23 Co 249/2025-187 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného právním jednáním ze dne 7. 5. 2024 je neplatné s tím, že zákonné předpoklady k tomu nebyly naplněny.2. Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaného u žalobce obsažené v právním jednání žalovaného ze dne 7. 5. 2024, které bylo žalobkyni doručeno 9. 5. 2024, je neplatné (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 32 986 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.).3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla minimálně konkludentně uzavřena dohoda o tom, že výkon práce žalovaného pro žalobce bude probíhat z velké části formou práce na dálku (home office) a „byť neexistencí písemné dohody v zákoníku práce předvídané došlo k jeho porušení“, nelze toto pochybení primárně žalobkyně přičítat k tíži žalovaného, jako slabší strany pracovněprávního vztahu. Protože nebyla zjištěna existence vnitřního předpisu žalobkyně o poskytování paušální částky náhrady za práci na dálku, a ani žádná písemná dohoda mezi účastníky uzavřena nebyla, náleží žalovanému náhrada nákladů v jím prokázané výši. Žalovaný dříve, než okamžitě zrušil pracovní poměr, vyzýval opakovaně žalobkyni k úhradě náhrady za výkon práce formou práce na dálku – práce z bydliště žalovaného; náhrady se domáhal za konkrétní období a uvedl i měsíční výši, kterou požaduje. Soud prvního stupně uzavřel, že náhradu nákladů spojených s výkonem práce na dálku není možné podřadit pod pojem „mzda“ ani pod pojem „náhrada mzdy“, takže i kdyby žalovaný prokázal, jaké konkrétní nároky na náhradu výdajů, které mu vznikly za trvání výkonu práce na dálku vůči žalobkyni, jejich nezaplacení by nemohlo mít za následek možnost platně okamžitě zrušit pracovního poměr, protože nejde o mzdu ani náhradu mzdy.4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Uvedl, že „v řízení před soudem prvního stupně bylo bezpečně důkazně prokázáno ve prospěch žalovaného, že výpověď žalovaného okamžitým zrušením pracovního poměru byla ze strany žalovaného řádná“, a žalobkyně s ním „plně“ souhlasila, o čemž, podle žalovaného, svědčí skutečnost, že bezprostředně po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalovanému vystavila zápočtový list a oznámila to i úřadu práce. Žalovaný souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla minimálně konkludentně uzavřena dohoda o tom, že výkon práce žalovaného pro žalobce bude probíhat z velké části formou práce na dálku (home office), avšak s poukazem na to, že „při výkladu práv a povinností zaměstnance se vždy přednostně užije interpretace, která je pro zaměstnance příznivější“, nesouhlasil s právním hodnocením a závěrem, „že by neuzavření dohody o výkonu práce na dálku (z domu) mělo jít k tíži zaměstnance“. Nesouhlasil ani s povinností k náhradě nákladů řízení s poukazem na to, že nezavinil vznik sporu, když svým chováním nezavinil, že ve věci byla podána žaloba. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.5. Žalobkyně navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správného s tím, že se s vědomím, že se jedná o spor mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, vzdává části náhrady nákladů řízení, a to poloviny odměny zástupce a poloviny paušální náhrady hotových výloh.6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Žalobkyni byl dne 9. 5. 2024 doručen dopis žalovaného ze dne 7. 5. 2024 nazvaný „okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem“ s odkazem na ustanovení „§ 56 ZP“, které žalovaný odůvodnil tím, že mu nebyla vyplacena paušální náhrada za home office a užitečně vynaložené náklady na jeho pracovní činnost, které měly být součástí mzdy od 1. 11. 2022 po zrušení provozovny v Jílovišti, ale „do dnešního dne nedošlo k nápravě a finančnímu plnění, které mělo být součástí vyplácené mzdy“.8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2024, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 408/2023 Sb. (část) a 413/2023 Sb. (část) [dále jen „zákoník práce“].9. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§ 141 odst. 1).10. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.11. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že ze žalované strany došlo k právnímu jednání směřujícímu k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení § 72 zákoníku práce podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného úkonu skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní jednání, jímž měl být pracovní poměr skončen, bylo učiněno v zákonem stanovené formě, bylo žalobci řádně doručeno (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným.12. Soud prvního stupně sice v odůvodnění napadeného rozsudku, vyjma citace ustanovení § 72 zákoníku práce, výslovně nezmínil, jak posoudil otázku zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby, ale z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že ji správně vyhodnotil jako dodrženou, když pracovní poměr žalovaného měl podle okamžitého zrušení pracovního poměru skončit dnem doručení tohoto právního jednání žalobkyni, tj. dnem 9. 5. 2024, a žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne 8. 7. 2024, tedy před uplynutím dvouměsíční prekluzivní lhůty.13. Pokud žalovaný soudu prvního stupně v odvolání vytýká závěr, „že by neuzavření dohody o výkonu práce na dálku (z domu) mělo jít k tíži zaměstnance“, potom si zjevně nesprávně vyložil obsah odůvodnění napadeného rozsudku, kde je v bodu 23. výslovně uvedeno: „Námitka žalobce, že home office nikdy nebyl sjednán, proto neobstojí, byť neexistencí písemné dohody v zákoníku práce předvídané došlo k jeho porušení. Žalovanému však toto pochybení primárně žalobce (těžko mohl zaměstnanec, jako slabší strana, zaměstnavatele k uzavření písemné dohody donutit) přičítat k tíži a nemůže to mít vliv na otázku povinnost žalobce k náhradě nákladů dle § 190a ZP“ (srov. bod 23., větu 4. a 5. odůvodnění). Zjevně pouze administrativní chybou ve druhé z citovaných vět vypadlo slůvko „nelze“, nicméně z celkového kontextu je bez pochybností zřejmé, že závěr soudu prvního stupně je přesně opačný, než jaký mu podsouvá v odvolání žalovaný, a že odpovědnost za nesepsání písemné dohody o výkonu práce na dálku je přičítána zaměstnavateli, tj. žalobkyni.14. Otázka odpovědnosti za neexistenci písemné formy dohody o home office byla nicméně pro celkové posouzení důvodnosti žaloby podružná, stejně jako skutkový závěr (správný), že tato dohoda byla mezi účastníky uzavřena minimálně konkludentně a žalovanému tak vznikl nárok na náhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s prací na dálku, jejichž neproplacení žalovaný uplatnil jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Naopak rozhodující skutečností, kterou soud prvního stupně posoudil zcela správně, bylo, zda nárok podle ustanovení § 190a odst. 1 zákoníku práce, podle něhož náhrady nákladů spojených s výkonem práce z jiného místa dohodnutého se zaměstnavatelem, než je pracoviště zaměstnavatele podle § 317 (dále jen "práce na dálku"), tvoří a) náhrady nákladů, které zaměstnanci vznikly v souvislosti s výkonem práce na dálku, jež zaměstnanec zaměstnavateli prokázal, nebo b) paušální částka náhrady nákladů vymezených v odstavci 3; ustanovení § 190 tím není dotčeno, je součástí mzdy nebo náhrady mzdy ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a zda nevyplacení tohoto nároku naplňuje důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.15. Soud prvního stupně zcela správně konstatoval, že náhrada nákladů spojených s výkonem práce na dálku není složkou mzdy ani náhradou mzdy, a aniž by vznik tohoto nároku na straně žal