21 CO 100/2022-157 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. 37 C 47/2020 – 129 ze dne 1. 10. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek]. Výrokem II. zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení a výrokem III. zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni vyklizení pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] včetně odstranění veškerého majetku žalobkyně nacházejícího se na tomto pozemku. Výrokem IV. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 49 346,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že tento pozemek parc. [číslo] v k. ú. [příjmení] u [anonymizována čtyři slova] vydržela, když jej užívá nepřetržitě a v dobré víře již od roku 1988, kdy spolu se svým tehdejším manželem [příjmení] [jméno] [příjmení] koupila sousední pozemek parc. [číslo] (zahrada), dům [adresa] se stavební parcelou [číslo] pozemek parc. č. st. [anonymizováno] se všemi součástmi a příslušenstvím, m.j. oplocením s betonovou podezdívkou. Tvrdila, že již v době koupě byl sporný pozemek připlocen ke kupovaným pozemkům a ona oplocení neměnila, takže je po celou dobu v původním stavu a poloze. Po rozvodu se stala, na základě smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne [datum], výlučnou vlastnicí uvedených nemovitých věcí a po dobu delší deseti let tak byla v dobré víře, že sporný pozemek užívá oprávněně z titulu svého vlastnického práva. Tvrdila, že až v létě roku 2007 zjistila v rámci pozemkových úprav, že oplocení neodpovídá zákresu v katastrální mapě a že má připlocený celý sporný pozemek a část sousedního pozemku parc. [číslo] o rozloze 208 m², která byla na základě geometrického plánu z roku 2007 oddělena a označena jako pozemek parc. [číslo]. V řízení vedeném Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 13 C 76/2008 bylo pravomocně určeno, že žalobkyně je vlastníkem připloceného pozemku parc. [číslo] o rozloze 208 m² s odůvodněním, že jej vydržela. Dovozovala, že se ohledně sporného pozemku jedná o totožnou situaci s tím rozdílem, že sporný pozemek má rozlohu jen 24 m², t.j. téměř 10 x menší rozlohu než druhý připlocený (a vydržený) pozemek. Žalovaná zpochybnila dobrou víru žalobkyně s tím, že v době koupě vedlejších pozemků musela vědět, že sporný pozemek nemůže být součástí předmětu koupě, a to již jen kvůli svému tvaru (jedná se o výseč) a umístění v terénu, když tvar i poloha jsou patrné z geometrického plánu. Ten sice nebyl součástí kupní smlouvy žalobkyně, ale její právní předchůdce s ním seznámen byl, tudíž nemohl být v dobré víře, a proto v ní nemohla být ani žalobkyně. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že žalobkyně sporný pozemek vydržela, namítla, že jej vydržela zpět, přičemž jeho faktickou držbu nevykonávala, protože jako zapsaný katastrální vlastník byla v dobré víře a využila svého práva a vlastnické právo nevyužívala. Žalovaná uplatnila vůči žalobkyni vzájemným návrhem nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 30 000 Kč za užívání sporného pozemku bez právního důvodu a dále se domáhala jeho vyklizení. 2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy svědků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, vzal za prokázané, že se žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne [datum] spolu se svým bývalým manželem chopila držby pozemků parc. [číslo] (následně rozdělen na pozemky parc. [číslo]), parc. č. st. [anonymizováno], parc. č. st. [anonymizováno], sporného pozemku o výměře 24 m² a části pozemku parc. [číslo] o rozloze 208 m² (po oddělení nově označena jako pozemek parc. [číslo]), které byly jako jeden celek ohraničeny betonovým plotem již právními předchůdci žalobkyně a jejího manžela. V době koupě byl sporný pozemek a pozemek parc. [číslo] připlocen ke kupovaným nemovitým věcem a plot nebyl za celou dobu držby žalobkyně přestavován, ani nebyla měněna jeho poloha. Žalobkyně užívá uvedené nemovité věci výlučně od roku 1997, kdy bylo po rozvodu manželství vypořádáno její bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Pochybnosti, že užívá kromě koupených pozemků i sousední pozemky, žalobkyně zjistila až v roce 2007. Rozhodnutím soudu bylo pravomocně určeno, že žalobkyně vydržela připlocený pozemek parc. [číslo]. Žalovaná je zapsaná jako vlastník sporného pozemku v katastru nemovitostí, ale jeho faktickou držbu nikdy nevykonávala. 3. Soud prvního stupně v první řadě konstatoval, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť předmětem řízení je určení vlastnického práva žalobkyně k nemovité věci, která podléhá evidenci v katastru nemovitostí, ve kterém je jako vlastník sporného pozemku zapsaná žalovaná. Poukázal na to, že žalobkyně se může jen touto žalobou domoci vydání rozsudku, který bude podkladem pro změnu zápisu údajů v katastru nemovitostí, a proto žalobu projednal po věcné stránce. Odkázal na ust. § 135a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném v roce 1988, a na ust. § 130 odst. 1 obč. zák., a ust. § 134 odst. 1, 3 obč. zák., ve znění účinném ode dne 1. 1. 1992 a ust. § 868 obč. zák., s připomenutím rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2273/98 ze dne 8. 12. 1998, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 50/2000, že pro účely vydržení do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i dobu, po kterou věc držel přede dnem 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví. Konstatoval, že k vydržení sporného pozemku bylo třeba, aby žalobkyně naplnila současně dvě podmínky, a to aby pozemek držela nepřetržitě po dobu deseti let a aby se jednalo po celou dobu o držbu oprávněnou, když držitel tedy musí být v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Uzavřel, že žalobkyně obě podmínky splnila. Dospěl totiž k závěru, že žalobkyně a její bývalý manžel byli v omluvitelném omylu, že jim sporný pozemek patří na základě předmětné kupní smlouvy, jelikož se jednalo o jednu plochu ohraničenou betonovým oplocením, když celý sporný pozemek byl přitom připlocen ke kupovaným pozemkům již jejich právním předchůdcem. Poukázal na to, že v době koupě pozemky nepřeměřovali ani nenahlíželi do geometrického plánu, který nebyl součástí jejich kupní smlouvy. Konstatoval, že to nebylo třeba, neboť žalobkyně a její bývalý manžel postupovali s obvyklou mírou opatrnosti, jelikož pozemky přebírali v hranicích vymezených betonovým oplocením, jak je užívali jejich právní předchůdci, nemohli tak mít pochybnosti o svém vlastnickém právu. Zdůraznil, že jejich dobrou víru nemohl narušit ani tvar (úzký pruh) a výměra sporného pozemku, jelikož ta představuje pouhé 2 % výměry kupovaných pozemků (24 m² ku 1 047 m²), takže se jedná o zcela nepostřehnutelný rozdíl. Poukázal na to, že rozdíl ve tvaru je v terénu nerozeznatelný, protože se jedná o úzký pruh pozemku umístěný podél oplocení a odkázal na shodné závěry soudů v řízení sp. zn. 13 C 76/2008, které se týkaly téměř 10 x většího pozemku parc. [číslo]. Uvedl, že od roku 1997 užívala pozemky ve stejném rozsahu výlučně žalobkyně, a to v domnění, že je po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vlastníkem všech užívaných pozemků, když oplocení se dodnes nachází na původním místě a nebylo přestavováno. Pochybnosti o vlastnictví zjistila až v roce 2007, takže byla oprávněnou držitelkou sporného pozemku od roku 1988 do roku 2007, tedy po dobu delší 10 let a naplnila podmínky vydržení, na základě čehož nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku. Vzájemný návrh žalované na vyklizení tohoto pozemku a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím proto zamítnut, a to s připomenutím, že žalovaná nemohla zpět vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku, protože vůbec nevykonávala jeho faktickou držbu. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 151 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1, ust. § 7 bodu 5, ust. § 9 odst. 4 písm. b) a ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), jakož i ust. § 8 odst. 1, ust. § 9 odst. 1 a ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT, ust. § 13 odst. 4 AT, ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a předně prvostupňovému soudu vytýkala, že nevyhodnotil objektivně dobrou víru žalobkyně a nepřihlédl ke všem okolnostem této věci a k jejím tvrzením. Dovozovala, že žalobkyně při nabytí sporného pozemku nedodržela běžnou míru opatrnosti požadovanou zákonem, neboť měla možnost seznámit se s geometrickými plány obsaženými v katastru nemovitostí, které byly součástí kupní smlouvy ze dne [datu