21 CO 257/2022-120 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi svým rozsudkem č.j. 7 C 221/2021 – 96 ze dne 28. 6. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalované povinnými do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku společně a nerozdílně vyklidit pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra], ovocný sad, zapsaný pro obec a kat. území [obec], okres [okres] [stát. instituce], [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo]. Výrokem II. jim dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně na náhradě žalobkyní účelně vynaložených nákladů řízení částku ve výši 9 967 Kč. Výrokem III. rozhodl, že [země] nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vyklizení výše uvedené nemovitosti s tím, že je jeho vlastníkem a žalovaní na něm postavili bez jakéhokoliv právního titulu zahradní domek a kurník spolu s výběhem pro slepice. Přestože je k vyklizení pozemku vyzvala, žalovaní předmětný pozemek nevyklidili. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že sporný pozemek užívají od roku 2016 v dobré víře jako součást pozemku parc. [číslo] – zahrady žalovaných. Předmětný pozemek jim byl darován předchozím majitelem k užívání, ale tento nedotáhl celou záležitost do konce. Oni jej zhodnotili, oplotili a upravili, přičemž na tomto se souhlasem sousedů zřídili malý kurník a výběh pro čtyři slepice. Nechali si na něm dále postavit malý domek na zahradní náčiní a vyhloubit malé jezírko na vodní rostliny. Tvrdili, že se o předmětný pozemek nikdo z vlastníků nestará, např. neseká trávu, neuklízí sníh. 2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovaní užívají pozemek parc. [číslo] který je ve vlastnictví žalobkyně, bez právního důvodu, přičemž tento nevyklidili ani přes výzvu žalobkyně. 3. Odkázal na ust. § 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 1040 odst. 1 o.z., ust. § 1042 o.z., ust. § 1105 o.z., ust. § 1089 odst. 1 o.z., ust. § 1090 odst. 1 o.z., ust. § 1091 odst. 2 o.z., ust. § 2079 odst. 1 o.z., ust. § 2128 odst. 1 o.z. a ust. § 560 o.z. a připomněl konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s ust. § 150 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 1, ust. § 7 bod 5., ust. § 13 odst. 1, 3, 4, ust. § 14 odst. 1, 3, vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), ust. § 1 písm. b) a ust. § 4 písm. c) vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. O nákladech státu bylo rozhodnuto podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. 4. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaní postavením malého zahradního domku a kurníku, spolu s výběhem pro slepice, na pozemku parc. [číslo] nerespektovali vlastnické právo žalobkyně, přičemž užívací právo ani nevydrželi, a tudíž se žalobkyně z titulu ochrany svého vlastnického práva důvodně domáhá odstranění zahradního domku a kurníku s výběhem pro slepice. Připomněl, že žalovaní (jako vlastníci sousedního pozemku st. parc. [číslo]) jsou oprávněnými pouze z věcného břemene – služebnosti stezky, průhonu a cesty, služebnosti inženýrské sítě, jak je zapsáno v katastru nemovitostí, které se tak nemůže vztahovat na zřízení zahradního domku a kurníku spolu s výběhem pro slepice žalovanými na pozemku žalobkyně. Pokud žalovaní tvrdili, že jim byl předmětný pozemek darován předchozím majitelem k užívání, tak zdůraznil, že se tímto tvrzením blíže nezabýval, když skutečnost, zda právní předchůdce žalobkyně předmětný pozemek žalovaným do užívání skutečně daroval či nikoli, není pro toto řízení podstatná. Konstatoval, že darovací smlouva má pouze účinek obligační, neboť zavazovala zcizitele (právního předchůdce žalobkyně) k tomu, aby vlastnictví pozemku parc. [číslo] (či věcné břemeno užívání) na nabyvatele (žalované) převedl dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví. Vlastnické právo k nemovité věci (příp. věcné břemeno) zapsané ve veřejném seznamu se nabývá až zápisem do takového seznamu (katastru nemovitostí), k čemuž nedošlo. Kupní smlouvu ze dne [datum], na jejímž základě nabyla žalobkyně vlastnické právo k předmětnému pozemku, označil za platnou a účinnou, neboť splňuje všechny zákonné náležitosti. K tzv. nezákonnému rozdělení původního pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra] mj. na pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra], s ohledem na absenci souhlasu vlastníků sousedních pozemků s tímto dělením, které tvrdili žalovaní, uvedl, že souhlas vlastníků sousedních pozemků s dělením pozemku se nevyžaduje a odkázal na ust. § 86 ve spojení s ust. § 82 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Zdůraznil, že rozdělením původního pozemku parc. [číslo] na pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] nebyly dotčeny žádné již existující hranice původního pozemku parc. [číslo] s „ cizími pozemky“, t.j. ani jeho hranice s pozemkem ve vlastnictví žalovaných. Konstatoval, že žalovaní nemohli užívání předmětného pozemku vydržet, jelikož jej neužívali v dobré víře alespoň deset let a proto již pro nadbytečnost nezkoumal jejich dobrou víru, též s ohledem na absenci nabývacího titulu k užívání předmětného pozemku. 5. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní včas odvolání a předně namítali neplatnost uzavření kupní smlouvy, na základě které žalobkyně nabyla předmětnou nemovitost. Poukazovali na to, že při vytyčování hranic (které proběhlo při vytváření geometrického plánu) musí být prokazatelně přizváni vlastníci dotčených pozemků, tedy žalovaní, kteří s žalovanou sousedí. Tvrdili, že minimálně v jednom bodě je vytyčována i hranice jejich pozemků, neboť od chvíle skončení rozdělování pozemků bude mít jejich pozemek novou hranici s jiným pozemkem, než tomu bylo před rozdělením pozemků. V těchto souvislostech odkazovali na ust. § 49 odst. 3 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí s tím, že jim nikdy nepřišla pozvánka k vyměřování a oni tak neměli možnost vyjádřit se ke geometrickému plánu a rozporovat ho. Soudu prvního stupně vytýkali, že neprovedl jimi navržené důkazy, a to protokol o vytyčení hranic pozemků a výslech svědka [jméno] [příjmení], což způsobuje jinou vadu, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a omezuje žalované v jejich právu namítat rozhodné skutečnosti a provádět důkazy, které mají přispět k úplnému zjištění skutkového stavu. Stran vyklizení pozemku, specifikovanému v petitu, poukazovali na to, že využívají jeho podstatně menší část. Další pochybení prvostupňového soudu spatřovali v jeho výroku o nákladech řízení, které neměly být žalobkyni vůbec přiznány, a to pro sociální situaci žalovaných. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek buď změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanými uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne [datum rozhodnutí], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené