění závazku za povinného. Pouze na takovou situaci dopadá rozhodnutí, kterým argumentoval žalovaný ohledně pasivní legitimace. Žalovaný argumentoval rozsudkem ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019. Zejména poukazoval na to, že bezdůvodně se obohatí nikoli osoba, které bylo plněno, ale subjekt, jehož dluh byl vyrovnán. V citovaném rozsudku se však mimo jiné uvádí, že pro plnění za jiného je současně charakteristické, že si plnitel počíná s vědomím, že nemá právní povinnost plnit a že majetkové hodnoty poskytuje za jiného. Soud proto dospěl k závěru, že konkrétní projednávaný případ přiléhavě dopadá právě výše uvedené rozhodnutí ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 559/2020. Jde o situaci, kdy v rámci provádění exekuce byly vymoženy prostředky, které byly ve výlučném majetku žalobkyně. Tyto prostředky neposkytla žalobkyně v úmyslu plnit za povinného, ale jednoznačně proto, aby zabránila faktickému odvozu věcí svých, svých dětí a třetích osob. Byla si vědoma, že tyto věci není možné postihnout, neboť nejsou majetkem povinného ani nepatří do společného jmění a na tyto skutečnosti upozorňovala. Argument žalovaného, že žalobkyně nemusela žádnou částku platit a mohla nechat věci odvézt a domáhat se svého práva vylučovací žalobou, je jistě právně správný, avšak z praktického hlediska je zřejmé, že v podstatě do tohoto okamžiku by se žalobkyně vrácení věcí nedomohla, neboť o podané žalobě na částečné zastavení exekuce dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Při takovém vědomí je motivace žalobkyně zcela zjevná. Argumenty, proč nemá ona sama nic ze svého majetku platit, žalobkyně v průběhu provádění exekuce uváděla opakovaně, příp. prostřednictvím svého manžela. Žalovaný byl o průběhu a výsledku insolvenčního řízení informován (sám byl jedním z věřitelů). Důsledky ve vztahu k majetku povinného a k existenci SJM mu musely být známy, přesto po osmi letech od provedení soupisu a po dvou letech od skončení insolvenčního řízení přistoupil k tomu, že přijel údajně odvézt dříve sepsané věci, a přitom provedl nový soupis dalších věcí. Takový postup nelze jistě považovat za standardní. Je pravdou, že SJM nebylo v rámci insolvenčního řízení nijak formálně vypořádáno. Žaloba na vypořádání podána nebyla, majetek, který se zpeněžoval, byl vždy v soupisu označen jako majetek dlužníka. Mohlo jít o situaci, kdy pro předlužení podle § 274 insolvenčního byl veškerý majetek sepsán do majetkové podstaty (jen to nebylo v soupisu uvedeno, což je chybné a nezpůsobilo to důsledky vypořádání) nebo insolvenční správce ani soud ani nikdo další toto neřešili (což je rovněž nesprávné) zřejmě s ohledem na smlouvu o zúžení společného jmění uzavřenou dlouho před začátkem insolvenčního řízení. Nicméně pokud soud vychází ze smyslu a účelu insolvenčního řízení, lze dospěl k závěru, že veškerý majetek povinného byl v rámci insolvenčního řízení zpeněžen a jiný jeho majetek zde není. Dluh, pro který je vedeno exekuční řízení, je evidentně výlučným dluhem povinného, neboť vznikl poté, co účastníci uzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění, a jde o závazek, který převzal výlučně , tituly před jménem, , jméno FO, a který evidentně přesahuje rámec běžného hospodaření manželů a manželka s ním nesouhlasila. Soud v tomto řízení neřešil, zda a za jakých podmínek mohl být tento výlučný dluh uspokojován ze společného jmění, protože žádné společné jmění neexistuje. Je však zřejmé, že takový dluh nemohl být uspokojován z výlučného konkrétního majetku žalobkyně, který evidentně nabyla v den provádění soupisu. Neexistoval zde tedy žádný hmotně právní důvod, podle kterého by měla žalobkyně ze svého výlučného majetku plnit. Okresní soud se tak zcela přiklonil k závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 559/2020. Zde Nejvyšší soud vyslovil názor, že k právní ochraně třetích osob, které mají k výtěžku získanému výkonem rozhodnutí z hlediska hmotného práva lepší právo než ten, komu byl výtěžek vyplacen, slouží takzvaná žaloba z lepšího práva. Takové lepší právo z hmotněprávního hlediska zakládá nárok z bezdůvodného obohacení tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Přitom není významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. I kdyby žalovaný obdržel výtěžek v souladu se zákonem, nejde o právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Nejvyšší soud přitom poukázal na dřívější stanovisko občanskoprávního kolegia nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 1974 sp. zn. Cpjf 79/72 uveřejněné pod číslem 20/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odkázal na to, že ochrana práv třetích osob neposkytuje pouze žaloba na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, ale také žaloba na plnění z titulu neoprávněného majetkového prospěchu bez ohledu to, zda třetí osoba podala