16 Co 56/2026-188 – Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že manželé , jméno FO, , narozená , datum, , zemřelá , datum, , a , jméno FO, , narozený , datum, , zemřelý , datum, , jsou vlastníky ve společném jmění manželů nemovitostí, a to p. č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba č. p. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , st. p. č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba č. e. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, . č. , hodnota, p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, (výrok I), žalobce zavázal zaplatit žalovanému 1 náhradu nákladů řízení ve výši 44 392,60 Kč (výrok II) a žalovaným 2 a 3 oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 45 019,26 Kč (výrok III).2. Podle odůvodnění rozsudku vyšel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění. Žalovaný 1 je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí st. p. č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba č. e. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , dále p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , a to na základě darovací smlouvy ze dne 8. 1. 2022 uzavřené s rodiči účastníků , jméno FO, a , jméno FO, jako dárci (darovací smlouva, nesporná tvrzení účastníků). Nemovitosti p. č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba č. p. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , prodal žalovaný 1 žalovaným 2 a 3 kupní smlouvou ze dne 26. 6. 2024 s tím, že žalovaní 2 a 3 jsou zapsání jako vlastníci nemovitostí v katastru nemovitostí (kupní smlouva). Otec účastníků , jméno FO, zemřel , datum, . Usnesením ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , které nabylo právní moci dne , Anonymizováno, , Okresní soud v , adresa, rozhodl ve věci pozůstalosti po , jméno FO, , přičemž předmětem pozůstalostního majetku ani majetku ve společném jmění manželů nebyly nemovitosti, které jsou předmětem sporu (usnesení, zejména odst. 3. a 4. odůvodnění). Matka účastníků , jméno FO, zemřela dne , datum, . Usnesením ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, které nabylo právní moci dne 23. 4. 2025, Okresní soud v , adresa, rozhodl ve věci pozůstalosti po , jméno FO, , přičemž předmětem pozůstalostního majetku nebyly nemovitosti, které jsou předmětem sporu (usnesení, zejména odst. 3. a 4. odůvodnění).3. Okresní soud konstatoval, že bylo prokázáno, že „v řízeních o pozůstalostech po rodičích účastníků nebylo vydáno rozhodnutí o soupisu pozůstalosti, došlo k souhlasnému prohlášení dědiců nebo bylo vydáno usnesení o obvyklé ceně majetku a jiných aktiv pozůstalosti, v nichž by se nepřihlíželo k žalobou označeným nemovitostem z důvodu jejich spornosti“. V tomto případě nelze podle názoru soudu prvního stupně uplatnit žalobou podle § 172 odst. 2 a § 189 odst. 1 z. ř. s. práva k takovému majetku pro nedostatek naléhavého právního zájmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022). Ve smyslu citované judikatury Nejvyššího soudu navíc není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva zůstavitele poté, co došlo k pravomocnému skončení dědického řízení. Okresní soud proto žalobu zamítl.4. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce, který namítal, že závěr soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je nesprávný. Závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, že naléhavý právní zájem je dán jen do doby, než nabude právní moci rozhodnutí o dědictví podle § 185 z. ř. s., platí jen za předpokladu, že jde o právo k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti v důsledku neshody dědiců o rozhodných skutečnostech nepřihlížel (§ 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s.). Jinak řečeno, tento právní závěr dopadá pouze na aktiva, která soud (soudní komisař) v dědickém řízení označil za sporná, a z toho důvodu se k nim nepřihlíželo. V projednávané věci však předmětné nemovitosti vůbec nebyly v dědickém řízení projednány, a to ani jako sporné aktivum. Okresní soud naopak zcela ignoroval (novější) judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1891/2024, ze kterého mj. vyplývá, že jde-li o majetek, u něhož spornost vznikla až po nabytí právní moci usnesení o dědickém právu nebo který nebyl v řízení o pozůstalosti projednán z jiných důvodů (např. nebyl znám, nebo se dědici shodli, že do aktiv pozůstalosti nepatří apod.), měl by být předmětem dodatečného projednání pozůstalosti, neboť zákon u takového majetku nečiní žádnou výjimku z obecné nutnosti dodatečného projednání, a že v takovém případě bude nejprve muset být ve sporném řízení určeno, že předmětný sporný majetek byl ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím. Podle názoru žalobce posledně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu podává návod, jak má žalobce postupovat v případě, že předmětné nemovitosti nebyly v dědickém řízení vůbec projednány. Žalobce tak má ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože určení vlastnického práva je nutným předpokladem pro zahájení dodatečného projednání dědictví, zatímco ust. § 172 a § 189 z. ř. s. na projednávaný případ vůbec nedopadají. Ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. řeší pouze situaci, kdy se dědici navzájem neshodnou o tom, co tvoří aktiva pozůstalosti, a k takovému majetku se nepřihlíží. V daném případě k žádné takové neshodě nikdy nedošlo, jinak by dědický soud zahrnul závěr o nepřihlížení do usnesení o dědictví, nebo přinejmenším do protokolu o jednání před dědickým soudem. Pozůstalostní soud ale neodmítl nemovitosti pro spor dědiců, ale proto, že se o odvolání daru vůbec nedozvěděl. Ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. tedy dopadá pouze na situaci, kdy majetek byl v řízení označen, ale soud k němu pro spor dědiců nepřihlíží. Zde však majetek vůbec označen nebyl, protože řízení proběhlo bez informací o odvolání daru. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.5. Žalovaný 1 ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že žalobce nesprávně interpretuje rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 1891/2024, které se aplikuje na spory dědice proti třetí osobě, jež odvozuje své právo od zůstavitele na základě právního jednání inter vivos. Na spory mezi dědici, jak je tomu v projednávané věci, se aplikuje naopak rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 84/2023.6. Žalovaní 2 a 3 ve vyjádření k odvolání žalobce uvedli, že okresní soud správně dovodil, že ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022 není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Žalobce měl možnost uplatnit spornost majetku v dědickém řízení, ale neučinil tak. Tuto skutečnost nemůže napravit po pravomocném skončení dědického řízení.7. Proti nákladovým výrokům rozsudku okresního soudu podali odvolání rovněž všichni žalovaní, kteří shodně namítali, že okresní soud nesprávně stanovil tarifní odměnu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, které dopadá pouze na případy, kdy se jedná o určení práva k věci penězi neocenitelné. Prvostupňový soud měl aplikovat § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, jelikož podle kupní smlouvy ze dne 26. 6. 2024 byly nemovitosti v k. ú. , adresa, prodány za 5 mil. Kč, resp. při velmi konzervativním odhadu činí celková hodnota všech nemovitostí minimálně 10 mil. Kč.8. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaných uvedl, že není důvodné, protože hodnota nemovitostí nebyla v řízení zjišťována.9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání všech účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že důvodná jsou toliko odvolání žalovaných, týkající se náhrady nákladů řízení.10. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodě 5 odůvodnění napadeného rozsudku považuje odvolací soud za správná a úplná, proto je přejímá a pro stručnost na ně odkazuje.11. Odvolací soud se zcela ztotožňuje rovněž se závěrem soudu prvního prvního stupně, že žalobce nemá ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení.12. Úprava řízení o pozůstalosti, i s poukazem na ustanovení § 193 odst. 1 věty za středníkem z. ř. s., tak zásadně vylučuje, aby nová sporn