23 Co 142/2025-118 — Krajský soud v Praze

1. Žalovaný se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 115 900 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný pod různými záminkami, mimo jiné též pod záminkou a příslibem společné obchodní spolupráce a společného podnikání, postupně od žalobce vylákal a získal celkem cca 260 000 Kč, přičemž žalobce disponuje pouze potvrzením o vkladu částky 115 900 Kč na účet žalovaného u , právnická osoba, . ze dne , datum, , a proto se domáhá pouze uhrazení této částky. Finanční prostředky byly poskytovány na základě ústního ujednání se žalovaným bez konkrétní dohody o termínu vrácení. Žalovaný požádal žalobce o poskytnutí finančních prostředků v určité výši, žalobce je poskytl, přičemž vycházel z toho, že peníze budou vráceny žalovaným, aniž by bylo dohodnuto kdy. Žalobce marně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne , datum, ve lhůtě sedmi dnů od obdržení výzvy, doručené žalovanému dne , datum, .2. Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) uložil žalovanému zaplatit žalobci 115 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 115 900 Kč od , datum, do , datum, , žalobu zamítl (výrok II.), uložil žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci na nákladech řízení 43 275 Kč, k rukám zástupce žalobce (výrok III.) a ve stejné lhůtě zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha západ na soudním poplatku ve výši 2 897,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).3. Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky, které byly vloženy na účet žalovaného dne , datum, . Mezi účastníky bylo sjednáno, že má dojít k vrácení této částky žalovaným, avšak konkrétní termín vrácení sjednán nebyl. Žalobce vyzval žalovaného k vrácení částky 115 900 Kč dne , datum, . Pokud žalovaný tvrdil, že částka 115 900 Kč byla splátkou dluhu žalobce u žalovaného a že platby ze dne , datum, , , datum, a , datum, (10 000 Kč, 3 000 Kč a 5 000 Kč plus 3 000 Kč) placené z účtu žalobce na účet žalovaného rovněž představovaly splátky dluhu žalobce u žalovaného, toto svoje tvrzení podle soudu prvního stupně, nikterak neprokázal. Dále soud prvního stupně konstatoval, že ho žalobce přesvědčil o tom, že částka 115 900 Kč vložená na účet žalovaného měla být dle ujednání účastníků žalobci vrácena, a proto ji posoudil jako zápůjčku a uložil žalovanému ji žalobci vrátit. Vzhledem k tomu, že nebyl sjednán konkrétní termín vrácení, byla její splatnost závislá na vypovězení smlouvy s výpovědní dobou šesti týdnů. Protože byl žalovaný vyzván k úhradě žalované částky výzvou ze dne , datum, doručenou mu prostřednictvím datové schránky dne , datum, , uplynula šestitýdenní výpovědní lhůta dnem , datum, , splatnost nastala dne , datum, a dnem následujícím, tj. , datum, se žalovaný ocitl v prodlení. Od tohoto data tedy soud prvního stupně přiznal zákonný úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.; v části zákonného úroku z prodlení od , datum, do , datum, byla žaloba zamítnuta.4. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Namítal, že rozsudek je zatížen zásadními vadami, když soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, pokud své rozhodnutí postavil téměř výhradně na neověřené a rozporné výpovědi žalobce, který v průběhu řízení uváděl tři odlišné verze důvodu poskytnutí peněz. Žalobce nepředložil žádné důkazy o existenci dohody o půjčce ani o tvrzených směnách peněz, a soud nesprávně vyhodnotil i výpis z účtu, který měl prokazovat splátky dluhu žalobce vůči žalovanému. Vytýkal soudu prvního stupně, že neprovedl jeho účastnický výslech s odkazem na koncentraci řízení, ačkoliv měl být reakcí na nová tvrzení žalobce zaznělá až při výslechu. Konečně žalovaný namítal i nesprávné právní posouzení, neboť částka 115 900 Kč byla, podle žalovaného, nikoli půjčkou, ale splátkou dluhu. Dále namítal, že alternativní závěr o bezdůvodném obohacení soud prvního stupně vůbec neodůvodnil. Napadený rozsudek je proto podle žalovaného nepřezkoumatelný a věcně nesprávný. Navrhoval, aby ho odvolací soud změnil, žalobu zamítl a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů nebo, aby napadený rozsudek ve všech výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně po řádném dokazování správně uzavřel, že žalobce prokázal poskytnutí částky 115 900 Kč a že žalovaný neprokázal žádný právní důvod, na jehož základě by si tuto částku mohl ponechat. Poukazoval na to, že skutková verze žalobce byla po celou dobu řízení stejná: žalobce peníze žalovanému poskytl, žalovaný za ně nic neposkytl a měl je vrátit; naproti tomu žalovaný nepředložil žádný důkaz o své tvrzené dřívější půjčce, a tudíž nemůže tvrdit, že sporná částka byla její splátkou. Žalobce dále odmítl tvrzené vady řízení, když podle něj soud postupoval správně, pokud po koncentraci odmítl pozdní návrh na výslech žalovaného, neboť ten se nesnažil zpochybnit věrohodnost již provedených důkazů, ale pouze dodatečně prosadit vlastní skutkovou verzi, kterou mohl a měl tvrdit od počátku. Připomněl, že žalovaný byl navíc při jednání výslovně poučen, aby předložil důkazy k prokázání existence údajné zápůjčky, avšak neučinil tak, a nelze proto hovořit o porušení rovnosti zbraní ani o zásahu do práva na spravedlivý proces. Správným žalobce shledává i právní posouzení a závěry soudu o existenci smlouvy o zápůjčce, případně o bezdůvodném obohacení s tím, že subsidiarita bezdůvodného obohacení umožňuje posoudit nárok i tehdy, pokud by smlouva nebyla perfektní, ovšem výsledek je v obou případech stejný - žalovaný musí částku vrátit. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného proti výroku II. není přípustné a v ostatním není důvodné.7. Odvolání je opravným prostředkem, tj. procesním prostředkem, kterým se účastník, do jehož práv a povinností rozhodnutí soudu prvního stupně jakkoliv nepříznivě zasáhlo, může pokusit toto rozhodnutí změnit popř. zrušit a dosáhnout v konečném rozhodnutí pro něj příznivějšího výsledku. Z uvedeného (a contrario) vyplývá, že k odvolání není legitimován účastník, jemuž bylo prvostupňovým rozhodnutím zcela vyhověno, popř. mu jím nebyla uložena žádná povinnost a výsledek odvolacího řízení pro něj tudíž už nemůže být příznivější. Účastník řízení, který svým podáním řízení zahájil, proto není legitimován k podání odvolání proti rozhodnutí (výroku), jímž bylo jeho návrhu vyhověno a obdobně účastník, proti němuž návrh směřoval, není legitimován k podání odvolání proti zamítavému rozhodnutí (výroku), neboť zamítnutí proti němu směřujícího návrhu je maximem, jehož mohl v řízení dosáhnout. Obdobně to platí i o vedlejších (závislých) výrocích, tedy i výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky či výroku o náhradě nákladů státu. V daném případě odvoláním napadeným zamítavým výrokem II. nebyla žalovanému uložena žádná povinnost, když tímto výrokem byla část zažalovaného nároku (na úrok z prodlení za určitou dobu) zamítnuta. Sámk žalobce se proti tomuto výroku (ani jiným výrokům) napadeného rozsudku neodvolal. Žalovaný by tedy v odvolacím řízení týkajícím se tohoto výroku nemohl dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí než, že nebude muset úrok z prodlení ze zažalované částky za období od , datum, do , datum, platit tak, jak o tom ve výroku II. napadeného rozsudku rozhodl soud prvního stupně. Za těchto okolností je třeba odvolání žalovaného v této části považovat za nepřípustné ve smyslu ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., a proto odvolací soud odvolání žalovaného proti výroku II. napadeného rozsudku odmítl.8. Odvolací soud předně nesdílí námitky žalovaného o nedostatečném odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněném p