15 Co 95/2026-75 – Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 972 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů (výrok I.). Žalobu pak co do částky 5 887,06 Kč a dalšího úrokového příslušenství zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 972 Kč za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k aplikaci ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), zejména pak na rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, v němž Nejvyšší soud akcentoval, že spotřebitel je jako dlužník nositelem procesní povinnosti tvrdit konkrétní okolnosti svědčící o jeho omezených možnostech plnit a navrhnout k nim důkazy s tím, že bez takové procesní aktivity spotřebitele nelze jeho nemožnost plnit presumovat a že břemeno tvrzení i důkazní ohledně jeho možností splnit dluh nese právě spotřebitel. Okresnímu soudu žalobkyně vytýkala neúplně zjištěný skutkový stav, neboť žalovaným nebyly navrženy ani provedeny žádné důkazy, na základě kterých by okresní soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v jeho možnostech splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele ze dne 16. 7. 2025, když žalovaný zůstal po celou dobu v řízení pasivní. Naproti tomu okresní soud automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit, což žalobkyně označila za nepřípustné, neboť jde o neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Dále odkázala na rozhodovací praxi odvolacích soudů, konkrétně Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Praze, Krajského soudu v Brně i Krajského soudu v Ostravě, a zdůraznila, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splnit závazek z bezdůvodného obohacení z neplatně sjednané úvěrové smlouvy, nároky žalobkyně nijak nerozporoval ani se k nim nevyjádřil, nežádal o možnost uhradit dluh ve splátkách a neprokázal, jaká je jeho finanční situace a jaká měsíční splátka odpovídá jeho možnostem. Okresní soud tak stanovil splátky bez dostatečné skutkové opory, ač k dispozici neměl žádná konkrétní skutková zjištění o majetkových a příjmových poměrech žalovaného, když sám ve svém rozhodnutí konstatoval, že o poměrech žalovaného mu „není nic bližšího známo“. Dále okresnímu soudu vytýkala, že nestanovil plnění pod podmínkou ztráty výhody splátek pro případ prodlení jakožto standardního nástroje zajišťujícího rovnováhu mezi zájmem dlužníka na rozložení plnění a ochranou věřitele před dalším neplněním.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I. a II. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 8 972 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 972 Kč za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení, když žalobkyně podaným odvoláním brojí proti závěru okresního soudu o tom, že žalovaný nebyl schopen úvěr splatit vzhledem ke svým majetkovým poměrům před rozhodnutím okresního soudu, a nesouhlasí ani s rozložením plnění do stanovených splátek, které byly okresním soudem stanoveny bez jakýchkoliv skutkových závěrů o schopnostech a možnostech žalovaného dlužnou jistinu vrátit. Je tedy napadán závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a dále co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 972 Kč za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. V uvedeném rozsahu odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 19. 8. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 859,06 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o hotovostním úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené mezi účastníky dne 28. 6. 2024 na částku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s úrokem ve výši 19,99 % ročně vrátit žalobkyni ve splátkách po 2 214 Kč počínaje dnem 14. 8. 2024 a dále uhradit poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 600 Kč. Žalovaný úvěr splácel toliko do 14. 4. 2025 a celkem žalobkyni zaplatil částku 21 028 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou splátek došlo v souladu se zněním úvěrové smlouvy ke dni 16. 7. 2025 k zesplatnění úvěru, k tomuto dni činil dluh žalovaného na nesplacené jistině částku 13 859,06 Kč, na nesplaceném smluvním úroku z úvěru za dobu od 14. 4. 2025 do 15. 7. 2025 částku 599,84 Kč, dále žalovaný dluží žalobkyni na smluvní pokutě částku 1 000 Kč a je povinen hradit do budoucna běžící smluvní úroky a úroky z prodlení z dlužné částky jistiny úvěru. Současně žalobkyně tvrdila, jakým způsobem ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ posoudila úvěruschopnost žalovaného s tím, že nespoléhala pouze na jeho tvrzení, ale jím poskytnuté informace ověřila za použití nezávislých údajů. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.6. Okresní soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě listin předložených žalobkyní a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., která podléhá režimu ZoSÚ. Současně okresní soud dovodil, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 téhož právního předpisu, neboť vycházela pouze z údajů sdělených žalovaným, a pokud měly být příjmy i výdaje žalovaného ověřovány z výpisů z účtu žalovaného za dobu od 1. 3. do 28. 6. 2024, pak zjištění učiněná z uvedených výpisů nasvědčovala závěru, že žalovaný není schopen poskytnutý úvěr splácet, neboť jeho výdaje převyšovaly výši jeho příjmů. Dále okresní soud uvedl, že z absolutně neplatné smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ vznikla žalovanému toliko povinnost vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši jistiny poskytnutého úvěru ponížené o to, co žalovaný již žalobkyni zaplatil, což odpovídá částce 8 972 Kč. Ke splatnosti této částky pak okresní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a uvedl, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného stanovil v minimální částce. Zdůraznil, že smyslem ochrany spotřebitele je vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou důvodem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy s tím, že názor, že je nutno uložit povinnost zaplatit dluh dlužníkovi v obvyklé třídenní lhůtě ve smyslu ust. § 160 o. s. ř., je v rozporu s výslovným zněním ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. Uvedl, že v dané věci jde o určení hmotněprávní splatnosti pohledávky soudním rozhodnutím, kterou okresní soud stanovil do budoucna, a to včetně práva na příslušenství pohledávky, které náleží ve smyslu ust. § 1970 o. z., když se žalobkyně domáhala i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom okresní soud stanovil způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Další nároky žalobkyně, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení za období předcházející rozhodnutí okresního soudu, pak jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesní úspěch a neúspěch obou účastníků byl přibližně stejný.7. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a § 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto jej žalobkyně v odvolání ani nenapadla, proto se jím blíže nezabýval.8. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného ve výši 8 972 Kč, přiznaná ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vrátit. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okres