19 CO 193/2021-416 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Benešově (dále jen„ soud prvého stupně“) shora označeným rozsudkem určil, že původní žalobci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vlastní ve společném jmění manželů pozemek parc. [číslo] o výměře 261 m², v k. ú. [obec] u [obec], obec Radošovice, vytvořený geometrickým plánem pro rozdělení pozemku [číslo] 2019, vyhotoveným GeoNet - Ing. [jméno] [příjmení], ze dne [datum], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení [částka] k rukám jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud vyšel z žalobních tvrzení o tom, že původní žalobci [jméno] a [jméno] [příjmení] se stali vlastníky pozemku na základě vydržení, když ve společné jmění manželů vlastní pozemky st. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] s rodinným domem v k. ú. [obec] u [obec], a to od roku 1975 na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli s [jméno] a [jméno] [příjmení], kteří předmětné nemovitosti koupili v roce 1947. Uvedené pozemky i sporná část pozemku byly od nepaměti oploceny a to minimálně od roku 1975. V rozsahu tohoto oplocení žalobci užívají a obhospodařují pozemky, přičemž tento stav nebyl nikým v minulosti rozporován. Kupní smlouvy z roku 1947 ani z roku 1975 neuvádějí výměry jednotlivých převáděných pozemků, ty jsou označeny v celkové výměře, součástí žádné kupní smlouvy nebyly katastrální mapy ani geometrické plány. V době uzavření kupní smlouvy v roce 1975 již byly všechny pozemky oploceny. Počátek vydržecí doby ve svůj prospěch pak žalobci dávali do souvislosti s uzavřenou kupní smlouvou z roku 1975. Teprve v rámci digitalizace katastrálních map se dozvěděli, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu, kdy vlastnictví k části pozemku oploceného je součástí pozemku [parcelní číslo] ve vlastnictví žalované. Minimálně od roku 1975 tak žalobci drží i tuto část pozemku v dobré víře a chovají se k ní jako vlastníci. Vlastnické právo tak nabyli vydržením, případně i mimořádným vydržením. Žalovaná nárok žalobců neuznávala, když namítala, že kupní smlouva z roku 1947 a také z roku 1975 konkrétně specifikuje předmět převodu, tedy jednotlivé pozemky, včetně výměr. Je přesvědčena, že žalobci se svévolně a protiprávně chopili držby předmětné části pozemku, aniž by pro takové jednání byly splněny zákonné podmínky. Nemohli proto jednat oni ani jejich právní předchůdci v omluvitelném omylu. Proto zde chybí dobrá víra, respektive poctivost, a to se zřetelem ke všem okolnostem. Dále namítala, že žalobci netvrdí a neprokazují, na základě jakých skutečností došlo k oplocení pozemku včetně sporné části. Protože k digitalizaci na území obce došlo již v březnu 2014, pak minimálně od tohoto okamžiku již nemohli žalobci být v dobré víře, že drží a užívají předmětnou část pozemku pro sebe s poctivým úmyslem. Navíc poukazovala na to, že vnuk žalobců v roce 2019 požadoval po obci odkup sporné části pozemku. Soud provedl ve věci především listinné důkazy, z nichž zjistil, že žalobci [jméno] a [jméno] [příjmení] vlastní ve společném jmění manželů pozemek st. [parcelní číslo] o výměře 384 m², jeho součástí je stavba [adresa], dále vlastní pozemek [parcelní číslo] o výměře 293 m² - zahrada, vše zapsáno na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] u [obec], obec Radošovice. Žalovaná obec je pak vlastníkem pozemku [parcelní číslo] o výměře 10 315 m² - ostatní plocha. Geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vytvořený Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum] byl oddělen z pozemku [parcelní číslo] nový pozemek pod [parcelní číslo] o výměře 261 m². Z grafické části geometrického plánu je tak zřejmý tvar nově vzniklého pozemku. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že takto nově zaměřený a vytvořený pozemek se nachází za oplocením ve vlastnictví žalobců. Dále soud měl k dispozici trhovou smlouvu z roku 1947, kupní smlouvu formou notářského zápisu z [datum], znalecký posudek vypracovaný [jméno] [příjmení] dne [datum] k ocenění domu [adresa], včetně oplocení trvalých porostů, chlévu, stodoly a pozemků pro účely převodu vlastnického práva, provedl důkaz fotodokumentací, zejména fotografiemi pořízenými v roce 1975 a později znázorňující plaňkový a později drátěný plot na sporné hranici, jakož i spornou část pozemku. Dále provedl důkaz katastrálními mapami a leteckou mapou z roku 1959, vzájemnou písemnou a e-mailovou korespondencí mezi stranami, videozáznamem z roku 1993 z místa bydliště žalobců. Dále provedl důkaz listinami – čestnými prohlášeními sousedů či členů rodiny žalobců o tom, že žalobci v dobré víře užívají a drží část pozemku parc. [číslo] O pravosti těchto čestných prohlášení soud neměl pochybnost, neboť podpisy osob byly úředně ověřeny. Dále ve věci vyslechl starostu obce Vladimíra Guta, výslechy navržených svědků [jméno], [příjmení], [příjmení], [příjmení], případně dalších osob, které podaly čestná prohlášení, a místní šetření ve věci zamítl pro nadbytečnost. Soud na základě takto zjištěného skutkového stavu nejprve uzavřel, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a jsou ve sporu věcně aktivně legitimováni, žalovaná je jako zapsaný vlastník sporné části pozemku pasivně legitimována. Nárok žalobců na možnost vydržení vlastnického práva posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb. účinného od 1. 4. 1964. Zákon však takovou možnost neupravoval a teprve v souvislosti s účinností novely zákona č. 509/1991 Sb. od [datum] došlo k obnovení důsledků spojených s vydržením a došlo ke zrušení omezení předmětů způsobilých vydržet fyzickou osobou vlastnické právo. Držba sice podle zákona č. 131/1982 Sb. byla přípustná, skutková podstata vydržení byla však omezená. [ulice] právní úprava přijatá zákonem č. 509/1991 Sb. a následně zákonem č. 89/2012 Sb., pak připustila možnost započítávání do délky nezbytné vydržecí doby předchozí držbu. Nejvyšší i Ústavní soud v tomto směru judikoval, že lze vydržet vlastnické právo i k pozemku ve vlastnictví státu, pokud osoba, která se domáhá určení vlastnického práva, má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před [datum]. Současně bylo judikováno, že takto lze vydržet i část pozemku. Nárok žalobců proto posoudil podle ustanovení § 132a odst. 1 a § 135a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění platném před [datum] a podle § 199 odst. 1, § 134, § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 občanského zákoníku. Protože jednou ze základních podmínek vydržení vlastnického práva i k části pozemku ve vlastnictví státu je oprávněná držba a oprávněným držitelem se stane ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi, posuzoval soud dobrou vírou žalobců, a to objektivně, nikoliv pouze z jejich subjektivního hlediska. Poukázal na to, že Nejvyšší soud se k držbě sousedního pozemku vyslovil tak, že pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části pozemku, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části, přičemž jedním z hledisek pro posouzení omluvitelného omylu je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2020. Konstantní judikatura pak připouštěla rozdíl dosahující až okolo 50 % a výjimečně i více. Soud zdůraznil, že podle judikatury se dobrá víra držitele posuzuje po celou tvrzenou vydržecí dobu a je proto třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohl mít důvodné pochybnosti, že mu vlastnické právo patří. Nedostatek dobré víry právního předchůdce nevylučuje však dobrou víru dalšího držitele, jak uzavřel Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1398/2020. Na základě provedeného dokazování soud uzavřel, že žalobci vlastní ve společném jmění manželů pozemky st. [parcelní číslo] a [parcelní číslo], na kterých stojí rodinný domek, vedlejší stavby a oplocení, vše tvoří jeden celek. Plot ve vlastnictví žalobců i jejich právních předchůdců se nachází ve stejných místech minimálně od roku 1948, jak bylo zjištěno z kupních smluv. Podle znaleckého posudku byl plot dřevěný plaňkový a z předložených fotografií je zřejmé, že nyní jde o pletivový plot. Současně se svými pozemky v celkové výměře 677 m², tak užívali právní předchůdci žalobců a poté žalobci až dosud na jižní a východní straně i připlocenou část o výměře 261 m², součástí převodu bylo i oplocení. Tuto spornou část žalobci užívají, obhospodařují. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k tomu právnímu závěru, že se žalobci chopili držby v omluvitelném omylu na základě putativního nabývacího titulu a to kupní smlouvy z roku 1975 a jejich držba byla vyhodnocena jako oprávněná. Vzhledem k tomu, že v roce 1975 šlo o převod vlastnictví k venkovské usedlosti jako celku mezi rodinnými příslušníky, nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby před uzavřením smlouvy si ověřovali faktický stav nemovitostí porovnáváním s katastrálními mapami a zápisy v katastru nemovitostí. V době převodu