69 CO 310/2022-300 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Okresní soud rozsudkem rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 41.324,44 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 4. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně a částku 51.655,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 4. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 62.315 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku zástupci žalobkyně (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení státu České republice částku ve výši 1.139 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku Okresnímu soudu v Olomouci (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku výroku I., co do částky 41.324,44 Kč s příslušenstvím podala odvolání žalovaná. V důvodech podaného odvolání uvedla, že není sporu o tom, že žalobkyně zájezd v celém smluvně sjednaném rozsahu neabsolvovala, k návratu žalobkyně z destinace došlo dne 18. 3. 2020. Proto žalovaná napadla výrok I. rozsudku toliko v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě újmy za narušení dovolené, neboť v souladu s ustanovením § 2543 o. z. je opodstatněnost tohoto nároku podmíněna porušením povinností žalované, za nějž by žalovaná odpovídala. K předčasnému ukončení nájmu došlo výlučně v důsledku celosvětové pandemické situace a v souladu s doporučením Ministerstva zahraničních věcí ČR, které doporučilo občanům ČR návrat ze zahraničí s využitím dostupných zdrojů, za účelem ochrany jejich života a zdraví. V této souvislosti žalovaná uvedla, že i sdělením provozovatele letiště [jméno] [jméno] [příjmení], společnosti [právnická osoba] bylo prokázáno, že lety, jimiž se měla žalobkyně 23. 3. a 24. 3. 2020 vracet na území ČR, byly leteckým dopravcem z důvodu pandemické situace zrušeny a upozornění žalované na riziko neumožnění návratu do ČR dne 23. 3. 2020 se tak ukázalo být zcela opodstatněným. Navzdory výše uvedenému byla žalobkyni nabídnuta možnost v destinaci setrvat, neboť smluvně sjednané ubytovací služby v odpovídajícím rozsahu byly zajištěny a žalobkyně sama se nakonec rozhodla v destinaci nezůstat a s návratem do ČR souhlasila. Vytýká-li soud prvého stupně žalované nedostatky ve vyhodnocování veškerých dostupných informací před odletem žalobkyně do destinace, pak žalovaná zdůraznila, že zájezd proběhl na samém počátku celosvětové pandemické situace, jejíž vývoj byl velice obtížně předvídatelný, k přijímání jednotlivých opatření docházelo operativně„ ze dne na den“ a jakékoliv předpoklady v budoucnu přijímaných opatření ani nebylo možno učinit. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že v době zahájení zájezdu nemohla důvodně předpokládat, že by k realizaci zájezdu ve smluvně sjednaném rozsahu nemělo dojít, proto nelze v žádném případě přičítat k tíži žalované zkrácení zájezdu a žalovaná žádnou povinnost, za níž by ji bylo možno shledat odpovědnou, neporušila. Podmínka pro přisouzení nároku za náhradu újmy za narušení dovolené ve smyslu ustanovení § [číslo] o. z naplněna není. I v případě splnění podmínek pro přisouzení tohoto nároku, který žalovaná rozhodně popírá, by byla přisouzená částka zjevně nepřiměřená. Domáhala se žalovaná, aby krajský soud změnil napadený výrok rozsudku I., co se částky 41.324,44 Kč s příslušenstvím týká tak, že žalobu v této části zamítne. 3. Proti tomuto rozsudku, výroku o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Na náhradě nákladů řízení žalobkyně požadovala částku 96.570 Kč, a to za 14 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 AT a dále tři půl úkony právní služby dle § 11 odst. 2 AT, dále zaplacený soudní poplatek 3.720 Kč. Soud oproti návrhu žalobkyně ji nepřiznal náhradu nákladů za úkony v podobě výzvy ze dne 14. 4. 2020, dále tři porady s klientkou přesahující 1 hodinu, konkrétně porady dne 28. 5. 2021, 9. 11. 2021 a 25. 4. 2022, sdělení o nevyřízení věci mimosoudně ze dne 31. 5. 2021 a replika k vyjádření žalované ze dne 10. 11. 2021, když tyto úkony soud neshledal účelně vynaloženými. Takovéto posouzení soudu prvého stupně není dle žalobkyně správné. Jednoduchá výzva k plnění je samostatným účtovatelným půl úkonem dle § 11 odst. 2 písm. h) AT, když tato výzva byla potřeba k zesplatnění pohledávky za žalovanou a rovněž ji v této výzvě bylo sděleno, proč po žalované částku požaduje. Skutečnost, že z důvodu opatrnosti obsahovala i tato výzva upozornění, že věc bude v případě neuhrazení požadované částky řešena u soudu, nemůže znamenat, že tento půl úkon právní služby bude zaměňován se samostatným úkonem předžalobní upomínkou dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, která byla žalované zaslána 12. 5. 2020. Co se týká uskutečněných porad žalobkyně s právním nástupcem, byly to porady v průběhu sporu, který se řešil téměř 2 roky. Další porada ve věci se uskutečnila více než po roce od převzetí právního zastoupení žalobkyně, když předmětem porady byl další postup ve věci, hlavně poté, co nedopadla mimosoudní jednání s žalovanou. Následující porady mezi žalobkyní a právním zástupcem se konali vždy před soudním jednání v dané věci. Tyto porady byly účelné. Počet porad je s ohledem na délku sporu naprosto minimální. K podání, jímž sdělila výsledek mimosoudního jednání ve věci, doložila celou emailovou komunikaci se žalovanou. Jde o samostatné podání podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, když toto podání přineslo nová tvrzení a důkazy do soudního sporu. Ostatně toto podání bylo reakcí na výzvu soudu ze dne 3. 5. 2021. V případě podání ze dne 10. 11. 2021 označené jako replika k vyjádření žalobkyně, žalobkyně souhlasí, že tento přípis není samostatným podáním. Žalobkyně se domáhala na náhradě nákladů řízení částky 94.095 Kč s DPH prezentující odměnu za 13 úkonů, 3 půl úkony, paušální náhradu nákladů 16 úkonů, + 21 % DPH a soudní poplatek. Žalobkyně se dále vyjádřila k odvolání žalované a navrhla, aby rozsudek okresního soudu byl v rozsahu napadeného výroku I. co se částky 41.324,44 Kč s příslušenstvím týká, potvrzen. Uvedla, že se žalovaná odvolává opětovně na vyšší moc, a to v podobě pandemické situace. Žalovaná na základě doporučení Ministerstva zahraničních věcí ČR ukončila předčasně pobyt žalobkyně a jejího partnera na zájezdu dne 18. 3. 2020, přičemž oba měli zaplacený zájezd až do dne 23. 3. 2020. Žalovaná nechala žalobkyni i jejího partnera - nyní manžela odletět i v době, kdy již nouzový stav na území ČR byl vyhlášen, a to i přes dotazy žalobkyně na žalovanou, která žalobkyni opakovaně ujišťovala, i v den odletu, že žádná změna není, že nemají pokyny ke zrušení zájezdu a že mají odletět na zájezd a užít si dovolenou. Žalovaná se nemůže dovolávat vyšší moci, neboť to byla právě ona, kdo žalobkyni i přes platná opatření potvrdil možnost absolvovat zájezd. Okresní soud v rozsudku správně uvádí, že nouzový stav byl vládou vyhlášen již 12. 3. 2020 od 14:00 hodin, tedy před započetím zájezdu, nikoliv až v jeho průběhu, jak uváděla žalovaná. Zde je právě soudem prvého stupně shledáno pochybení žalované, která měla a mohla způsobené škodě předejít. V situaci, kdy již byl dne 12. 3. 2020 od 14:00 hodin vyhlášen nouzový stav na dobu 30 dnů a dne 13. 3. 2020 byla vládou přijata krizová opatření, nechala žalovaná žalobkyni a jejího partnera odcestovat dne 13. 3. 2020 v 16:05, tedy po přijetí krizových opatření do vzdálené destinace [anonymizováno]. Z vyjádření letiště [obec] ze dne 26. 11. 2021 plyne, že 23. 3. 2020 i dne 24. 3. 2020 byly realizovány lety z letiště [anonymizováno] do [obec] a tvrzení žalované, že musí odletět 18. 3. 2020, neboť existuje riziko, že by se již nemuseli dostat domů, nebylo pravdivé. Z ustanovení § 2544 odst. 1 o. z. vyplývá, že náhrada újmy za narušení dovolené je náhradou za újmu nemajetkového charakteru a náleží zejména v případě, když se zájezd nekoná nebo je podstatně zkrácen. To však nebyla jediná příčina, proč soud prvého stupně zavázal žalovanou k úhradě této nemajetkové újmy. Z dokazování vyplynulo, že došlo k celé řadě událostí (nezajištěný odvoz do hotelu, neustálý strach a nejistota ohledně zkrácení zájezdu, ke kterému nakonec došlo a podobně), které znamenaly, že zájezd, který měl být předsvatební cestou, se proměnil na cestu hrůzy a téměř způsobil rozchod a rozpad partnerského vztahu svazku žalobkyně. Žalobkyně se proto domáhala, aby rozsudek okresního soudu byl ve výroku I. co se částky 41.324,44 Kč s úrokem z prodlení týká potvrzen a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků. 4. Odvolání žalobkyně i žalované je přípustné, bylo podáno osobami k tomuto úkonu oprávněnými a včas, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v jeho odvoláním napadeném rozsahu podle § 206 odst. 3 a § 212a o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody jak byly obsahově vylíčeny, dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné a odvolání žalobkyně je důvodné částečně. 5. Předmětem odvolacího řízení k odvolání žalované zůstala částka 41.324,44 Kč s příslušenstvím, kterou okresní soud k náhradě žalobkyni přiznal z titulu nemajetkové újmy za narušení dovolené, za ztrá