21 CO 252/2022-104 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Benešově svým rozsudkem č.j. 12 C 174/2022 – 81 ze dne 2. 8. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí]. Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právního zástupce. 2. Žalobkyně se domáhala tohoto určení s tím, že uvedená nemovitost (v původní žalobě spolu s dalšími) byla nesprávně vydána neoprávněným osobám nad rámec jejich restitučního nároku. Tvrdila, že k tomu došlo v důsledku spáchání nedbalostního trestného činu zaměstnanců [pozemkový úřad] [anonymizováno] při vydání správních rozhodnutí, ve kterých byly tyto osoby uvedeny jako osoby oprávněné s nárokem na vydání náhradních pozemků. Vydáním náhradních pozemků došlo k přečerpání restitučního nároku oprávněných osob. Oprávněné osoby ([jméno] [anonymizováno], [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), zastoupené [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na základě smlouvy o sdružení nároků ze dne [datum], se bezdůvodně obohatily, neboť jejich restituční nárok byl maximálně ve výši 33 859 000 Kč. Žalovaný v návaznosti na vydaná správní rozhodnutí s nárokem na vydání náhradních pozemků podal řadu civilních žalob proti [anonymizována dvě slova] [země] na nahrazení projevu vůle k uzavření smluv k bezúplatnému převodu náhradních pozemků. Na základě rozhodnutí Okresního soudu v Benešově č.j. 9 C 533/2010 ze dne 6. 9. 2021, který se týkal výše specifikovaného pozemku a řady dalších rozsudků, byly oprávněným osobám vydány náhradní pozemky v celkové hodnotě 69 122 893, 22 Kč a došlo tak k přečerpání jejich restitučního nároku a vzniku bezdůvodného obohacení. Žalobkyně dále tvrdila, že na žalovaného, jakožto oprávněnou osobu, byl převeden na základě soudního rozhodnutí, které bylo podkladem pro katastrální úřad pro vklad vlastnického práva, uvedený pozemek a proto po něm žádala vydání pozemků (včetně tohoto pozemku), které mají celkovou administrativní hodnotu 11 228 407 Kč, přičemž vrácením těchto pozemků státu nedojde k nápravě celého bezdůvodného obohacení, neboť nárok oprávněných osob byl přečerpán o 35 263 893,22 Kč. Předmětná věc byla soudu prvního stupně postoupena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 28 C 348/2021 – 41 ze dne 17. 5. 2022, kterým uvedený soud vyslovil v této části řízení rovněž místní nepříslušnost. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že je vlastníkem uvedeného pozemku na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 9 C 533/2010 ze dne 6. 9. 2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 476/2013, 29 Co 477/2013 ze dne 14. 11. 2013. Poukazoval na to, že proti tomuto nabývacímu titulu nebyl podán návrh na obnovu řízení, dovolání ani jiný mimořádný opravný prostředek a na jeho základě proto bylo jeho vlastnické právo k pozemku zapsáno do katastru nemovitostí. Zdůrazňoval, že existence pravomocného soudního rozhodnutí přitom vylučuje otázku zpětného nabytí vlastnického práva žalobkyní, neboť výrok pravomocného rozsudku je závazný nejen pro účastníky řízení, ale též pro všechny orgány. Dovolával se rovněž výsledků obdobného řízení, vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 101/2021. Z opatrnosti zároveň vznesl námitku promlčení případného bezdůvodného obohacení s tím, že rozhodným datem pro posouzení běhu promlčecí lhůty je 31. 7. 2014, kdy se žalobkyně jako poškozená připojila k trestnímu řízení. 3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovanému a dalším oprávněným osobám byl přiznán nárok na vydání náhradních pozemků jako oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“), a to na základě správních rozhodnutí vydaných [stát. instituce] – [pozemkový úřad], rozhodnutím [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a [číslo jednací] ze dne 21. 9. 2010. Nárok zde uvedených oprávněných osob byl uspokojen náhradními pozemky, které byly na oprávněné osoby převedeny na základě civilních rozsudků o nahrazení projevu vůle státu při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků. Jak se posléze ukázalo, správní rozhodnutí byla vydána v důsledku trestného činu zaměstnanců [anonymizována dvě slova] a byla nesprávná. Žalovaný, jakožto oprávněná osoba, získal předmětný pozemek na základě rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j. 9 C 533/2010 ze dne 6. 9. 2012, který nabyl právní moci dne [datum], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č.j. 29 Co 476/2013 ze dne 14. 11. 2013, které nabylo právní moci dne [datum]. Tímto rozsudkem byla [anonymizována dvě slova] uložena povinnost uzavřít do tří dnů od právní moci rozsudku s žalovaným smlouvu o převodu pozemku. V tomto řízení nebyl podán žádný z mimořádných opravných prostředků. Správní rozhodnutí, na jejichž základě došlo ke vzniku nároku na vydání náhradních pozemků oprávněným osobám, byla vydána v důsledku nedbalostního trestného činu zaměstnanců [anonymizována dvě slova] Trestní řízení vůči zaměstnancům [anonymizována dvě slova] je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019. Již ve správním rozhodnutí [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] bylo konstatováno, že oprávněné osoby, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], nejsou oprávněné osoby k majetku, který dříve vlastnil [jméno] [jméno] [příjmení], neboť se jednalo pouze o závětní dědice po [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a nikoliv o oprávněné osoby podle ust. § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. 4. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky zůstalo sporné právní posouzení věci, resp. to, zda jsou dány podmínky pro určení, že vlastníkem v žalobě označeného pozemku je žalobkyně, tedy stát. Uvedl, že pro posouzení nároku žalobkyně je podstatný skutkový stav, podle kterého žalovaný nabyl předmětný pozemek na základě rozsudku o nahrazení projevu vůle žalobkyně (státu) vydaného Okresním soudem v Benešově č.j. 9 C 533/2010 ze dne 6. 9. 2012, který nabyl právní moci dne [datum] a na jehož základě byl proveden vklad vlastnického práva žalovaného k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí. K vydání pozemku žalovanému došlo v důsledku nedbalostních trestných činů, resp. v důsledku nesprávných správních rozhodnutí, neboť byť je tak v nich nesprávně uvedeno, nejednalo se o oprávněné osoby podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. 5. Odkázal na ust. § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť k tvrzenému bezdůvodnému obohacení žalovaného i k převodu pozemku mělo dojít za účinnosti tohoto právního předpisu. Dále odkázal na ust. § 100 odst. 2 obč. zák. a ust. § 132 odst. 1, 2 obč. zák., s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 2541/2006 ze dne 10. 4. 2007, s připomenutím ust. § 159a odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Konstatoval, že předmětem žaloby je určení vlastnického práva k nemovitosti a podle ust. § 100 odst. 2 obč. zák. se vlastnické právo nepromlčuje a námitku žalovaného shledal nedůvodnou. Připomněl, že k zápisu vlastnického práva žalovaného k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které je nabývacím titulem a jedná se tak o specifický, originární způsob nabytí vlastnického práva. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně, že je to smlouva, která je obsahem soudního rozhodnutí, a která je tedy podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť nelze přehlédnout, že je tato smlouva inkorporována do pravomocného soudního rozhodnutí. Poukázal na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, z něhož vyplývá, že rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena. Nabývacím titulem a podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí proto není smlouva, ale již samotné pravomocné rozhodnutí soudu. Uvedl, že v řízení o určení vlastnictví však soudu nepřísluší takovýto nabývací titul, tedy pravomocné rozhodnutí soudu, jakkoli přezkoumávat, posuzovat jeho platnost či neplatnost a dovozovat, že žalovaný i přes existenci pravomocného rozhodnutí vlastnické právo nenabyl a nemá. Připomněl, že jedinou možností, jak nabývací titul odklidit a tedy zpochybnit vlastnické právo žalovaného, je postupovat cestou řádných či mimořádných opravných prostředků, nikoli však v probíhajícím řízení, ale v původním řízení, vedeném pod sp. zn. 9 C 533/2010. Zdůraznil, že