23 CO 112/2022-274 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kladně (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 43 150 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 31 853 Kč od [datum] do [datum], z částky 31 253 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 27 350 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu do částky 8 671 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 600 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 27 350 Kč od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 27 350 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem III. stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 36 013,56 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Výrokem IV. stanovil žalobci povinnost zaplatit částku 349 Kč jako doplatek soudního poplatku na účet soudu prvního stupně. 2. Předmětem řízení byly nároky žalobce z pracovního poměru žalobce u žalovaného, a to náhrady mzdy za dobu od [datum] do [datum] a dále za dobu 2 měsíců, tj. trvání výpovědní doby v důsledku rozvázání pracovního poměru dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na náhradu mzdy za jím požadované období je důvodný, když bylo prokázáno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného jako řidiče trval od [datum] do [datum], kdy skončil okamžitým zrušením ze strany žalobce z důvodu nezaplacené mzdy po uplynutí její splatnosti. Žalobce však od [datum] do [datum] fakticky nevykonával sjednaný druh práce u žalovaného a soud prvního stupně uzavřel, že tomu tak bylo z důvodu překážek na straně žalovaného jako zaměstnavatele, který mu práci nepřiděloval. Výši nároku na náhradu mzdy za uvedené období soud prvního stupně stanovil ve výši průměrného hrubého měsíčního výdělku částkou 10 617,54 Kč a v takto stanovené výši uzavřel, že žalobci náleží náhrada mzdy za kalendářní měsíce leden a únor 2021, za měsíc březen 2021 s ohledem na pracovní neschopnost žalobce od 23. do [datum] ve výši 7 432,28 Kč (14 pracovních dní), za měsíc duben, kdy byl žalobce po dobu celého měsíce v pracovní neschopnosti mu nenáleží žádná náhrada mzdy a za měsíc květen 2020 ve výši 3 185,26 Kč (6 pracovních dnů) vzhledem k tomu, že žalobce byl do [datum] v pracovní neschopnosti a ke dni [datum] pracovní poměr žalobce skončil. Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má nárok na náhradu mzdy za dobu dvou kalendářních měsíců (jak žalobce požadoval), a to ve výši průměrného měsíčního výdělku 15 040 Kč, který byl soudem prvního stupně stanoven jako pravděpodobný výdělek zjištěný s přihlédnutím ke mzdě dalších šesti zaměstnanců zaměstnaných u žalovaného na stejné pracovní pozici v uvedeném období. Vzhledem k výši žalobcem požadované částky na tomto nároku přiznal soud prvního stupně žalobci jím požadovanou částku 27 350 Kč. Žalovaný uplatnil kompenzační námitku proti nároku žalobce, a to v celkové výši 42 676,03 Kč, když v rozsahu dalších 15 453 Kč byla žalovaného pohledávka za žalobcem započtena již žalobcem samotným. Pohledávka žalovaného, kterou uplatnil jako kompenzační námitku sestávala z nároku na náhradu škody ve výši 27 076,03 Kč, což představuje celkovou částku vzniklou úhradou dílčích pokut, které byly žalobci uděleny za přestupky spáchané při výkonu práce v rámci zahraničních cest v letech 2018 - 2019, dále z částky 15 600 Kč, jako bezdůvodné obohacení žalobce, když z finančních prostředků žalovaného uhradil dvě jízdy taxi vozem v celkové částce 600 Kč a dále z účtu žalovaného prostřednictvím žalobci svěřené platební karty vybral celkem 15 000 Kč (ve třech dílčích výběrech), a to vše bez předchozího souhlasu žalovaného. Soud prvního stupně shledal důvodnou námitku žalovaného pouze částečně, a to do částky 600 Kč (žalobcem vynaložené náklady na jízdu taxi vozem z prostředků žalovaného). Pokud jde o částku 15 000 Kč, kterou žalobce prostřednictvím platební karty čerpal z účtu žalovaného, soud prvního stupně uvěřil tvrzení žalobce, že tímto způsobem mu byla kompenzována částka 500 EUR odpovídající v přepočtu částce 12 780 Kč, kterou v průběhu zahraniční cesty vynaložil na provozní potřeby (úhrada v hotovosti italskému řidiči autobusů) dle pokynů žalovaného. Soud prvního stupně v tomto směru neshledal důvodnou námitku žalovaného v rozsahu 12 500 Kč, ve zbylém rozsahu, tj. 2 500 Kč, však uzavřel, že vzhledem k tomu, že se jedná o nárok na náhradu škody nelze tento nárok započíst vůči nároku žalobce, neboť tím je nárok na náhradu mzdy. Ze stejného důvodu neshledal soud prvního stupně důvodnou námitku žalovaného týkající se částky 27 076,03 Kč, jako náhrady škody za žalovaným uhrazené pokuty za přestupky žalobce při výkonu zahraničních jízd. 3. Proti rozsudku podal včas odvolání žalovaný, který nesouhlasil s posouzením nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu od [datum] do [datum] pro překážky na straně zaměstnavatele tak jak bylo uzavřeno soudem prvního stupně. Znovu, tak jako v řízení před soudem prvního stupně setrvával na závěru, že žalobci nárok na náhradu mzdy za toto období nevznikl, když žalobce se od počátku prosince 2019 do práce nedostavoval a sdělil, že nebude v tomto období připraven pro práci pro žalovaného. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobci bylo uděleno neplacené volno, když i z výpovědi svědka [příjmení] bylo zjištěno, že tento nebyl oprávněn neplacené volno udělit. Žalovaný měl pro žalobce i pro období od ledna 2020 práci, byl připraven mu ji přidělit, avšak žalobce byl nekontaktní, nešlo se mu dovolat. To při prokázané praxi, že je práce přidělena nejprve po telefonickém odsouhlasení, fakticky znemožnilo přidělení jakékoliv práce žalobci. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že ve prospěch tvrzení o neplaceném volnu žalobce v prosinci 2012 svědčí větší množství hodin v časově předcházejícím období. Žalobce měl takto navýšený počet odpracovaných hodin i v předchozích kalendářních měsících, například v květnu a červenci 2019. Žalovaný dále nesouhlasil s posouzením jím uplatněné kompenzační námitky soudem prvního stupně, který uzavřel, že nárok na náhradu škody nelze uplatnit kompenzační námitkou. V tomto směru poukazoval na to, že tuto skutečnost neřeší ani judikatura, na kterou soud prvního stupně ve svém rozhodnutí odkázal. V případě žalovaným uplatněné pohledávky ve výši 15 000 Kč za neoprávněné výběry z účtu žalovaného poukazoval na to, že se především nejedná o náhradu škody, ale bezdůvodné obohacení, které tak lze i s ohledem na závěr soudu prvního stupně (nemožnost zápočtu náhrady škody) proti pohledávce na náhradu mzdy započíst. Zdůraznil, že v případě uvedených výběrů (ve třech případech po 5 000 Kč) nebyl prokázán souhlas žalovaného s výběrem. Výběr těchto finančních prostředků nebyl ani žalobcem vyúčtován. Žalobce rovněž neprokázal tvrzení, že by použil vlastní prostředky ve výši 500 EUR, jako úhradu v hotovosti za služby italského řidiče, se souhlasem žalovaného. Právě ke kompenzaci takto vynaložených nákladů žalobce měly výběry z účtu žalovaného dle tvrzení žalobce sloužit. Poukazoval i na chybný výpočet náhrady mzdy soudem prvního stupně za kalendářní měsíc květen 2020, kdy žalobci byla přiznána náhrada mzdy za šest dní, tedy i za den [datum], ačkoliv mezi účastníky bylo nesporné, že ještě tohoto dne byl žalobce v pracovní neschopnosti. Namítal rovněž soudem prvního stupně chybně stanovený úrok z prodlení z žalobci přiznané částky, kdy splatnost mzdy za květen 2020 byla do [datum], stejně tak náhrada mzdy v podobě průměrného výdělku za dobu dvou kalendářních měsíců (po dobu výpovědní doby) nemohla být splatná k [datum] (soudem prvního stupně stanoven úrok z prodlení od [datum]), když pracovní poměr skončil dne [datum]. V tomto směru poukazoval na rozpor, kdy soud prvního stupně vycházel ze skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného v průběhu měsíce června, a to podle doručení okamžitého zrušení pracovního poměru. V takovém případě by splatnost tohoto nároku byla dnem [datum] a úrok z prodlení by tedy mohl být přiznán až od [datum]. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu v plném rozsahu zamítl. 4. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, když se ztotožnil se závěrem o nemožnosti zápočtu pohledávky na náhradu škody proti nároku žalobce na náhradu mzdy. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o nedůvodnost nároku žalovaného na náhradu částky 15 000 Kč, kterou žalobce vybral ve třech výběrech platební kartou z účtu žalovaného jako kompenzaci vlastních finančních nákladů vynaložených na činnost žalovaného. Znovu poukazoval na to, že žalovaný v e-mailu ze dne [datum] potvrdil, že obdržel SMS zprávu žalobce z [datum] o tom, že výběr žalobce jako kompenzaci vlastních finančních nákladů uskuteční a pokud by žalovan