21 CO 288/2021-186 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kladně svým rozsudkem č.j. 214 C 151/2020 – 158 ze dne 2. 8. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 39 390,13 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. bylo řízení o částce 3 035,82 Kč zastaveno a výrokem III. byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 39 435,66 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] (zaniklá v důsledku fúze sloučením) uzavřela jako pronajímatel se žalovanou jako nájemcem dne [datum] smlouvu o nájmu nebytových prostor [číslo] to na dobu neurčitou. Dopisem ze dne [datum], který byl žalované doručen dne [datum], právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu vypověděla a žalovaná proti výpovědi uplatnila dne [datum] námitky, které právní předchůdkyně neuznala. Tvrdila, že na základě žaloby podané žalovanou, bylo rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 46 C 232/2017, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 47 Co 35/2018, pravomocně určeno, že výpověď je platná a že nájemní vztah skončil ke dni [datum]. Protože byla žalovaná podle čl. III odst. 4 smlouvy povinna po skončení nájmu jeho předmět vrátit pronajímateli, což neučinila přinejmenším do dne [datum], tedy po dobu 212 dnů, doručila jí žalobkyně výzvu k vyklizení s upozorněním, že jí je podle čl. V odst. 11 smlouvy oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s vrácením předmětu nájmu a z tohoto titulu jí vystavila faktury, na něž žalovaná neuhradila ničeho. Tvrdila, že splatnost jednotlivých smluvních pokut (212 x 1 000 Kč) byla sjednána jako okamžitá, tedy nepodmíněná výzvou ze strany pronajímatele a že příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení požaduje nikoli počínaje dnem následujícím po zaplacení každé ze smluvních pokut, nýbrž ode dne následujícího po dni doručení výzvy k vyklizení, t.j. od [datum]. Zdůrazňovala, že žalovaná byla k zaplacení smluvní pokuty opakovaně vyzývána formou faktur, které obsahovaly jednoznačnou identifikaci předmětné smlouvy, splatnost i označení uplatněného nároku. Žalovaná po podání žaloby žalobkyni na smluvní pokutě zaplatila částku 182 000 Kč za období od [datum] do [datum] s tím, že smluvní pokutu za další období ani příslušenství celého nároku neuznává. Pro zpětvzetí žaloby do jistiny ve výši 212 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení bylo řízení v této části zastaveno usnesením č. j. 214 C 151/2020 – 88 ze dne 15. 12. 2020 a jeho předmětem zůstala částka 42 425,95 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 182 000 Kč od [datum] do zaplacení, tedy do dne [datum]. Poté, co žalovaná zaplatila na úroku z prodlení částku 3 035,82 Kč, byla žaloba vzata zpět i v tomto rozsahu a žalobkyně se domáhala již jen zákonného úroku 8,5% za dobu od [datum] do [datum] ve výši 39 390,13 Kč, t.j. 42 425,95 – 3 035,82. Žalovaná namítala, že žalobkyně svůj nárok na smluvní pokutu nijak neuplatnila, resp. tak učinila až podáním žaloby a že by neměla mít právo na náhradu nákladů řízení. Zdůrazňovala, že za výzvu k plnění nelze považovat vystavené faktury, neboť zněly na„ penalizační nájem“ včetně DPH, když na základě těchto údajů nelze dospět k závěru, že žalobkyně mínila právě smluvní pokutu. Konstatovala, že mohla mínit jiný nárok, neboť ze smluvní pokuty se neplatí DPH a že tedy žalobkyně činila kroky, které ji uvedly v nejistotu, zda nájem skončil či nikoli a dovozovala, že nájem trval do [datum]. 2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz všemi předloženými listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] (právní předchůdkyně žalobkyně) jako pronajímatel a žalovaná jako nájemce dne [datum] uzavřely nájemní smlouvu [číslo] k nebytovým prostorám obchodního centra, kterou právní předchůdkyně žalobkyně vypověděla dopisem doručeným žalované dne [datum] s uvedenou tříměsíční výpovědní lhůtou počínající dnem [datum]. V čl. V odst. 11 smlouvy byla sjednána povinnost žalované zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s vrácením předmětu nájmu po skončení nájemního vztahu. Dne [datum] byl do obchodního rejstříku zapsán údaj o tom, že žalobkyně je nástupnickou společností [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] Žalovaná se domáhala určení neplatnosti výpovědi žalobou u Okresního soudu ve Zlíně, která byla rozsudkem tohoto soudu č.j. 46 C 232/2017 – 69 ze dne 14. 9. 2017, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 47 Co 35/2018 – 163 ze dne 23. 6. 2020, pravomocně zamítnuta. Fakturami č. FVB1700917 ze dne [datum], č. SCBFV0001 ze dne [datum], č. SCBFV0102 ze dne [datum] a č. SCBFV0138 ze dne [datum], které byly žalované doručeny nejpozději dne [datum], poslední uvedená pak dne [datum], žalobkyně žalované vyúčtovala„ penalizační nájemné“ s označením nájemní smlouvy za období od [datum] do [datum], včetně 21 % DPH, v celkové částce 222 640 Kč. Po podání žaloby žalovaná žalobkyni uhradila částku 182 000 Kč za smluvní pokutu za období od [datum] do [datum] a částku 3 035,82 Kč jako kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 182 000 Kč za období od [datum] do [datum]. Dne [datum] žalobkyně žalované doručila výzvu k vyklizení předmětných nebytových prostor. Žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že by prostory vyklidila dříve. 3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a konstatoval, že k uzavření nájemní smlouvy došlo dne [datum], tedy za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013, ale že jde o práva a povinnosti vzniklé po 1. 1. 2014. Dovodil, že otázku platnosti nájemní smlouvy je nutno posoudit podle dosavadních právních předpisů, předběžnou otázku platnosti výpovědi a nárok na smluvní pokutu i příslušenství pak podle zákona č. 89/2012 Sb., neboť jde o práva a povinnosti vzniklé za jeho účinnosti. Ve věci proto rozhodl s odkazem na ust. § 2048 odst. 1 o.z., ust. § 2052 o.z., ust. § 1958 odst. 1, 2 o.z., ust. § 1968 o.z. a ust. § 1970 o.z. 4. Zdůraznil, že nárok na úrok z prodlení nelze posuzovat, s ohledem na jeho akcesorickou povahu, izolovaně, když jako předběžné otázky je nutno nejprve posoudit platnost uzavřené nájemní smlouvy, včetně ujednání o smluvní pokutě, následně otázku platnosti výpovědi dané právní předchůdkyní žalobkyně žalované (tedy otázku data zániku smlouvy) a v návaznosti na to pak otázku prodlení žalované v postavení dlužníka, resp. to, zda ji žalobkyně řádně vyzvala k úhradě. Protože ohledně platnosti výpovědi nájemní smlouvy ze dne [datum] Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně shodně konstatovaly, že jde o výpověď platnou, odkázal soud prvního stupně na jejich rozsudky s tím, že se s nimi zcela ztotožňuje, a to s poukazem na ust. § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že nájem jednoznačně skončil ke dni [datum]. Protože nebyla sjednána konkrétní splatnost (jednotlivých) smluvních pokut, mohla žalobkyně požadovat plnění ihned a žalovaná poté byla povinna splnit bez zbytečného odkladu. Soud prvního stupně, s ohledem na argumentaci žalované, vysvětlil, že údaj na fakturách o„ účtování penalizačního nájemného“ za konkrétní období, byl jednoznačně nárokem na vyúčtování smluvní pokuty, když stran jazykového výkladu připomněl i pojem„ penále“, s poukazem na Slovník spisovného jazyka českého a konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, např. rozsudek sp. zn. 32 Cdo 2926/2007 ze dne 27. 9. 2007. Uvedl, že byť byla smluvní pokuta účtována nesprávně včetně 21 % DPH, bylo z jednoznačného označení daného období seznatelné, že žalobkyně požaduje úhradu částky ve výši 1 000 Kč denně. Zdůraznil, že ve spojení se zcela konkrétním označením číslem předmětné nájemní smlouvy dospěl k závěru, že žalované muselo být zřejmé, že ji žalobkyně vyzývá k úhradě smluvní pokuty za uvedená období a že tedy lze faktury považovat za výzvu k plnění ve smyslu hmotného práva. Připomněl, že žalovaná smluvní pokutu následně (po podání žaloby) v převážné části skutečně zaplatila, čímž nárok žalobkyně (v příslušném rozsahu) nutně uznala. Uzavřel, že žalovaná byla v prodlení, neboť nejpozději ke dni [datum], k němuž žalobkyně vztahovala okamžik doručení všech faktur, neuhradila svůj peněžitý dluh vůči žalobkyni, a proto žalobě v konečném rozsahu vyhověl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši v rozsahu 71,66 % určil podle ust. §§ 7 a 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. 5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání do výroků I. a III. a namítala jeho nepřezkoumatelnost a nesprávný výpočet, minimálně co se týká částky uvedené v jeho výroku I., když v prosinci 2017 činila výše