25 CO 90/2022-310 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, č. j. 15 C 205/2019-233, Okresní soud v Příbrami (dále jen„ soud prvního stupně“) určil výrokem I., že původní žalobkyně [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelá [datum] (dále jen„ původní žalobkyně“), je vlastnicí pozemku parc. [číslo] o výměře 30 m2, v katastrálním území a obci [obec], vymezeného v geometrickém plánu [číslo] vypracovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne [datum], č. položky seznamu [číslo] (dále jen„ sporný pozemek“) s tím, že geometrický plán je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 46 140 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že původní žalobkyně vydržela vlastnické právo ke spornému pozemku, když jej od roku 1970 do roku 2003 užívala v dobré víře, že jí vlastnicky patří, neboť jej nabyla spolu s dalšími nemovitostmi na základě kupní smlouvy ze dne [datum]. Mj. na tomto sporném pozemku se nachází stavba garáže ve vlastnictví původní žalobkyně (dále jen„ předmětná garáž“). Své rozhodnutí soud prvního stupně opřel o ust. § 130, § 134 a dále pak ust. § 486 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), a to za použití ust. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“). 2. Proti shora uvedenému rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Uvedla, že vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku nebylo ze strany původní žalobkyně v žádném případě prokázáno. K vydržení je zapotřebí oprávněné držby po zákonem stanovenou dobu. Současně zde musí existovat dobrá víra držitele, že mu vlastnické právo k věci náleží. Dobrá víra musí být posuzována zásadně objektivně, nestačí subjektivní přesvědčení držitele věci. Ten je v dobré víře pouze tehdy, je-li prokázáno, že se se zřetelem ke všem okolnostem mohl důvodně domnívat, že je vlastníkem předmětné věci. V kupní smlouvě ze dne [datum] byla zcela jednoznačně definována výměra převáděných pozemků par. [číslo] (185 m2) a parc. [číslo] (526 m2). Pozemek parc. [číslo] je zahradou, která přiléhá k domu na pozemku parc. [číslo]. Pokud původní žalobkyně tvrdí, že s manželem užívali zakoupené pozemky v rámci tehdy existujícího oplocení, které mělo zahrnovat i celý pozemek parc. [číslo] parc. [číslo] (což ostatně vyplynulo i z místního šetření), nemohli být při obvyklé míře opatrnosti, kterou od nich lze požadovat, nikdy v dobré víře ohledně vlastnictví sousedního pozemku parc. [číslo] (výměra 159 m2) a pozemku parc. [číslo] (výměra 172 m2). Výměra těchto pozemků přesahuje 60 % výměry zahrady, kterou manželé [příjmení] v roce 1967 zakoupili. V tomto rozsahu tedy původní žalobkyně nemovitosti od počátku užívala, nikoliv tedy pouze pozemek o výměře 30 m2, představující 5 % zakoupeného pozemku, jak tvrdí soud prvního stupně. Žalovaná poukázala rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen„ NS ČR“) sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, dle kterého je jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Skutečnost, že pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] původní žalobkyni nepatří, byla snadno ověřitelná i v příslušné evidenci nemovitých věcí, kde byly tyto pozemky jednoznačně zapsány, kdy se navíc nejedná o pozemky malé (rovněž rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo 1999/2014). Odkázat lze také na katastrální mapy, zachycující v daném případě stav v roce 1955 a později. Oba předmětné pozemky měly stále stejnou výměru, která se neměnila. Oplocení, které nekorespondovalo se stavem vlastnických práv, vzniklo v 30. letech minulého století se souhlasem [územní celek] (viz dopis ze září 1933). V případě uzavření kupní smlouvy dne [datum] nešlo o převod nemovitostí mezi příbuznými, o to větší opatrnost lze očekávat, jak rovněž dovozuje judikatura NS ČR. Argument žalující strany, že [jméno] [příjmení] nebránila stavbě předmětné garáže na jejím pozemku, nelze přeceňovat, a to s ohledem na její věk a zdravotní stav. Původní žalobkyně svá stanoviska v průběhu času měnila. V roce 2015 se obracela na žalovanou jako vlastníka sporného pozemku s nabídkou placení nájemného. Svá tvrzení měnila i v rámci řízení před soudem prvního stupně sp. zn. 14 C 50/2016, kdy vedla se žalovanou spor o přikázání pozemku do vlastnictví vlastníka stavby za náhradu. Rozpornost tvrzení jí v tomto řízení vytkl i odvolací soud, když původní žalobkyně tvrdila, že stavěla na pozemku se souhlasem vlastníka pozemku. Svědecké výslechy [anonymizováno] [ulice] a [anonymizováno] [příjmení] nelze rovněž přeceňovat. Lze z nich pouze učinit závěr, že původní žalobkyně uvedené pozemky v rámci oplocení užívala, nelze z nich ale dovodit její dobrou víru. Pokud jde o aplikaci ust. § 486 obč. zák. a závěry soudu prvního stupně, uvedené v odstavci 22. odůvodnění jeho rozsudku, žalovaná s nimi nesouhlasí. Vlastnické právo jednotlivých vlastníků k pozemku parc. [číslo] ([obec] [anonymizováno] – [jméno] [příjmení] – [jméno] [příjmení] – [anonymizováno] [příjmení]) nebylo nikterak zpochybněno, vyplývalo z katastru nemovitostí. V dědickém řízení po zemřelé [jméno] [příjmení] zastupovala [jméno] [příjmení] jako obecný zmocněnec [příjmení] [jméno] [příjmení]. Ta jako svědkyně v tomto řízení jednoznačně potvrdila, že neměla vůbec žádné pochybnosti o vlastnickém právu k předmětnému pozemku jako celku. Původní žalobkyně se na [jméno] [příjmení] ani [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nikdy neobrátila s upozorněním, že by snad část pozemku vlastnicky patřila někomu jinému. Od padesátých let minulého století platila zásada, že vlastník stavby může být odlišný od vlastníka pozemku. Stavba garáže mohla být ve vlastnictví zcela jiné osoby. Vzhledem k tomu, že předmětná garáž nebyla zapsána v katastru nemovitostí, bylo otázkou, zda se jedná o stavbu oprávněnou či neoprávněnou. Ani žalovaná pak neměla o vlastnickém právu k pozemku parc. [číslo] žádné pochybnosti, jak vyplývá z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], jakož i svědkyně [příjmení] [příjmení]. Ostatně i sama původní žalobkyně v prvé fázi nezaujímala stanovisko, že je vlastníkem sporného pozemku, respektovala vlastnické právo žalované k pozemku jako celku a navrhovala řešit situaci formou nájemní smlouvy či odkoupením sporného pozemku. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne [datum], zemřela dne [datum] původní žalobkyně. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 2022, č. j. 15 C 205/2019-280, které nabylo právní moci dne [datum], bylo rozhodnuto, že v řízení bude namísto původní žalobkyně pokračováno s jejími právními nástupkyněmi (dědičkami), a to žalobkyněmi, uvedenými v záhlaví tohoto rozsudku. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a zjistil, že odvolání není důvodné. 5. Soud prvního stupně dokazováním zjistil, že původní žalobkyně se svým zemřelým manželem a [jméno] [příjmení] získali podíl na domě [adresa] v [obec] včetně pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha (výměra 185 m2), a pozemku parc. [číslo] zahrada (výměra 526 m2), vše v k. ú. [obec], na základě kupní smlouvy uzavřené s [jméno] [příjmení] dne [datum], uzavřené ve formě notářského zápisu. [jméno] [příjmení] prodala druhou polovinu těchto nemovitých věcí rodině [příjmení] na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené rovněž formou notářského zápisu. Tyto nemovité věci získala dědictvím po svém bratrovi [jméno] [příjmení], který zemřel [datum]. Nemovité věci byly v době koupě oploceny a byly užívány v plném rozsahu tak, jak byl vymezen tímto oplocením. Oplocení se v průběhu času nijak neměnilo. Před manželi [příjmení] užívali pozemky manželé [příjmení] spolu s rodinou [příjmení], která byla původně v domě v nájmu. Již v té době, za života [jméno] [příjmení], bylo domluveno, jak bude přilehlá zahrada jednotlivými rodinami užívána. Pozemek parc. [číslo] nebyl k účelu zřízení ulice od počátku určen. Vznikl oddělením z původního pozemku parc. [číslo] byl vždy veden jako zahrada, oproti sousednímu pozemku, který byl prodán jako ostatní plocha a ostatní komunikace, byť rovněž jako zahrada fakticky sloužil. Bezprostředně po koupi poloviny nemovitostí, a to domu [adresa], pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] rodinou žalobkyně od [jméno] [příjmení], začala rodina původní žalobkyně stavět garáž v oplocené části přilehající k domu [adresa], na základě příslušného povolení, a následně po kolaudaci stavby (rozhodnutí ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum]) ji začala užívat. Po celou tuto dobu nevznikl žádný problém s povolením stavby, a to jak ze strany příslušného úřadu, který povolil stavbu na pozemku parc. [čí