23 CO 158/2022-113 — Krajský soud v Praze

1. Žalobce se žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovanou dne [datum] podle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení pracovních povinností, které mělo spočívat v tom, že dne [datum], v době pandemie covidu, v průběhu ranní směny, žalobce odmítl použít ochranný prostředek dýchacích cest, čímž měl porušit v té době platné mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ČR, podle kterého bylo zakázáno všem osobám pohybovat se a pobývat bez ochrany dýchacích cest ve všech vnitřních prostorech staveb, kde se nachází ve stejném místě a ve stejný čas alespoň dvě osoby vzdálené od sebe méně než 1,5 metru. Žalobce má však za to, že toto opatření se na jeho pracovišti neuplatní, neboť jeho práce spočívá v seřizování asistenčních systémů v jednotlivých automobilech, přičemž tuto práci vykonává žalobce sám a na pracovišti se střídá s jedním kolegou, kdy každý z nich vykonává tuto činnost u jiného automobilu. Navíc použití ochrany dýchacích cest v souvislosti s tímto typem práce vyžadovalo mimořádné nároky na fyzickou výkonnost. V této souvislosti žalobce poukazoval na to, že trpí ohrožením tromboembolickou nemocí a každé zhoršení možnosti dýchání se u něho projevuje velkou dušností. Podle žalobce, i pokud by svým jednáním porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, nedosahovalo by jeho jednání intenzity závažného porušení pracovních povinností. Poukazoval na to, že svou práci uvedeného dne řádně odvedl, přičemž potenciál nakazit spolupracovníky byl naprosto minimální, kdy žalovaná ani netvrdí, že by žalobce při výkonu zaměstnání někoho onemocněním Covid-19 nakazil. 2. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) určil, že„ rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, a to výpovědí udělenou žalobci dne [datum] dle § 52 písm. g) zákoníku práce, je neplatné“ (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení 18 940 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.). 3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování konstatoval, že není možné jednoznačně dovodit, že by se na žalobce vztahovala výjimka z mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví, tedy že by po celou dobu pracovní směny dodržel bezpečný odstup 1,5 m od ostatních osob a tedy nemusel použít ochranu dýchacích cest. A„ pokud byl žalobce opakovaně na porušení povinnosti použít ochranu nosu a úst dne [datum] upozorněn a přesto tak až do příjezdu Policie ČR neučinil, zavinil svým jednáním porušení pracovních povinností“. Soud prvního stupně nicméně uzavřel, že„ se o závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nejedná, resp. bylo na místě je hodnotit nižším stupněm intenzity, a to jako méně závažné. Pro uvedené lze však udělit výpověď z pracovního poměru pouze, jedná-li se o porušování soustavné, přičemž na možnost výpovědi pro uvedené musí být zaměstnanec v době posledních šest měsíců písemně upozorněn, což se nestalo“. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně zejména chybné posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem, kdy zejména poukazovala na to, že žalobce úmyslně porušil povinnost zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele, kdy nejenže porušil povinnost mít při práci nasazenou ochranu nosu a úst, ale navíc odmítl uposlechnout pokynu nadřízeného, aby v tomto porušování povinnosti nepokračoval a ochranu dýchacích cest si nasadil a učinil tak až po příjezdu přivolané hlídky Policie ČR. Vytýkala soudu prvního stupně, že hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem odvodil od závěrů Krajské hygienické stanice, která přestupkové řízení odložila s tím, že jednání žalobce nedosahuje potřebné intenzity, kdy namítala, že usnesení Krajské hygienické stanice není rozhodnutím, jímž by byl soud při svém rozhodování vázán. Dále poukazovala i na to, že celkové jednání žalobce vedlo ke ztrátě důvěry žalované v možnost pokračování vzájemného pracovněprávního vztahu, což je ve smyslu judikatury týkající se útoku zaměstnance na majetek zaměstnavatele, způsobilý důvod k rozvázání pracovního poměru. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že ze strany žalobce mohlo jít nanejvýš o porušení pracovní kázně, nikoliv však o závažné porušení pracovní kázně. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaná měla pouze kontaktovat příslušný správní orgán a ponechat řešení na něm. Navrhoval potvrzení rozsudku prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. Žalobce odmítl dne [datum] převzít od žalované listinu, jíž mu žalovaná dala„ výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů“. Skutkově bylo žalobci vytýkáno, že si dne [datum] v průběhu své ranní směny (6:00 – 14:00)„ opakovaně na výzvu svých kolegů z pracoviště, zaměstnanců útvaru ″Bezpečnost [právnická osoba] a následně i strážníků policie ČR odmítal nasadit ochranný prostředek dýchacích cest“. Uvedené zjistil v 8:45 hodin [jméno] [příjmení], specialista kvality a řízení toku výroby, upozornil žalobce na nevhodnost jeho chování a vyzval ho k nasazení roušky, což žalobce opakovaně odmítl, stejně tak odmítl uposlechnout výzvu, aby v tom případě opustil pracoviště. Následně byla na pracoviště v 9:15 hodin přivolána„ hlídka útvaru SO (Bezpečnost [anonymizována tři slova])“, přičemž jejich výzvy k nasazení ochranného prostředku dýchacích cest a, po odmítnutí, k opuštění areálu zaměstnavatele, žalobce neuposlechl. Incident byl oznámen Policii ČR, která se na místo dostavila kolem 11:55 hodin. I na její výzvu k dodržování aktuálních epidemiologických opatření nebo opuštění pracoviště si žalobce nejprve odmítal nasadit roušku, ani nechtěl opustit závod a teprve pod pohrůžkou použití donucovacích prostředků si ochranný prostředek dýchacích cest nasadil. 8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 251/2021 Sb., 330/2021 Sb. a 511/ 2021 Sb. (dále jen„ zákoník práce“). 9. Podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi. 10. Ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. 11. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodu může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. 12. Soud prvního stupně správně posoudil zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce. Sice se nijak nevyjádřil k otázce zachování dvouměsíční lhůty ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce k dání výpovědi z důvodu dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, ale z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že i tuto lhůtu správně hodnotil jako dodrženou, když ve výpovědi z [datum] je vytýkáno jednání, jichž se žalobce měl dopustit dne [datum], tj. před sedmi dny. 13. Soud prvního stupně provedl v řízení dostatečné dokazování a správně na jeho základě zjistil skutkový stav, tedy situaci a jednání žalobce, jímž žalobkyně odůvodnila předmě