19 CO 71/2022-380 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen„ soud prvého stupně“) shora označeným usnesením zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhaly nahrazení projevu vůle k převodu pozemků parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Loveč, parc. [číslo] v k. ú. a obci [obec], parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], obec Kněžice, parc. [číslo] parc. 460 v k. ú. a obci [obec], parc. [číslo] [číslo] [číslo] v k. ú. a obci [obec]. Dále výrokem II. nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu, jejíž text pojal do tohoto výroku. Převod se týkal pozemku parc. [číslo] v k. ú. a obci [obec]. Výrokem III. pak uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním na nákladech řízení [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Nymburce náhradu nákladů řízení s tím, že jejich výše bude určena v samostatném usnesení. Usnesením ze dne 31. 1. 2022, č. j. 14 C 163/2020-359 pak soud stanovil tyto náklady státu ve výši [částka]. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že obě žalobkyně se domáhaly u soudu nahrazení projevu vůle žalované k převodu řady pozemků, když v průběhu řízení částečně vzaly co do rozsahu nahrazení vůle ohledně některých pozemků žalobu zpět. Žalobkyně v řízení tvrdily a prokazovaly, že jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., že právní předchůdce žalované i žalovaná sama postupuje při uspokojení nároku žalobkyň svévolně a liknavě, když jejich nárok dosud nebyl vypořádán. Žalobkyním podle rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. PÚ 7262/92 ze dne 29. 9. 2000 a č. j. PÚ 7262/92/2 ze dne 20. 12. 2000 byla přiznána náhrada za nevydané pozemky v k. ú. [část obce], [obec] a [část obce] v celkové výměře 12 116 m². [anonymizováno] převážná výměra pozemků byla už v době přechodu na stát charakteru stavebního, pak výše restitučního nároku žalobkyň je evidována žalovanou v podstatně nižší částce. Žalobkyně proto nechaly ocenit znalecky Ing. [příjmení] hodnotu nevydaných pozemků. Výše restitučního nároku podle tohoto posouzení činí [částka] pro každou z nich. Tento nárok žalovaná neuznává. Proto žalobkyně vyzvaly dopisem z [datum] žalovanou k přecenění jejich nároku a učinění odpovídající nabídky náhradních pozemků. To žalovaná odmítala. [příjmení] žalované proti žalobě spočívala v tom, že nárok na přecenění pozemků je promlčen, když žalobkyně se mohly domáhat přecenění tohoto nároku mnohem dříve a ne až v roce 2018. V průběhu řízení pak žalovaná přistoupila sama k přecenění nároku žalobkyň a po odpočtu částečného uspokojení nároku a postoupení části nároku žalobkyně ad a) nyní žalovaná eviduje nárok žalobkyně ad a) v částce [částka] a žalobkyně ad b) v částce [částka]. Rovněž popírala, že by vůči žalobkyním postupovala v dané věci svévolně a liknavě. Soud po provedeném dokazování zjistil, že na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy z [datum], sp. zn. PÚ [číslo] jsou žalobkyně oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Bylo rozhodnuto, že nejsou vlastnicemi každá do výše ideální poloviny pozemků parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] a dále pozemků parc. [číslo] v k. ú. [část obce] (správně u těchto pozemků jen v rozsahu ideální [číslo]). Za tyto pozemky jim přísluší náhrada podle zákona o půdě. Dalším rozhodnutím téhož správního orgánu z [datum] sp. zn. PÚ [číslo], pak obě žalobkyně byly uznány jako osoby oprávněné a bylo rozhodnuto, že nejsou vlastnicemi každá v rozsahu jedné ideální poloviny (správně [číslo]) pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] a za tento pozemek jim přísluší náhrada. Dne [datum] byla uzavřena smlouva o převodu pozemků mezi účastnicemi a v tomto rozsahu došlo k vypořádání nároků žalobkyň v částce [částka] pro každou z nich. Smlouvou o postoupení pohledávky mezi žalobkyní ad b) a MUDr. [jméno] [příjmení] došlo k postoupení pohledávky v částce [částka] ze žalované na MUDr. [příjmení]. K prokázání výše restitučního nároku žalobkyně předložily znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] z [datum], v němž znalkyně dospěla k závěru, že nevydané pozemky mají hodnotu [částka]. Při zpracování posudku vycházela znalkyně ze směrného územního plánu z roku 1948, který však nebyl schválen. Závěry svého znaleckého posudku pak znalkyně obhájila při jednání soudu, a to včetně dodatku k tomuto posudku ze dne [datum], který si soud vyžádal. Soud neprovedl a zamítl jako nadbytečný důkaz stavebně technickou dokumentací a revizním znaleckým posudkem k posudku Ing. [příjmení], nedoplnil dokazování navrženým důkazem – znaleckým posudkem Ing. [příjmení], který si vyžádal žalovaná strana, neboť tento důkaz vyhodnotil jako důkaz navržený v rozporu s § 118b odst. 1 o. s. ř. Ačkoliv mezi účastníky byla sporná výše restitučního nároku, pak soud měl za to, že je možno vycházet ze znaleckého posudku Ing. [příjmení], která své závěry náležitě obhájila a zdůvodnila, ocenila jednotlivé pozemky jako stavební, a to na základě plánovací dokumentace z roku 1929 a postupovala tak v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou soud v odůvodnění poukázal. Závěr znalkyně o tom, že jako stavební je na místě posoudit i pozemky, které již v době převodu na stát byly zastavěné, pak shledal suod správným. Za této situace pak podle ocenění znalkyně připadá na každou z žalobkyň hodnota nevydaných pozemků v částce [částka]. Pokud se žalovaná bránila tvrzené svévoli a liknavosti postupu ve vztahu k žalobkyním, pak soud na straně žalované takový postup shledal, neboť ačkoliv bylo rozhodnuto o nároku žalobkyň v roce 2000 a téhož roku žalobkyně vůči žalované vznesly námitky ohledně charakteru předmětných pozemků, jakož požadavek na přecenění pozemků v roce 2018, pak žalovaná opakovaně jejich uplatněný nárok odmítala přecenit s tím, že neodpovídá nároku evidovanému u žalované. Pokud jde o hodnotu vhodného pozemku v k. ú. [obec], pak mezi účastníky nebylo sporné, že hodnota tohoto pozemku je [částka]. Soud nárok žalobkyň posoudil podle § 4 odst. 1, § 11a odst. 1 zákona o půdě a podle § 28a zákona o půdě. Požadavek žalobkyň na převedení pozemku ve vlastnictví žalované mimo veřejnou nabídku pak vyhodnotil jako legitimní, když jednání žalované vykazuje vůči žalobkyním znaky libovůle a liknavosti. Podle soudní praxe je postup přinejmenším liknavý až svévolný tam, kde bez ospravedlnitelného důvodů žalovaná stěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků. Děje se tak při nesprávném ohodnocení nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků. Restituční nárok žalobkyň byl v rámci veřejné nabídky uspokojen pouze v částce [částka] pro každou z nich, ačkoliv se opakovaně účastnily veřejných nabídek v roce 2005 a několika nabídek v roce 2018, avšak s malým úspěchem. V řízení pak žalobkyně prokázaly, že jejich restituční nárok nebyl dlouhodobě uspokojen. Liknavost a libovůle jednání žalované pak je třeba spatřovat v tom, že žalovaná po dlouhou dobu, a to až do dubna 2021 evidovala nárok žalobkyň v částce [částka] pro žalobkyni ad a) a ve výši [částka] pro žalobkyni ad b). Tímto postupem fakticky znemožnila žalobkyním, aby svůj nárok řádně uspokojily prostřednictvím veřejných nabídek, neboť po dobu co žalovaná odmítala nárok přecenit, se tyto nemohly účastnit odpovídajících veřejných nabídek. Pokud žalovaná uplatnila námitku promlčení nároku na přecenění, pak v tomto směru tuto námitku neshledal soud opodstatněnou a poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1190/2020, v němž soud vyjádřil závěr, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba jí nehodlá plnit. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, v němž soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení. Neshledal proto důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou také i z toho důvodu, že ocenění pozemků jako stavebních se žalobkyně opakovaně domáhaly již od roku 2000. Za této situace soud dospěl k tomu závěru, že byly splněny veškeré předpoklady pro uzavření dohody o bezúplatném převodu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Nahradil proto projev vůle žalované k uzavření dohody o převodu konkrétního pozemku a žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když nepřihlížel k tomu, že řízení o žalobě bylo částečně zastaveno, neboť výběr náhradních pozemků je nyní již obtížný, je omezen jejich počtem i existencí zákonných překážek nebo důvodů nevhodnosti, které předem oprávněné