21 CO 246/2022-139 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. 16 C 139/2021 – 111 ze dne 14. 7. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 90 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 90 000 Kč od [datum] do zaplacení a zaplacení částky ve výši 35 260 Kč. Výrokem II. byla žalobkyně uznána povinnou zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení ve výši 43 039,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. 2. Žalobkyně se domáhala zaplacení této částky z titulu slevy z nájemného s tím, že [jméno] [příjmení] jako nájemce a žalovaný jako pronajímatel uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor. Tvrdila, že bezprostředně po uzavření smlouvy došlo k postoupení smlouvy ze strany [jméno] [příjmení] na ni. Během trvání nájmu se na předmětu nájmu projevily vady, spočívající v rosení podlahy v prostorách určených pro hosty restaurace, protékání střechy u vchodu do restaurace, neuspokojivý stav oken, zejména na dámských a pánských toaletách a absence omyvatelného krytu pod umyvadlem na toaletách pro personál. Žalobkyně tvrdila, že tyto vady uplatnila dopisem ze dne [datum] a požadovala po žalovaném, aby vady odstranil, což tento odmítl. Žalobkyně uplatňovala slevu z nájemného ve výši 15 000 Kč za kalendářní měsíc, a to za šest měsíců nájemného od [datum] do [datum], dále částku 13 000 Kč za vypracovaný znalecký posudek za účelem uplatnění vady a částku 7 260 Kč za dezinfekci předmětu nájmu. Dále uplatnila částku ve výši 15 000 Kč jako slevu z nájemného z důvodu nemožnosti užívat parkoviště pro zákazníky, a to za dobu od [datum] do [datum], vždy ve výši 5 000 Kč za každý měsíc jako cenu za deset parkovacích míst. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s poukazem na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, neboť nebyla smluvní stranou předmětné nájemní smlouvy. Tvrdil, že ji v pozici nájemce uzavřel [jméno] [příjmení] jako fyzická osoba, který je sice jednatelem žalobkyně, ale nájemní smlouvu neuzavřel v tomto postavení. K věci samé pak vznesl námitku opožděného uplatnění vad, které ale neuznával. 3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor (je v ní chybně uvedeno smlouva o nájmu bytových prostor) byla uzavřena dne [datum] mezi pronajímatelem [jméno] [příjmení] a nájemcem [jméno] [příjmení]. Žalobkyně je společností s ručením omezeným s jediným společníkem a jediným jednatelem, kterým je [jméno] [příjmení]. Předmětem podnikání žalobkyně je hostinská činnost a prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin. 4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2208 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), ust. § 1895 odst. 1 o.z., ust. § 1897 odst. 1 o.z. a ust. § 13 zákona o obchodních korporacích (zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech) – dále jen„ z.o.k.“, s připomenutím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3867/2007 a sp. zn. 32 Odo 613/2005 O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7, § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. 5. Předně zdůraznil, že pro smlouvu o postoupení smlouvy není zákonem vyžadována zvláštní forma. K postoupení smlouvy tak zásadně dojde i v případě, že se na postoupení strany dohodnou ústně, když v případech, kdy určitou formu vyžaduje zvláštní zákon, však bezformálnost smlouvy o postoupení smlouvy neplatí. Konstatoval, že smlouva o postoupení pohledávky mezi [jméno] [příjmení] a žalobkyní byla smlouvou mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem. Vzhledem k předmětu podnikatelské činnosti žalobkyně uzavřel, že smlouva o postoupení nájemní smlouvy mezi [jméno] [příjmení] a žalobkyní nebyla smlouvou uzavřenou v rámci běžného obchodního styku žalobce. Zdůraznil, že pokud smlouva o postoupení nájemní smlouvy nebyla uzavřena v rámci běžného obchodního styku žalobkyně, vztahuje se na ni požadavek písemné formy s úředně ověřenými podpisy, což nebylo žalobkyní ani tvrzeno, naopak bylo tvrzeno uzavření ústní smlouvy. Uzavřel, že k platnému postoupení smlouvy nedošlo a žalovaný nemohl proto s takovým postoupením smlouvy ani vyjádřit konkludentní souhlas. Dospěl tedy k závěru, že žalobkyně není aktivně legitimována. 6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a vyslovila nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že pro nedostatek formy nemohlo dojít k uzavření smlouvy o postoupení smlouvy o nájmu nebytových prostor. Dovozovala, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ust. § 13 z.o.k. směřuje k ochraně veřejného pořádku, neboť chrání práva třetích osob (zejm. věřitelů). Poukazovala na to, že z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne, že by se soud prvního stupně zabýval otázkou narušení veřejného pořádku, pokud jde o posouzení platnosti uzavření smlouvy o postoupení smlouvy o nájmu nebytových prostor. Konstatovala, že naopak aplikoval absolutní neplatnost tohoto právního jednání automaticky, neboť ji dovodil ze samotného nedodržení právní normy. Vyslovila svůj právní názor, že smlouva o postoupení smlouvy o nájmu nebytových prostor byla platně uzavřena a nebyla ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Připomínal, že nikdy nepředložila písemný souhlas žalovaného s tím, aby byl předmět nájemní smlouvy přenechán třetí osobě do podnájmu či jiného užívacího vztahu, v tomto případě žalobkyni. Konstrukci žalobkyně, která spočívá v tom, že žalovaný souhlasil s postoupením nájemní smlouvy na žalobkyni, označil za absurdní a ničím nepodloženou, a to s připomenutím, že s ní přišla až po sdělení předběžného názoru prvostupňovým soudem. Uvedl, že vzhledem k tomu, že nikdy neudělil [jméno] [příjmení] souhlas s tím, aby postoupil nájemní smlouvu na žalobkyni, a vzhledem k tomu, že nájemní smlouva k takovému jednání vyžaduje písemný souhlas, nevyjadřoval se k dalším tvrzením žalobkyně ohledně postoupení nájemní smlouvy, uvedeným v jejím odvolání, neboť ze strany [jméno] [příjmení] nemohlo nikdy dojít k platnému postoupení nájemní smlouvy na žalobkyni. 8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. 10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku