75 Co 38/2026-308 – Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného povinností zaplatit žalobkyni částku 217 066,31 Kč do tří dnů od právní rozsudku (výrok I.), žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky úroku ve výši 8,9 % ročně z částky 217 066,31 Kč od 12. 6. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 217 066,31 Kč od 12. 6. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 114 146,12 Kč (výrok III.).2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného, kdy z tohoto důvodu je smlouva o úvěru v souladu s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) absolutně neplatná. Jelikož je úvěrová smlouva ze dne 11. 9. 2018 neplatná, má žalobkyně právo na vrácení pouze dosud nevrácené jistiny (bezdůvodné obohacení žalovaného), a to podle § 87 odst. 1 ZSÚ v době přiměřené možnostem spotřebitele. Okresní soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně (její právní předchůdkyně) poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 363 200 Kč. Žalovaný dosud nevrátil částku 217 066,31 Kč, a proto je povinen žalobkyni tuto částku zaplatit. Vzhledem k tomu, že z neplatné smlouvy mimo nároku na vydání nesplacené jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyni žádné další nároky nenáleží, byla žaloba z důvodů výše uvedených ve zbývajícím rozsahu zamítnuta. Žalobkyni nevzniklo právo na zákonný úrok z prodlení, když žalovaný se do prodlení doposud nedostal a splatnost pohledávky žalobkyně nastane až na základě rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by se účastníci řízení dohodli na době, v níž je žalovaný povinen jistinu úvěru vrátit (tj. době splatnosti), určil ji soud. Vzhledem k tomu, že soud nebyl schopen zjistit (platební) možnosti žalovaného, určil lhůtu pro vrácení jistiny úvěru žalobkyni jako obecnou lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.3. Proti tomuto rozsudku, a to do výroku II. pouze v rozsahu nepřiznané částky úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 217 066,31 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení, podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala změny rozhodnutí tak, že žalobě bude v tomto rozsahu vyhověno. Namítala, že žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale daleko dříve již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Pokud by totiž dlužná jistina nebyla splatná před podáním žaloby, nerozhodl by soud o přiznání nároku žalobkyně na její zaplacení. Žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu novému věřiteli-žalobkyni již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky, které mu bylo odesláno dne 14. 2. 2023 Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 28. 2. 2023 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, zahrnující i dlužnou jistinu, předžalobní výzvou ze dne 12. 5. 2023 se lhůtou k zaplacení do 26. 5. 2023. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit min. poskytnutou jistinu, což však neučinil. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta. To už jednoznačně judikoval i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025 pod sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Navíc pokud je žalovaný v řízení aktivní a doloží, že nebyl s to vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, prospěje to právnímu postavení žalovaného. Soudu nenáleží domýšlet si schopnost žalovaného plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Věřitel musí pouze unést procesní břemeno ohledně doložení skutečnosti, že žalovaného řádně vyzval ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Nadto z čisté logiky se jeví absurdním, že by věřitel v tento okamžik vůbec mohl znát reálné majetkové poměry nekontaktního dlužníka. Za těchto okolností nelze než dospět k závěru, že žalovaný se dostal do prodlení poté, co byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Svým postupem soud žalobkyni uložil nepřiměřené břemeno jdoucí k její tíži, v tomto směru zasáhl do ústavních práv žalobkyně, kdy poukázala na judikaturu Ústavního soudu. V souvislosti s požadavkem přiznání zákonného úroku z prodlení v návaznosti na učiněnou výzvu žalobkyně poukázala také na rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobné věci č. j. 75 Co 61/2023-103 ze dne 21. 3. 2023 nebo ve věci č. j. 75 Co 181/2023-67 ze dne 31. 8. 2023. Stejného názoru je pak konstantně většina odvolacích soudů, např. naposledy Krajský soud v Ostravě pod č. j. 15 Co 123/2024 -72 ze dne 5. 8. 2024 a Krajský soud v Brně dne 1. 10. 2024 pod č. j. 28 Co 197/2023-104.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že splatnost nenastala na základě žalobkyní tvrzené výzvy, kdy tato navíc nebyla žalovanému řádně doručena, neboť žalobkyně nepoužila dříve zvolený způsob komunikace mailem. Poskytovatel úvěru nemůže očekávat okamžitou splatnost s ohledem na to, že smlouva byla uzavřena s dlouhou dobou splatnosti na 10 let, doba přiměřená možnostem spotřebitele pro úhradu dluhu musí odpovídat původní době splatnosti úvěru, kterou spotřebitel předpokládal. Soud se musí zabývat možnostmi spotřebitele s přihlédnutím k jeho příjmu a sociálním a majetkovým poměrům, což soud neučinil. Žalovaný se dožaduje splácení jistiny dle svých možností, což mu nebylo umožněno.5. Proti tomuto rozsudku, a to do výroku I. a III. podal včasné odvolání také žalovaný, který namítal, že nebyly splněny podmínky řízení, kdy v této věci se jedná o tzv. zvláštní příslušnost dle Článku 7 Nařízení Brusel I bis. Článek 5 tohoto Nařízení pak výslovně v bodě 2. uvádí, že při použití pravidel příslušnosti dle Oddílu 2 Nařízení, kam patří i Článek 7, nelze použít zejména pravidla pro určení vnitrostátní příslušnosti. V tomto případě se tedy jedná o tzv. zvláštní příslušnost dle Článku 7, který jednoznačně určuje místní příslušnost soudu dle místa poskytnutí služby. Místem poskytnutí služby je v tomto případě město , adresa, , kde žalovaný dne 6. 9. 2018 v pobočce , právnická osoba, smlouvu podepsal. , adresa, se nenachází v obvodu Okresního soudu v Olomouci, a proto tento soud nemůže být dle Článku 7, odst. 1, písm. a) místně příslušný v této věci. Místně příslušným soudem v této věci je soud, v jehož obvodu se nachází město , adresa, . Dále trval na tom, že mu nebyla řádně doručena předžalobní výzva, kdy banka již před uzavřením úvěru byla informována, že bydlí v zahraničí a má zahraničního zaměstnavatele. Protože však banka nedoručovala písemnosti do zahraničí, doručovala je na adresu trvalého bydliště v ČR, avšak veškeré důležité informace sdělovala i e­mailem. Elektronická komunikace byla zavedeným způsobem komunikace mezi jím a bankou. Banka jej dále tímto způsobem informovala i o postoupení závazků na , právnická osoba, ., o postoupení na žalobkyni však tímto způsobem již informován nebyl. Žalobkyně úmyslně nesplnila svou povinnost zaslat předžalobní výzvu, a neměla by jí proto být uznána náhrada nákladů řízení. Dále trval na podjatosti věc projednávajícího soudce, kterou vznesl po vydání rozsudku podáním ze dne 31. 10. 2025, kdy v řízení existují objektivní skutečnosti, které prokazují podjatost soudce , tituly před jménem, , jméno FO, . Z písemného vyhotovení rozsudku je zřejmé úmyslné a systematické porušování zákonů soudcem v neprospěch žalovaného, kterým tak soudce dokazuje svůj osobní vztah k věci, založený buď na jeho ekonomickém zájmu o úspěch žalobkyně, anebo pohrdání žalovaným. Především však okresnímu soudu vytýká, že nesprávně určil výši žalobkyni přiznaného bezdůvodného obohacení, kdy si měl opatřit další důkazy ohledně průběhu splácení, aby byl schopen řádně vyčíslit dlužnou částku. To však neučinil a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním i na základě již opatřených důkazů. Celková částka uhrazená žalovaným na předmětnou smlouvu činí 202 244,73 Kč, rozdíl mezi poskytnutými prostředky 363 200 Kč a splátkami 202 244,73 Kč je 160 955,27 Kč, což je dlužná částka, nikoli ta výrokem I. přiznaná. Z již předložených důkazů soudu 1. stupně je zřejmé, že žalovaný platil úroky v konkrétní výši před tzv. zesplatněním úvěru, které nebyly žalob