27 Co 129/2025-73 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 3. 2025, č. j. 9 C 16/2025-43, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 3. 2025, č. j. 9 C 16/2025-50 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 019,51 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 635,18 Kč a dále jdoucím ve výši 14,75 % ročně z částky 8 019,51 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba o zaplacení 12 335,28 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 1 056,12 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 1 160,04 Kč a dále jdoucím ve výši 14,75 % ročně z částky 13 391,40 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, se zamítá (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III.).2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný postupně splatil žalobkyni částku ve výši 51 980,49 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, žalobkyně celý úvěr zesplatnila ke dni 18. 4. 2024 a před podáním žaloby jej vyzvala k jeho zaplacení výzvou ze dne 31. 10. 2024. Podanou žalobu hodnotil jako důvodnou pouze co do částky 8 019,51 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně dostatečným způsobem zjišťovala, zda je žalovaný schopen úvěr řádně splácet, a že si ani od žalovaného nevyžádala potřebné důkazy. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 6. 2. 2025, č.j. 9 C 16/2025 - 11, uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti vycházela z informací uvedeným žalovaným v žádosti o úvěr, ve kterém žalovaný uvedl pouze svůj příjem ve výši 19 248 Kč měsíčně, žádné výdaje zde nebyly žalovaným uvedeny (ani náklady na bydlení, splátky jiných úvěrů či ostatní nezbytné náklady), a dále vycházela z výpisu z běžného účtu žalovaného. Žalobkyně doložila výpis z běžného účtu žalovaného za měsíc duben až červenec 2021, ve kterých si ověřila pouze příjem žalovaného. Žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného nijak nereflektovala skutečnost, že žalovaný v dubnu čerpal jiný úvěr ve výši 100 000 Kč a v červenci (pouhých 19 dnů před uzavřením úvěrové smlouvy) jiný úvěr ve výši 30 000 Kč. Dále již žalobkyní nebylo tvrzeno ani nebyly přiloženy žádné další relevantní důkazy prokazující majetkové poměry žalovaného, např. pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva atd. Stejně tak žalobkyně neprokázala, že řádným způsobem porovnala výdaje a příjmy žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nota bene ohledně výdajů žalovaného neměla žalobkyně zjevně žádné informace a vycházela pouze ze životního minima a normativních nákladů na bydlení, nicméně již ze shora uvedených čerpání jiných úvěrů je zjevné, že žalovaný musel mít minimálně zvýšené výdaje s jejich splácením. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Tedy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že povinnost uložená poskytovateli spotřebitelského úvěru v § 86 odst. 1 zákona splněna nebyla a smlouva o úvěru je proto pro rozpor se zákonem ve smyslu § 588 o.z. neplatná. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. poskytnutím částky 60 000 Kč žalovanému. Dle platební historie žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem 51 980,49 Kč, a žalobkyně tak má nárok na bezdůvodné obohacení ve výši 8 019,51 Kč, které jí bylo přiznáno společně s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení od 19. 4. 2024 do 31. 10. 2024 z částky 8 019,51 Kč, tj. ve výši 635,18 Kč a dále jdoucím zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 019,51 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení. S ohledem na to, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, byla žaloba ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), avšak žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější, žádné náklady v tomto řízení nevznikly, a proto nebyla náhrada nákladů přiznána žádnému z účastníků.3. Proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu, že z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně dostatečným způsobem nezjišťoval, zda je žalovaný schopen úvěr řádně splácet. Odkázala na vyjádření ze dne 17.2.2025, kde uváděla postup, který byl užit při individuálním hodnocení úvěruschopnosti žalovaného v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Posouzení by mělo být založeno mimo jiné na informacích získaných od spotřebitele. Jedná se o základní povinnost věřitele při poskytování spotřebitelských úvěrů, získat od spotřebitele nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené, které jsou relevantní pro posouzení jeho úvěruschopnosti, přičemž vzhledem k ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru nepostačuje pouze pasivní sběr informací, ale věřitel by si měl rozhodné informace aktivně vyžádat. Dále nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, je-li to nezbytné. Žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 26.7.2021, ve které uvedl zejména informace o svém rodinném stavu (svobodný), způsobu bydlení (u rodičů), vzdělání (odborné/učňovské), údaje o zaměstnavateli (, právnická osoba, , IČ , IČO, , , adresa, ) a o svém pracovním poměru (pracovní poměr na dobu neurčitou, nenachází se ve zkušební či výpovědní době, čistý měsíční průměrný příjem za 3 měsíce ve výši 19 248 Kč, celkový příjem domácnosti 20 000 Kč). Žalobkyně ověřila příjem žalovaného na základě příjmu dle žádosti o úvěr, kdy žalovaný garantoval stálý měsíční příjem a dále z běžného účtu žalovaného, který měl žalovaný veden u žalobkyně za období delší než tři měsíce předcházejících měsíci, kdy klient žádostí požádal o poskytnutí úvěru, ze kterého vyplývá dokonce vyšší příjem ze zaměstnání žalovaného v průměrné výši 25 859 Kč. Z běžného účtu žalovaného jsou patrné výdaje žalovaného např. za elektřinu (trvalý příkaz 500 Kč), jídlo (platby v restauracích), dopravu (platba na čerpací stanici), splátky a zábavu (např. Spotify, Youtube premium, půjčovnu lyží). Žalobkyně dále posuzovala schopnost žalovaného splácet na základě disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu vycházela s částkou životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima, která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných MPSV a existenčního minima, a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, která vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Na základě uvedených údajů dospěla k částce 9 048,81 Kč. Žalobkyně proto posoudila schopnost žalovaného splácet s odbornou péči a postupoval v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 354,79 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 056,12 Kč od 26.7.2021 do 18.4.2024, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 795,22 Kč od 19.4.2024 do 31.10.2024 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 21 410,91 Kč od 1.11.2024 do zaplacení ve výši 14,75 % a náklady nalézacího řízení a též jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a neshledal odvolání žalobkyně důvodným.6. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, nabyl samostatně právní moci a nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.).7. Skutková zjištění soudu prvního stupně vyplývají z předložených důkazů a ani žalobkyně nenamítala jejich nesprávnost či neúplnost, pouz