8 Co 240/2025-71 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2.000 Kč (odstavec I. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 168.927,74 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 134.052,58 Kč spolu s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 108.386,92 Kč od 2. 2. 2025 do zaplacení a výši 10,99 % ročně z částky 182.181,27 Kč od 2. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 298.530,19 Kč od 2. 2. 2025 do zaplacení (odstavec III. výroku). Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec IV. výroku) a žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné doplatek soudního poplatku ve výši 2.985 Kč (odstavec V. výroku).2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny tři smlouvy o úvěru. Na základě první smlouvy původní věřitelka poskytla žalované dne , datum, částku 200.000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tuto částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 2.961 Kč spolu s 10,99 % úrokem ročně a poplatky. V případě druhé smlouvy poskytla původní věřitelka žalované dne , datum, částku 40.000 Kč, kdy tuto částku se žalovaná zavázala vrátit rovněž v pravidelných měsíčních splátkách po 829 Kč spolu s 18,99 % úrokem ročně a dalšími poplatky. Na podkladě třetí smlouvy pak původní věřitelka poskytla žalované dne , datum, částku 70.000 Kč, kdy tuto částku se žalovaná zavázala vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 1.406 Kč spolu s 17,99 % úrokem ročně a dalšími poplatky. S ohledem na spotřebitelský charakter všech tří smluv, kdy žalovaná jednala jako spotřebitel a původní věřitelka jako podnikatel, byla věřitelka povinna v intencích § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením smluv s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. V jednotlivých žádostech o úvěr žalovaná uvedla, že , Anonymizováno, , žije ve dvoučlenné domácnosti, bydlí v družstevním bytě, je vyučena a zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou u , právnická osoba, Čistá mzda doložená dle výpisů z běžného účtu činila 13.469 Kč Žalovaná neuvedla žádné výdaje. Z výpisů z běžného účtu žalované č. , č. účtu, za dobu od dubna 2021 do září 2022 bylo zjištěno, že na účet každý měsíc byla poukazována výše uvedená mzda, kdy obratem po připsání mzdy byla její naprostá většina vybrána v hotovosti z bankomatu, platby nájemného a nákladů na služby a energie nejsou z výpisů patrné. Dále , právnická osoba, prověřovala žalovanou v insolvenčním rejstříku, rejstříku CBCB a z historie v interní evidenci klientů. Výši měsíčních výdajů žalované , právnická osoba, stanovila na základě dat uvedených žalovanou v kombinaci s interními informacemi , právnická osoba, při využití statistických údajů a aktuálních údajů o výši životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a to na částku 6 939 Kč u žádosti ze dne , datum, , na částku 7 292 Kč u žádosti ze dne , datum, a na částku 7 662 Kč u žádosti ze dne , datum, . Ke dni 27. 4. 2022 splácela žalovaná úvěry částkou 3 282 Kč, ke dni 11. 7. 2022 částkou 4 056 Kč a ke dni 16. 9. 2022 částkou 4 885 Kč měsíčně. S ohledem na uvedené, kdy žalovaná dosahovala příjmů cca 13.500 Kč měsíčně, měla vysoké splátkové zatížení z předchozích úvěrů a původní věřitelka jakkoliv dále nezkoumala konkrétní výdaje žalované, dospěl okresní soud k závěru, že původní věřitelka nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Všechny tři smlouvy o úvěru proto okresní soud shledal neplatnými ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Jak vyplynulo z přehledu čerpání úvěrů, žalovaná žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátila již před podáním žaloby v případě poskytnuté částky 200.000 Kč částku 82.804,28 Kč, v případě poskytnuté částky 40.000 Kč částku 22.121 Kč a v případě poskytnuté částky 70.000 Kč částku 34.146,98 Kč. Žalobkyně má proto nárok dle ust. § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu skutečně vyčerpaných a vrácených částek.3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavce III. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaná byla zavázána zaplatit jí z částky 168.927,74 Kč rovněž úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně za dobu od 2. 3. 2025 do zaplacení. Namítala, že žalované nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu až rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale již před podanou žalobou, a to na základě výzvy k vrácení peněžitého dluhu. Pokud by totiž dlužná jistina nebyla splatná před podáním žaloby, nemohl by soud žalobě vyhovět. Žalovaná byla vyzvána k plnění svého dluhu novému věřiteli - žalobkyni již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 13. 2. 2025, které mu bylo odesláno dne 14. 2. 2025. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 2. 3. 2025 žalovaná dostala do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaná nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdila a neprokázala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalované ze strany žalobkyně poskytnuta. Přičemž však břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalované jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaná, která zná své poměry a schopnosti a je na ní, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdila a případně doložila. Soudu nenáleží domýšlet si schopnost žalované plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Věřitel musí pouze unést procesní břemeno ohledně doložení skutečnosti, že žalované řádně vyzval ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Nadto z čisté logiky se jeví absurdním, že by věřitel v tento okamžik vůbec mohl znát reálné majetkové poměry nekontaktního dlužníka.4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když z hlediska předmětu odvolacího řízení je rozhodující zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , na základě níž byla žalované poskytnuta částka 200.000 Kč, kdy tuto částku žalovaná vyčerpala a na splátkách uhradila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni pouze částku 82.804,28 Kč. Dále právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , kdy žalované byla poskytnuta částka 40.000 Kč, přičemž žalovaná tuto částku vyčerpala a na splátkách uhradila částku 22.121 Kč. Rovněž pak byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , na základě níž byla žalované poskytnuta částka 70.000 Kč, kdy tuto částku žalovaná vyčerpala a na splátkách uhradila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni pouze částku 34.146,98 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru zkoumala a ověřovala pouze příjem žalované, nikoliv však již její výdaje.7. Odvolací soud pak rovněž souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny ve všech třech případech smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., které současně podléhají právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byly uzavřeny mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotných smluv. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedených smluv v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrových smluv ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětných smluv žalobkyně ničeho nenamítala.8. Za situace, kdy žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že její předchůdkyně poskytla žalovanému částku ve výši 200.000 Kč, 40.000 Kč a 70.000 Kč, celkem tedy 310.000 Kč přičemž žalovaná zaplatila na splátkách pouze částku v celkové výši 139.072,16 Kč (82.804,28 Kč