25 CO 93/2022-940 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 28. 1. 2022, č. j. 5 C 198/2016-795, rozhodl Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I., že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 4 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 150 000 Kč od [datum] do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Výrokem IV. bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit 3. žalované náhradu nákladů řízení v částce 66 375 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně 3. žalované. Konečně bylo rozhodnuto, že o výši náhrady nákladů státu, kterou je žalobce povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře v rozsahu 30 %, bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok V.). Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na náhradu újmy (škody), která mu měla vzniknout vydáním předběžného opatření k návrhu žalovaných není důvodný, a to z důvodů uvedených níže. Věc právně posoudil dle ust. § 77a odst. 1,2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a dále dle ust. § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) a ust. § 137 odst. 1 a § 139 odst. 2 obč. zák. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm uvedl, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil obsah předběžného opatření, konkrétně slovní spojení„ jakkoli nakládat“. Dle internetové jazykové příručky Ústavu pro jazyk česky Akademie věd ČR má slovo významy:„ jakýmkoli způsobem, v jakékoli míře; vůbec nějak, jedno jak“. Žalobce má tedy za to, že zákaz jakkoli nakládat s předmětnými nemovitosti, uvedený v předběžném opatření, se týkal i pronajímání nemovitostí a údržby, neboť pro takto rozsáhlý komplex se jedná o značnou a rozsáhlou údržbu, kdy by jak z finančních, tak z právních důvodů bylo zapotřebí součinnosti všech spoluvlastníků. Z jednání žalovaných je zřejmé, že by součinnost žalobci neposkytly, a tudíž je mezi jednáním žalovaných a žalobci vzniklou újmou příčinná souvislost. Skutečnost, že předběžným opatřením bylo zakázáno předmětné nemovitosti pronajímat, potvrdily i žalované, které na žalobce a tehdejšího nájemce podávaly několik trestních oznámení. V odůvodnění napadeného rozsudku se pak uvádí, že žalobce porušoval předběžné opatření právě tím, že majetek pronajímal. Žalobce navrhoval k prokázání svého nároku na nemajetkovou újmu provedení znaleckého posudku. Tento návrh však soud prvního stupně zamítl pro nadbytečnost bez jakéhokoliv podrobnějšího zdůvodnění. Žalobce má za to, že prokázal dostatečně, že mu byla způsobena škoda finanční, škoda materiální i nemateriální. Soud prvního stupně se nedostatečně vypořádal s návrhy na doplnění dokazování i s tvrzeními žalobce, kterými byla prokázána zákonnost žaloby. Další navržené důkazy neprovedl s odkazem na koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř., což odůvodnil jedinou větou, aniž by se k jednotlivým důkazům vyjádřil. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za neurčité, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Zamítnutím důkazů, kterými měla být prokázána tvrzení žalobce, bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Neprovedení části navrhovaných důkazů je přitom ryze formalistické, když spor trvá již několik let. Je diskutabilní, kdy konkrétně nastává okamžik koncentrace řízení a zda je koncentrační lhůta neprolomitelná. V odstavci 14. odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně uvádí tvrzení, která odporují závěru, že se jedná o nedůvodnou žalobu. Jako nesprávný se žalobci jeví postup soudu prvního stupně, který žalobce nepoučoval dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění žalobních tvrzení i přesto, že byl přesvědčen o nedostatku žalobních tvrzení. Rovněž tímto bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 3. 2. žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že žalobce ve věci absolutně nezohledňuje, že nikdy nebyl většinovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl tak bez souhlasu 3. žalované jako druhé spoluvlastnice platně rozhodovat o nakládání s nemovitostmi ve smyslu podané žaloby (tj. zejména dát nemovitosti do nájmu). Podíl žalobce na nemovitostech činil pouze ½. Žalobce tak nemohl uzavřít jím zmiňované smlouvy, což je základní podmínka pro možnost vzniku nároku na zaplacení ušlého zisku, který žalobou požaduje. 2. žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR (dále jen„ NS ČR“) ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012. Při výkladu předmětného předběžného opatření nelze„ rezignovat“ pouze na jazykový výklad rozhodnutí. Pokud předběžné opatření zakazovalo žalobci„ nemovitosti prodat, darovat, či jinak zcizit a jakkoliv s nimi nakládat“ a v jeho odůvodnění je pak uvedeno, že je zde„ nebezpečí, že shora uvedený majetek by mohl být zcizen“, pak je nepochybné, že šlo o omezení v právním nakládání s nemovitostmi, tedy omezení takového právního jednání, kterým by mohl být změněn dosavadní právní stav věcí. Předběžné opatření nebránilo žalobci o nemovitosti pečovat a udržovat je. Opačný výklad by byl koneckonců nepřípustným zásahem státu do vlastnického práva žalobce, resp. všech vlastníků nemovitostí. Tvrzení o tom, že žalovaní (resp. 3. žalovaná jako spoluvlastnice) žalobci v tomto směru neposkytli součinnost, je zcela spekulativní. Byl to naopak žalobce, který s nemovitostmi protiprávně nakládal dle vlastního uvážení před i po vydání předběžného opatření. Pokud jde o navržený znalecký posudek k prokázání nemajetkové újmy, tento byl soudem prvního stupně důvodně zamítnut, neboť žalobce nepředložil v řízení žádné relevantní důkazy, ze kterých by znalec při svém znaleckém zkoumání mohl vycházet. Je pravdou, že řízení je vedeno již po poměrně dlouhou dobu. Tím spíše si však mohl žalobce opatřit veškeré důkazy k prokázání svých tvrzení, popř. tyto dostatečně konkretizovat. Nelze považovat za procesní chybu soudu prvního stupně, pokud k důkazům označeným po koncentraci řízení nepřihlížel. NS ČR ve své judikatuře k ust. § 118b o. s. ř. uvádí, že stanovení lhůty delší než 30 dnů by mělo být spíše výjimečné. Soudem prvního stupně stanovená lhůta v délce 40 dnů byla jistě dostatečná a o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce namítá, nelze hovořit. Soud prvního stupně žalobce při jednání dne [datum] poučil rovněž dle § 118a o. s. ř. o tom, jaká tvrzení a jaké důkazy mají být doplněny. Již na jednání dne [datum] velice široce popsal výsledky přípravy jednání včetně uvedení skutečností, které budou muset být v řízení prokázány, aby žaloba mohla být úspěšná. Pokud jde o výroky II. až V. napadeného rozsudku, bylo postupováno v intencích ust. § 138 odst. 1 o. s. ř., kdy jsou 1. a 2. žalovaná zcela osvobozeny od soudních poplatků a 3. žalované byla vůči neúspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 4. 1. a 3. žalovaná k odvolání žalobce uvedly, že vydané předběžné opatření nebránilo žalobci jakkoliv nakládat s předmětnými nemovitostmi. Ostatně bylo doloženo, že žalobce nemovitosti přes několik let pronajímal a z pronájmu měl i nezanedbatelné příjmy, to vše bez souhlasu 3. žalované jako poloviční spoluvlastnice. Soud prvního stupně dospěl správně k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi vydaným předběžným opatřením a vznikem skutečné škody. Dále správně zamítl provedení žalobcových návrhů důkazů, které byly předloženy po koncentraci řízení, a dále návrhy důkazů nadbytečných. V řadě předchozích vyjádření žalované namítaly, že stav zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí se neopírá o platný právní titul. Odkázaly rovněž na rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 5. 2022 ve věci sp. zn. 4 C 43/2019, v němž požadoval žalobce po 3. žalované zaplacení poměrné části daně z nemovitostí. V tomto rozsudku soud prvního stupně předběžně vyslovil, že dohoda o vydání věci ze dne [datum], týkající se předmětných nemovitostí, je neplatná. 1. a 3. žalovaná navrhly, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jim náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř, a zjistil, že odvolání není důvodné. 6. Odvolací soud předně zkoumal, zda je dána pravomoc (příslušnost) soudů České republiky (dále jen ČR) k projednání dané věci, a jaké je zapotřebí použít rozhodné právo, když se jedná o věc s cizím prvkem (3. žalovaná má a k datu podání žaloby / [datum] měla bydliště ve Švédsku). Je zapotřebí aplikovat Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o přís