22 Co 179/2024-83 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 551 844 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 551 844 Kč od 26. 11. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 42 856,30 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 17 847,45 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 502,30 Kč od 26. 11. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 591 346,30 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení. Výrokem III. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice-Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů státu, o jejíž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením, v rozsahu 14,4 %, do tří dnů od právní moci usnesení.2. Proti tomuto rozsudku, a to do části výroku II. o zaplacení částky 25 735,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 11. 2022 do zaplacení a do závislých nákladových výroků, podala žalobkyně včasné odvolání. Nenapadala právní závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je neplatná a že žalobkyně má z tohoto důvodu nárok pouze na vrácení dlužné jistiny. Nesouhlasila toliko se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalovaný na závazek uhradil 51 510 Kč. Žalobkyně nic takového netvrdila a tato skutečnost nevyplývá ani z předložených a soudem provedených důkazů. Žalobkyně se domnívá, že soud prvního stupně v otázce plateb ze strany žalovaného sečetl předepsané splátky, nikoliv skutečně realizované platby, které byly uvedeny v pravé části tabulky přehledu plateb. Z tabulky vyplývá, že do zesplatnění měl žalovaný uhradit celkem šest splátek po 8 585 Kč, tj. celkem 51 510 Kč, uhradil však pouze tři splátky po 8 585 Kč a na čtvrtou uhradil jen 19,46 Kč, tj. celkem 25 774,46 Kč. Žalobkyni tak náleží nikoli částka 551 844 Kč, ale částka 577 579,54 Kč. Navrhla, aby odvolací soud změnil část napadeného výroku II. a žalobkyni přiznal rozdíl mezi těmito částkami, tj. částku 25 735,54 Kč včetně příslušenství.3. Opatrovník žalovaného navrhl potvrzení napadené části rozsudku soudu prvního stupně.4. Výrok I. a výrok II. co do částky 17 120,76 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 17 847,45 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 766,76 Kč od 26. 11. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 591 346,30 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, nebyly odvoláním dotčeny a samostatně tak nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § 212 věty první o. s. ř. v odvoláním napadené části zamítavého výroku II. a závislých nákladových výrocích III. a IV. podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně dne 7. 12. 2023 podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalovanému, jímž se domáhala zaplacení částky 3 354 Kč z titulu záporného zůstatku na běžném účtu založeném dle rámcové smlouvy ze dne 15. 2. 2022 a zaplacení částky 591 346,30 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného zůstatku dluhu ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 13. 5. 2022.7. Posuzovaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, který je dán tím, že žalovaný je občanem Mongolska a ve věci se jedná o závazky ze spotřebitelských smluv. Odvolací soud proto zkoumal, zda je dána pravomoc soudů České republiky (ČR) ve věci rozhodnout. V úvahu přichází aplikace dvoustranné smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech uzavřená dne 15. 10. 1976 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 106/1978 Sb.), neboť tato smlouva má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu (zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „ZMPS“), ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie a podle čl. 73 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. bis) i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Pravomoc soudů ČR rozhodnout o žalobě je založena čl. 37 odst. 1 dvoustranné smlouvy, který umožňuje žalovat (bez ohledu na spotřebitelský charakter smlouvy) spotřebitele jednak u soudu bydliště žalovaného anebo u soudu sídla žalobkyně, pokud se na daném území současně nachází i předmět sporu. Tyto skutečnosti byly splněny, když žalovaný měl poslední bydliště v ČR a nebyly zjištěny průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště v jiném členském státě EU či mimo území EU a současně kdy žalobkyně má sídlo v ČR a rovněž účet byl založen a úvěr poskytnut žalovanému na území ČR, kde v té době bydlel a vykonával výdělečnou činnost. Rozhodným právem pro posouzení věci je právo ČR, konkrétně zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a zákon o spotřebitelském úvěru, neboť jak smlouva o běžném účtu, tak smlouva o úvěru byly uzavřeny na území ČR a bylo i sjednáno, že tyto závazky se budou řídit právem ČR.8. Soud prvního stupně při rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného z listin založených žalobkyní do spisu.9. Žalobkyně sjednala s žalovaným dne 15. 2. 2022 rámcovou smlouvu č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky žalobkyně, na základě které byl žalovanému zřízen běžný účet (prokázáno smlouvou ze dne 15. 2. 2022). Dne 13. 5. 2022 požádal žalovaný u žalobkyně o úvěr s požadovaným úvěrovým rámcem 600 000 Kč. Dle žádosti měl žalovaný bydlet v nájmu, měl být zaměstnán na dobu neurčitou a jeho výše příjmů měla činit 22 946 Kč. Naopak jeho výdaje na bydlení měly činit 3 000 Kč, náklady na další základní potřeby 2 000 Kč, přičemž další náklady již žalovaný neměl mít (prokázáno žádostí o úvěr). Zaměstnavatelem žalovaného byl potvrzen jeho pravidelný měsíční příjem za měsíce únor až duben 2022 ve výši 22 946 Kč (prokázáno potvrzením ze dne 16. 5. 2022). K osobě žalovaného nebylo nalezeno, že by byl jeho měsíční rozpočet zatížen splácením předešlého úvěru, přičemž v nedávné minulosti (3. 3. 2022) nebylo vyhověno jeho žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 400 000 Kč (prokázáno úvěrovou zprávou). Dne 13. 5. 2022 žalobkyně s žalovaným sjednali k rámcové smlouvě Dodatek č. 1, na základě něhož se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 600 000 Kč na účet žalovaného a žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím 120 pravidelných měsíčních splátek po 8 585 Kč ke každému 15. dni v měsíci počínaje měsícem po měsíci, v němž došlo k čerpání úvěru. Úroková sazba byla sjednána ve výši 11,9 % ročně (prokázáno dodatkem č. 1 k rámcové smlouvě číslo , hodnota, ). Žalovaný se dále přihlásil k pojištění pro případ neschopnosti splácet úvěr s pojistným ve výši 150 Kč měsíčně (přihláška k pojištění ze dne 17. 5. 2022). Peněžní prostředky ve výši 600 000 Kč byly žalovanému poskytnuty dne 19. 5. 2022 na jeho běžný účet, přičemž žalovaný dosud na celý dluh zaplatil 51 510 Kč. Zároveň se žalovaný dostal do nepovoleného debetu ve výši 3 354 Kč (prokázáno výpisy z účtu a splátkovým kalendářem). Žalovaný se ocitl v prodlení se čtvrtou splátkou, a proto byl úvěr ke dni 16. 11. 2022 zesplatněn; žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 25. 11. 2022 a upozorněn, že v opačném případě se bude žalobkyně svého nároku domáhat soudní cestou (prokázáno dopisem ze dne 16. 11. 2022 včetně podacího archu).10. S ohledem na odvolací námitku odvolací soud přezkoumal skutkové zjištění o tom, v jaké výši bylo žalovaným plněno na sjednaný úvěr a dospěl oproti soudu prvního stupně k odlišnému závěru. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu tvrdila, že od uzavření smlouvy žalovaný uhradil tři splátky po 8 585 Kč a na čtvrtou splátku uhradil pouze 19,46 Kč. Tomu odpovídala i listina označená jako „přehled plateb“, kterou odvolací soud provedl k důkazu. Z kolonky příchozí platby bylo zjištěno, že žalovaný na dluh uhradil dne 15. 6. 2022 8 585 Kč, dne 15. 7. 2022 3 241,46 Kč, dne 29. 7. 2022 5 343,54 Kč, dne 15. 8. 2022 161,46 Kč, dne 9. 9. 2022 8 423,54 Kč a dne 15. 9. 2022 19,46 Kč, celkem 25 774,46 Kč. Žalovaný v řízení aktivní nebyl, netvrdil a neprokazoval, že by na uvedený dluh uhradil více, než tuto částku. Za této situace odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaný na předmětný dluh uhradil toliko částku 25 774,46 Kč.11. Soud prvního stupně věc po právní stránce správně posuzoval, vzhledem k datu uzav