Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 39.943,89 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba byla zamítnuta ohledně částky 4.369,95 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 39.943,89 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z téže částky od 1. 9. 2023 do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, a to proti části odstavce II. výroku a domáhala se jeho změny tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39.943,89 Kč od 9. 12. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku a že mu bude uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedla, že nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, že dosud nenastalo prodlení žalovaného, a že tudíž bylo žalobě vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení z této přiznané částky. Žalovaný v řízení před soudem I. stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta. Toto jednoznačně judikoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025 pod sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Nejvyšší soud zde uvedl, že spotřebitel jako dlužník je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh a na takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Důkazní břemeno a břemeno tvrzení o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit tak nese žalovaný, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil, příp. doložil. Soudu nenáleží domýšlet si schopnost žalovaného plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Věřitel musí pouze unést procesní břemeno ohledně doložení skutečnosti, že žalovaného řádně vyzval ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Čistě z logiky se jeví absurdním, že by věřitel v tento okamžik vůbec mohl znát reálné majetkové poměry nekontaktního dlužníka. Za těchto okolností nelze než dospět k závěru, že žalovaný se dostal do prodlení poté, co byl žalovanou vyzván k úhradě dlužné částky.3. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.4. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.5. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , jednající v České republice prostřednictvím , právnická osoba, pod obchodní značkou , Anonymizováno, byla dne , datum, uzavřena smlouva o , Anonymizováno, úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 50.000 Kč. Žalovaný po dobu trvání smlouvy čerpal částku 48.408 Kč a uhradil částku 4.606 Kč. Dne 31 8. 2023 došlo k odstoupení od smlouvy a zesplatnění úvěru z důvodu prodlení žalovaného. Dopisem ze dne 25. 11. 2024 odeslaným téhož dne bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní a současně byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu.6. Okresní soud rovněž dospěl ke správným právním závěrům, pokud danou smlouvu považoval za absolutně neplatnou z důvodu, že nebyla řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného. Informace předložené od žalovaného nebyly nikterak blíže specifikovány a ověřovány. Z toho důvodu byl na místě nárok žalobkyně vypořádávat dle ust. § 2991 a násl. o. z.7. Je nutno zdůraznit, že žalobkyně svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ.8. Okresní soud pak určil splatnost dosud nesplacené jistiny, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo a okresní soud pak úvahou dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ určil splatnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v době rozhodování se žalovaný ještě nedostal do prodlení a jak vyplývá ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, splatnost nenastává na výzvu k plnění.9. Okresní soud pak správně stanovil výši bezdůvodného obohacení jako rozdíl mezi žalobkyní poskytnutou částkou a žalovaným částkou uhrazenou, tj. žalobkyni vznikl nárok na zaplacení částky 39.943,89 Kč.10. Pokud nebyly splátky dlužné jistiny úvěru žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku uhrazeny, pak se žalovaný dostal do prodlení, a to v konkrétním případě od 2. 6. 2026. Žalovanému bylo rozhodnutí uloženo na poště 20. 4. 2026, fikce doručení nastala desátým dnem, tj. 1. 5. 2026. Tento den však připadl na svátek, proto je nutno nejbližší pracovní den považovat za datum doručení, tj. dne 4. 5. 2026. Od následujícího dne počala běžet žalovanému 15denní lhůta pro podání odvolání a ta skončila dne 19. 5. 2026. Rozsudek v odstavci I. výroku tak nabyl právní moci 20. 5. 2026 a žalovaný měl platit ve lhůtě tří dnů, tj. do 23. 5. 2026. Tento den opět připadl na sobotu a nejbližší pracovní den připadl na 1. 6. 2026. Od 2. 6. 2026 je žalovaný v prodlení.11. S ohledem na shora uvedené byl rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části v souladu s ust.§ 220 odst. 1 o. s. ř. změněn tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, částečně byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř.12. V souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.13. V řízení před soudem I. stupně byl úspěch žalobkyně ve vztahu k neúspěchu pouze nepatrný, z toho důvodu odvolací soud rozhodl v souladu s ust § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.14. S ohledem na částečný úspěch žalobkyně v odvolacím řízení bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo.