25 Co 138/2024-235 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 16 C 130/2023-200, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 390 686,57 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 1 590 686,57 Kč od 23. 3. 2022 do 29. 3. 2022, z částky 590 686,57 Kč od 30. 3. 2022 do 21. 4. 2022 a z částky 390 686,57 Kč od 22. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 113 116,35 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 16 C 130/2023-207, pak soud prvního stupně opravil chybu v počtech ve výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 117 076,35 Kč. Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tak, že žalobkyně prokázala svůj nárok vůči žalované i to, že žalovaná nerozporovala fakturu č. 22FV04 vystavenou dne 28. 2. 2022, na jejímž základě je plnění požadováno a bez dalšího na ni částečně plnila. Věc pak posoudil podle § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“). Současně konstatoval, že žalovaná neprokázala zánik pohledávky žalobkyně započtením, když pouze odkázala na jednostranný zápočet, který učinila třetí osoba, a to společnost , právnická osoba, Nad rámec uvedeného soud prvního stupně s poukazem na § 1987 odst. 2 o. z. uzavřel, že pohledávka žalované by nebyla k započtení způsobilá, neboť je nejistá a neurčitá. O náhradě nákladů mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), kdy jejich výši určil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „a. t.“).2. Proti shora uvedenému rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. K jeho odůvodnění uvedla, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 1. 3. 2021 smlouvu o poskytování svářecích služeb jako smlouvu o subdodavatelských službách. Tyto služby byly realizovány v prostorách a s nástroji poskytnutými společností , právnická osoba, , v areálu , právnická osoba, . Během realizace smluvního vztahu (poskytování svářečských služeb) došlo ze strany žalobkyně ke způsobení škody, která byla přenesena na žalovanou a ta tuto informaci sdělila dále opakovaně žalobkyni (ať již prostřednictvím jejího pracovníka pana , jméno FO, , tak následně po vystavení faktury č. , Anonymizováno, samostatným dopisem). Právě existence protinároku byla důvodem, proč žalovaná neuhradila zaslanou fakturu v plné výši. Žalovaná má za to, že z okolností žalobkyně nemohla usuzovat, že by žalovaná konkludentně uznala zbývající část dluhu ve smyslu § 2054 o. z. Odvolala se na ustálenou judikaturu k § 2054 o. z., konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010: „pokud dlužník dříve uvedl vůči pohledávce (její části) námitky a posléze zaplatí jen část takové pohledávky, nelze jen proto, že při zaplacení části pohledávky neopakoval tyto námitky dovozovat, že zaplacením části pohledávky došlo k uznání zbytku dluhu konkludentním způsobem; dlužník tedy nemusí při částečném placení uvádět, že jde jen o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu zaplatit, pokud již předtím dal jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává, ať uplatněním vad, požadavkem na slevu díla apod.“. Dále poukázala na vnitřní rozpornost rozsudku soudu prvního stupně směrem k realizaci či nerealizaci započtení protipohledávky. Tím, kdo byl pasivní, po obdržení dopisů k započtení pohledávky, byla naopak žalobkyně, která nejevila snahu k problematice vzniklé škody komunikovat, ani zápočty nerozporovala. Proto byla žalovaná v dobré víře, že tím je problematika vzniku škody, jejího přenesení (zápočtu) vyřešena. Soud by zde dle názoru žalované měl zohlednit základní zásadu občanského práva upravenou v § 6 o. z., že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Za zjevně nedostatečný označila i výklad soudu prvního stupně směrem k nejisté pohledávce, kdy první konkretizací výše škody (v přípisech z 2. 5. a 15. 6. 2022) byla škoda vyčíslena na 822 085,15 Kč. Následně soud prvního stupně žalované vytkl, že na jednání 4. 3. 2024 byla upřesněna škoda vyšší, tj. 1 213 207 Kč. To dle názoru žalované nemůže jít k její tíži, neboť zde existoval pořád započitatelný, alespoň minimální, základ této protipohledávky. Dále poukázala na to, že soud prvního stupně naprosto nepřiléhavě použil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 směrem k námitce započtení a obtížnosti zkoumání existence pohledávky, kdy: „Za nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. není pohledávku uplatněnou k započtení podle § 98, věty druhé, o. s. ř. povětšinou namístě označit, pakliže pochybnosti o její existenci vyvolává toliko spornost právní kvalifikace, nikoli problematičnost zjišťování skutkových předpokladů jejího vzniku.“ Za další důvod odvolání označila nezohlednění navržených důkazů soudem prvního stupně. Soud prvního stupně nerealizoval nejen výslechy svědků navržených žalovanou, a to konkrétně svědků: , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , jejichž svědecká výpověď měla ozřejmit průběh realizace smluvního vztahu, způsobené škody, a právě námitku způsobených škod ve vztahu k částečné úhradě, ale neprovedl ani důkaz účastnickým výslechem , tituly před jménem, , jméno FO, . Rovněž neprovedl důkaz listinami, které právní zástupce žalované předložil 4. 3. 2024 soudu krátkou cestou, tedy protokoly včetně podkladů k prokázání výše způsobené škody. Existence těchto protokolů byla logickou návazností na skutečnost, kdy žalovaná žalobkyni upozornila, že dochází k vyčíslování škody a tato bude započtena. Soud prvního stupně nevzal v potaz, že účastníci soudního sporu nežijí a nepodnikají ve vakuu, ideální bublině, kde jsou všechny vztahy předem vykreslené. Účastníci, často bez právního vzdělání, v podnikání činí kroky (případně jejich zaměstnanci či pověřené osoby) tak, jak věří, že je to logické pro ně. Žalovaná je přesvědčena, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Žalovaná má dále za to, že rozsudek soudu prvního stupně svým zpracováním nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění rozsudku § 157 odst. 2 o. s. ř. a je proto nepřezkoumatelným. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání, nebo aby sám žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.3. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že odvolání považuje za nedůvodné, když jak postup soudu prvního stupně v řízení, tak jeho rozhodnutí považuje za úplné, dostatečně a srozumitelně odůvodněné, správné co do právního posouzení a také zcela dostatečně podložené skutečnostmi zjištěnými v řízení, vycházejícími z tvrzeních žalobce a žalované, z aktivity procesních stran v rámci řízení a na to navazujícího provedeného dokazování, které bylo zcela dostatečné ke zjištění rozhodného skutkového stavu věci vzhledem k učiněným tvrzením účastníků řízení. K otázce konkludentního uznání dluhu uvedla, že účastnice učinily žalovaný nárok nesporným, a to včetně skutečností, že žalovaná nárok žalobkyně na odměnu za provedené dílo, resp. nárok na odměnu ve výši 1 590 686,87 Kč, vyúčtovaný fakturou č. , Anonymizováno, ze dne 28. 2. 2022, jakkoliv nerozporovala a na nárok žalobkyně reagovala částečnými úhradami v celkové výši 1 200 000 Kč. Poukázala také na to, že ani v dopise ze dne 15. 6. 2022 žalovaná nerozporuje výši uplatněného nároku. Soud prvního stupně na základě zjištěného stavu věc správně právně posoudil, když ze všech okolností bylo zřejmé, že dluh žalovaná uznává. Pokud by totiž žalovaná nárok žalobkyně neuznávala, nebyly by na místě ani její úvahy, resp. tvrzení o (neprovedeném) zápočtu na (neexistující) nárok na náhradu škody. Pokud jde o tvrzení žalované týkající se nároku žalobkyně a okolností hrazení, pak je nutné uvést, že se jedná o nepřípustné novoty, resp. uplatnění zcela nových skutečností, které nejsou po koncentraci řízení přípustné, když nadto nejsou splněny podmínky § 205a o. s. ř. k jejich činění v odvolacím řízení. Jde-li o tvrzení žalované, že neuhrazení nároku žalobkyně bylo způsobeno existencí tvrzeného protinároku žalované, pak nepravdivost, až absurdnost tohoto tvrzení byla prokázána právě úhradami žalované ve výši celkem 1 200 000 Kč, ačkoli v řízení nakonec tvrdila, že její nárok na náhradu škody proti žalobkyni je právě 1 213 207 Kč. K tvrzením, že žalovaná upozornila žalobkyni na skutečnost, že žalovaná neuznává zbývající část dluhu, že žalovaná upozornila žalobkyni před vystavením faktury č. 22FV04 na způsobení škody a že žalovaná upozornila žalobkyni (opakovaně), že škoda byla, resp. bude „přenesena na žalovanou“, pak žalobkyně uvedla, že k takovým skutečnostem nikdy nedošlo. K námitce žalované, že by žalobkyně měla těžit ze svého nepoct