69 CO 224/2022-94 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 18.741 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 23. 3. 2020 do zaplacení ve lhůtě 15 denní (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 14.830 Kč, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2022, č. j. 17 C 86/2021-64 (výrok II.), a doplňujícím rozsudkem ze dne 10. 1. 2022, č. j. 17 C 86/2021-63 žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částku ve výši 1.200 Kč ve lhůtě 15 dnů (výrok III.) 2. Včas podaným odvoláním rozsudek okresního soudu napadla žalovaná, která směřovala rozsah svého odvolání do všech výroků napadených rozsudků, tj. I. až III. Okresnímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci. Považuje žalobu za důvodnou za období, po které trvalo pojištění, tedy období od 19. 11. 2019 do 22. 3. 2020. Žalovaná má za to, že nejsou dány důvody pro to, aby platila celé roční pojistné. Nárok žalobkyně nemůže být v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 o. z., jakož i § 580 odst. 1 o. z., neboť ujednání, z něhož žalobkyně dovozuje svůj nárok na úhradu celé částky pojistného by bylo nutno považovat za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Rozpor článku IV. odst. 4 písm. b) Všeobecných pojistných podmínek s dobrými mravy spatřuje odvolatelka v tom, že uvedeným ujednáním vznikl mezi právy a povinnostmi smluvních stran hrubý nepoměr. Jako pojištění měli až do zániku pojištění právo na pojistné plnění ze strany žalobkyně coby pojistitele v případu pojistné události a po stejnou dobu mělo trvat i právo pojistitele na pojistné. Pojistné je třeba chápat jako ekvivalent práva na plnění pojistitele v době do skončení pojištění, proto má za to, že nemůže obstát výklad, podle kterého je nucena platit pojistné za období, ve kterém nebyla pojištěním chráněna, tj. po 22. 3. 2020. Citované ujednání tak nastolilo mezi účastníky stav, že žalovanou stíhá povinnost platit pojistné i za dobu, kdy za pojistné není poskytována pojistná ochrana a jedná se podle názoru odvolatelky o ujednání, které je svým obsahem v rozporu s dobrými mravy. Na neplatnost uvedeného ujednání nemá vliv ustanovení § 1810 a násl. o. z. ani ta skutečnost, že platba pojistného byla sjednána jako jednorázová, stejně tak má za to, že analogicky jsou na uvedenou situaci použitelné závěry rozsudku Městského soudu [obec] sp. zn. 14 Co 401/2009. Nad rámec poukázala odvolatelka na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1038/2003. Přestože se jedná o rozhodnutí vycházející ze starého občanského zákoníku, odvolatelka je přesvědčena, že obecný princip je aplikovatelný i na posuzovaný případ. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že jednorázové pojistné je splatné již dnem počátku pojištění. Splatnost pojistného má vliv pouze na posouzení okamžiku zániku pojištění pro neplacení pojistného, není však významná z hlediska úvahy, zda pojistitel má v případě zániku pojištění nárok na jednorázové pojistné v plné výši. Navrhovala proto, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil, respektive, aby žaloba byla zamítnuta. 3. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání žalované zdůraznila, že již při jednání nalézacího soudu žalovaná nijak neargumentovala k tvrzení, že smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, přičemž autonomie vůle smluvních stran s účinností zákona č. 89/2012 Sb. doznala zásadních změn, kdy na podnikatele jsou kladeny velmi vysoké nároky na kvalifikaci v oblasti uzavírání smluv, ani neargumentovala k tvrzení, že se jedná o speciální pravidlo, které lze uplatnit jen ve specifickém případu zániku pojištění pro neplacení pojistného, který sám o sobě může nastat jen v případě protiprávního jednání pojištěného, kdy neuhradí pojistné. Podané odvolání pak tyto nedostatky nijak nezměnilo, žalovaná stále ignoruje skutečnost, že smluvní strany jsou podnikateli, stejně jako fakt, že za přinejmenším nemravné lze považovat stav, kdy žalovaná ani po upomínkách nehradí své dluhy, a to nikoliv v rozsahu tvrzených 4.685 Kč, které bez dalšího uznává, ale v žádném rozsahu. Do dnešního dne nebylo ze strany žalované uhrazeno ničeho, a to i přesto, že z odvolání je patrné, že s minimálně částkou nároku zcela souhlasí. Ujednání pojistných podmínek čl. 4 odst. 4 písm. b) není v rozporu s dobrými mravy, jelikož je pouhou reakcí na protiprávní stav, který žalovaná zavinila a v tomto stavu dokonce po mnoho měsíců setrvává, přestože nárok částečně uznává. Argumentace dobrými mravy v době, kdy žalovaná je v prodlení s úhradou jí uznaného dluhu pak působí absurdně, žalobkyně vyzdvihuje zásadu ex iniuria ius non oritur, kterou se soudy v citovaných judikátech žalobkyní nezabývaly. Je třeba konstatovat, že se žalovaná nyní snaží těžit z protiprávního stavu, který sama vyvolala a dle obsahu odvolání zcela vědomě a úmyslně, a to i při znalosti veškerých smluvních ujednání. Je pravdou, že na žalovanou zmíněné judikáty odkazuje i komentář, což je způsobeno tím, že žádná judikatura vztahující se nové právní úpravy neexistovala a neexistuje dodnes, když věcí se dosud Nejvyšší soud nezabýval v kontextu nového občanského zákoníku. Rozhodnutí Městského soudu v Praze se nijak nezabývalo základními principy smluvní volnosti, které prosazuje zákon č. 89/2012 Sb., a to zejména v podnikatelských vztazích. Žalobkyně nijak nezpochybňuje, že v případě, že by šlo o spor se spotřebitelem, tak by nárok byl s vysokou pravděpodobností zamítnut, a proto taky celé roční pojistné nikdy nepožaduje po spotřebitelích. Žalované tak lze přisvědčit, že samotný text ustanovení § 803 zákona č. 40/1964 Sb., je obdobný tomu, který je v ustanovení § 2782 o. z., nelze však pominout, že tyto civilní kodexy vnímají autonomii vůle odlišně. Ustanovení § 803 zákona č. 40/1964 Sb. bylo vnímáno jako kogentní, naproti tomu druhé ustanovení je dispozitivní, a to tím spíš, kdy je třeba upravit vztah mezi podnikateli pro porušení povinnosti na straně pojištěného. Žalobkyně je toho názoru, že je v mezích práv smluvních stran ujednat, že v případě porušení povinnosti pojištěného tím, že neplní své závazky, nehradí pojistné, a to po výzvách předcházejících zániku pojištění, je nutno ji vázat k povinnosti k náhradě celého ročního pojistného. Případné zamítnutí nároku na celé roční pojistné bude mít následky na pojišťovací zprostředkovatele, jelikož část jejich provizí vychází i z toho, že pojištění zůstane po dobu 5 let aktivní a samozřejmě provize jsou počítány z pojistného. Pokud totiž žalovaná uspěje, bude to znamenat, že sankce za neplacení pojistného, kdy nebude existovat právní nárok na celé roční pojistné, dopadne právě na pojišťovací zprostředkovatele, jelikož část provizí budou muset vrátit. Žalobkyně je přesvědčena, že ustanovení pojistných podmínek čl. 4 odst. 4 písm. b) je v souladu s účinnou právní úpravou a není v rozporu s dobrými mravy. Toto ujednání pouze reaguje na stav, kdy dojde k terminaci kontraktu z důvodů protiprávního jednání pojištěného, který své závazky ani přes opakované výzvy neplní. Ze všech těchto důvodů navrhovala, aby rozhodnutí okresního soudu bylo jako věcně správné potvrzeno. 4. Odvolání žalované je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení vydání tohoto rozsudku předcházející a s důrazem na uplatněný odvolací důvod podle § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedeném odvolacím řízení dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým zjištěním okresního soudu, konečně ani ze strany odvolatelky nebyl skutkový stav, tak jak byl zjištěn okresním soudem rozporován. Bylo zjištěno, že mezi účastníky byla sjednána pojistná smlouva dne 18. 11. 2019 o pojištění podnikatele a právnických osob [číslo] v rámci které bylo sjednáno pojistné na pojistné období jednoho roku ve výši 18.741 Kč, se splatností sjednanou ke dni 19. 11. 2019. Z důvodu nezaplacení pojistného byla žalovaná upomínána, v důsledku prodlení žalované s platbou pojistného došlo k zániku pojistné smlouvy ke dni 22. 3. 2020, žalovaná ničeho neuhradila. V článku 4, bodu 1 a 4 je obsaženo ujednání, že pojistné je jednorázovým pojistným a pojišťovně náleží celé pojistné za pojistný rok nebo za dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno, v případě zániku pojištění z důvodů nezaplacení pojistného. 6. Odvolací soud se však neshoduje s právním posouzením věci soudem prvého stupně. Ten uzavřel, že námitky žalované o tom, že nebyla dostatečně seznámena s důsledky nezaplacení pojistného a že nárok je rozporný s dobrými mravy, akceptovat nelze. Poukázal na postavení žalované jako podnikatele, od kterého se vyžaduje obecně vyšší míra obezřetnosti při kontraktaci, navíc žalovaná jako pojistník prohlásila a podpisem stvrdila, že se s informacemi o pojištění seznámila. Jelikož si smluvní strany ujednaly jednorázové pojistné a žalobkyně postupovala v souladu se zákonem (§ 2804 o. z.) tak, že upomenula žalovanou o úhradu nezaplaceného