21 Co 164/2025-170 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. , spisová značka, ze dne , datum, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost předat mu klíč od zámku vstupních dveří k rodinnému domu a umožnit mu nerušený přístup na pozemek parc. č. st. 1634, jehož součástí je rodinný dům č. p. 1503, zapsaný pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, , na listu vlastnictví , Anonymizováno, u , právnická osoba, . Výrokem II. rozhodl tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 11 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně. Žalobce se domáhal jím požadovaného s tím, že uvedená nemovitost je ve společném jmění účastníků, a že se na jejím financování podílí výhradně on sám, ačkoli se koncem roku 2023 odstěhoval. Tvrdil, že tak učinil, protože je jejich manželství hluboce a trvale rozvráceno a on chtěl předejít eskalujícím konfliktům a ochránit děti. Pokud se chtěl v červnu 2024 vrátit, zjistil, že žalovaná nechala vyměnit zámky a brání mu v přístupu do domu. Odmítl, že by chtěl dům opustit trvale a dále tvrdil, že kromě zpřístupnění nemovitosti byl ochoten uzavřít dohodu o kompenzaci za jeho svévolné vyloučení z užívání nemovitosti, ale žalovaná všechny jeho návrhy odmítla. Ta navrhla zamítnutí žaloby s tím, že hypoteční úvěr na nemovitost splácí oba rovným dílem a že tím, že se žalobce z domu odstěhoval, aniž by dal najevo, že jde pouze o dočasné řešení, došlo k trvalému ukončení rodinné domácnosti účastníků a proto mu již nesvědčí právo bydlení v domě. Pokud se v posledních měsících snaží vrátit, činí tak jen s cílem vyvolávat napětí a žalovanou obtěžovat, proto z důvodu bezpečnosti své i nezletilých dětí vyměnila zámek a žalobu označila za šikanózní.2. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl ke skutkovému závěru, jak je podrobně uvedeno v odst. 3 až 12 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, kdy prvostupňový soud provedl důkaz tam uvedenými listinami a vyšel z nesporných tvrzení účastníků.3. Odkázal na ust. § 699 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 743 odst. 3 o.z., ust. § 1042 o.z., ust. § 713 odst. 1 o.z., ust. § 728 o.z., na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a na komentářovou literaturu. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 6 odst. 1 AT, ust. § 7 bod 4 AT, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT a ust. § 13 odst. 4 AT, ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.4. Uvedl, že zvažoval, zda není nutné místo rozhodnutí o petitu žaloby ve smyslu ustálené rozhodovací praxe soudů rozhodnout o tom, že předmětnou nemovitost bude užívat pouze jeden z manželů, ale nakonec důvody pro takový postup nenašel, stejně jako důvody pro vyhovění petitu žaloby. Konstatoval, že důvod k zamítnutí žaloby nelze najít v úpravě podle ust. § 699 odst. 1 o.z., ale v ust. § 743 odst. 3 o.z., když bylo prokázáno, že v listopadu 2023 se oba účastníci dohodli na tom, že budou žít odděleně, resp. že žalobce společnou domácnost opustí. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by se manželé dohodli, že s nemovitostí bude nadále nakládat pouze žalovaná a že žalobce bude z jejího užívání zcela vyloučen, ale to, že si žalobce na základě dohody ponechal klíče od domu a žalovaná přistoupila bez jeho vědomí a svolení k výměně zámků až v červnu 2024. Zdůraznil, že z právní úpravy vyplývá, že jeden z manželů musí jednat ve zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela, rodiny nebo rodinné domácnosti. Uvedl, že vyměnila-li žalovaná zámky, žalobci neposkytla nové klíče a neumožnila-li mu vůbec přístup do nemovitosti, nejednala „ve zřejmém rozporu“ se zájmem žalobce, který sám dobrovolně společnou domácnost opustil a má nyní zajištěno vlastní bydlení. Konstatoval, že z logiky věci nemohla jednat ani v rozporu se zájmy společné domácnosti, jestliže ta již neexistuje, ale ani rodiny. Poukázal na to, že bylo prokázáno, že nezletilé děti, které jsou nyní ve faktické péči žalované, mají vztah k žalobci narušen a dávají proto přednost žalované. Připomněl, že i kdyby se tento vztah zlepšil, mohly by žalobce navštěvovat a přespávat u něj, jestliže všichni bydlí ve stejné obci, namísto toho, aby žalobce vstupoval do domácnosti žalované, protože jejich vztah je narušen ještě více a eskalace takového stavu nepochybně není v zájmu nezletilých dětí, zejména pokud by měly být osobně přítomny konfliktům mezi rodiči.5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání s tím, že prvostupňovému soudu předně vytýkal, že nepostupoval podle ust. § 118a odst. 2 o.s.ř. a nepoučil ho na změnu právního posouzení věci a na možnost uvést rozhodující skutečnosti a doplnit důkazy k jejich prokázání. Připomněl, že na prvním jednání byl soudem prvního stupně předestřen jeho předběžný názor, podle kterého by mu měla náležet náhrada za užívání nemovitosti žalovanou a pokud byl v tomto směru vyzván k doplnění tvrzení a označení důkazů k určení výše finanční kompenzace, tomuto vyhověl. Protože prvostupňový soud změnil svůj právní názor na věc, dovozoval, že neměl možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude jeho rozhodnutí spočívat. Dovozoval, že mu tak byla odňata možnost efektivní obrany svého práva a ve svém odvolání zároveň poukazoval na vnitřní rozpornost rozsudku. Připomínal, že jediná dohoda mezi účastníky byla ta, že se odstěhuje z nemovitosti, ale ponechá si klíče, aby mohl kdykoliv navštívit děti, když žádná dohoda, že by nemovitost užívala výlučně žalovaná, neexistuje. Konstatoval, že se z domu odstěhoval z důvodů vzájemných rozepří a pronajal si náhradní bydlení. Akcentoval, že z toho ale není možno automaticky dovozovat, že natrvalo opustil i společnou rodinnou domácnost a že takováto dohoda nebyla prokázána. Připomínal, že v předmětné nemovitosti má vedeno stále trvalé bydliště a místo svého podnikání a prvostupňovému soudu vytýkal, že neuvedl, jak tyto skutečnosti hodnotil. Pokud jde o opuštění trvalé domácnosti, odkazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR s opakovaným zdůrazněním, že šlo o dočasnou záležitost, když si ani neodstěhoval své osobní věci. Poukazoval na to, že mu žalovaná nevydáním klíčů brání v užívání nemovitosti, jíž je spoluvlastníkem. Její jednání označil za svévolné až zlovolné s tím, že nespadá pod ust. § 14 o.z., když zdůrazňoval, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Připomínal, že na základě jednoho z hlavních zásad manželského majetkového práva je úplná rovnoprávnost manželů v manželských vztazích a že je tedy třeba právo užívání přiznat oběma manželům stejně k celé věci. Nepopíral, že si manželé mohou dohodou upravit vhodný způsob užívání tak, aby jim oběma vyhovoval, ale že v tomto případě k žádné dohodě nedošlo. Protože je jeho zájmem nerušeně užívat nemovitost, které je spoluvlastníkem, označil jednání žalované, spočívající v narušení tohoto užívacího práva, za zřejmý rozpor s jeho zájmem. Konstatoval, že soud prvního stupně postavil svou argumentaci na fikci jakési dohody mezi účastníky, k níž však nikdy nedošlo, neboť její obsah byl jiný. Odvolatel ve svém odvolání uváděl, že smyslem negatorní žaloby podle ust. § 1042 o.z. je obrana proti rušení práva, tedy i práva vlastnického. Pokud se tedy prvostupňový soud nesprávným právním výkladem omezil pouze na správu věcí v SJM, která je podřazena vlastnickému a užívacímu právu, pak zcela rezignoval na poskytnutí absolutního práva žalobce v celém jeho rozsahu. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno.6. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Předně poukazovala na to, že žalobce byl v rámci řízení před prvostupňovým soudem řádně poučen a řízení není postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konstatovala, že soud prvního stupně provedl několik důkazů, na jejichž základě byla prokázána skutečnost, že účastníci uzavřeli dohodu podle ust. § 743 odst. 3 o.z. Akcentovala, že tvrzení žalobce ve světle kroků, které učinil (podání návrhu na úpravu poměrů k nezletilým a zaslání společného návrhu na rozvod žalované), o tom, že jeho odchod a opuštění společného obydlí bylo pouze dočasné, s nadějí společnou domácnost zachovat, je lživé a zcela účelové. Připomínala, že spolu uzavřeli dohodu podle ust. § 743 odst. 3 o.z. a žalovaný tak může případně v souladu s ust. § 699 o.z. žádat vydání věcí, které náleží výlučně jemu. Poukazovala na to, že tato skutečnost jej však neopravňuje ke vstupu do rodinného domu, který opustil a v němž žije žalovaná s nezletilými dětmi, a to v souladu s uzavřenou dohodu a že není bez jejího souhlasu oprávněn vstupovat do jejího obydlí. K žalobcovu tvrzení, že se z domu odstěhoval pouze doča