27 Co 227/2025-141 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č.j. 35 C 195/2024-115 ze dne 5.5.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 85 951,37 Kč, se zamítá (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 14 670 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.).2. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že předmětem řízení je částka 85 951,37 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ve výši 35 % ročně ze zcela či částečně nezaplacených splátek úvěru sjednaného dne 24.10.2012. Jde o měsíční splátky za období květen 2014 až duben 2015, a to za období běhu úroku z prodlení od 1.6.2014 do 31.5.2015, jak postupně nastávala splatnost jednotlivých splátek (první byla splatná do 31.5.2014, poslední do 30.4.2015).3. Soud prvního stupně z předložených listinných důkazů zjistil, že dne 24.10.1012 uzavřela původní žalobkyně (nyní insolvenční dlužník, za kterého jedná insolvenční správkyně – dále též jen jako „žalobkyně“) se žalovaným smlouvu o úvěru v celkové výši 4 800 000 Kč. Úvěr byl zajištěn zástavním právem. Dne 20.12.2012 sepsala žalobkyně se žalovaným notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Úrok z prodlení nebyl předmětem uvedeného zápisu. Dále bylo zjištěno, že žalovaný úvěr uzavřel jako spotřebitel. Součástí smlouvy bylo i prohlášení žalovaného o prodloužení promlčecí doby na 10 let.4. Právně pak soud prvního stupně uzavřel, že závazkové vztahy účastníků se řídí ještě obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb. Žalovaný splátky úvěru nehradil řádně a včas, v důsledku čehož původní věřitel „odstoupil od smlouvy a vyzval žalovaného k úhradě celé dlužné částky.“ Žalobkyně podanou žalobou požadovala uhrazení úroků z prodlení za opožděně uhrazené splátky, a to za květen 2014–duben 2015. Poslední z žalovaných splátek tak byla splatná „dne 30. 4. 2015.“ U právní úpravy účinné do 31.12.2013 podle soudu prvního stupně platilo, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, nýbrž jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Tímto dnem počíná u dotčeného práva běžet promlčecí lhůta a jejím uplynutím se právo na úrok z prodlení promlčí jako celek (k tomu odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pokud žalobkyně uplatňovala úroky z prodlení za platby splatné „do 30.4.2015,“ dostal se žalovaný do prodlení podle soudu prvního stupně „dne 1.5.2015.“ Od tohoto data se počítá promlčecí lhůta u poslední splátky. Lhůta daná ustanovením § 397 obch. zák. marně uplynula nejpozději dnem 1. 5. 2019 a ke dni podání žaloby tak byl celý dluh již promlčený. Pokud jde o ujednání o délce promlčecí doby, uzavřel soud prvního stupně, že je zcela zjevně v neprospěch spotřebitele, přičemž tomuto ujednání neodpovídá žádné konkrétní ujednání v neprospěch protistrany. Příslušný čl. VIII bod 6 smlouvy tak vytváří zjevnou nerovnováhu v povinnostech stran v neprospěch spotřebitele a je tak dle § 262 odst. 4 obch. zák. a § 56 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatný a nebylo možné k tomuto ujednání přihlédnout. Nákladový výrok soud prvního stupně odůvodnil úspěchem žalovaného ve věci samé, náklady podrobně vyčíslil.5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to v celém rozsahu. Připomíná, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalovaný vystupoval ve smluvním vztahu jako spotřebitel, proto považoval ujednání o prodloužení promlčecí doby na deset let za absolutně neplatné z důvodu jeho údajné nevyváženosti v neprospěch spotřebitele, a dále dovodil, že na daný vztah dopadají ustanovení na ochranu spotřebitele, včetně kratší, čtyřleté promlčecí doby. Žalobkyně tvrdí, že na žalovaného nelze v posuzovaném právním vztahu nahlížet jako na spotřebitele. Zdůrazňuje, že Smlouva o úvěru ze dne 24. října 2012 byla uzavřena na částku 4 800 000 Kč a v době jejího uzavření se na spotřebitelské úvěry vztahoval zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. prosince 2016. Tento zákon však výslovně vylučoval svou působnost na úvěry s celkovou výší vyšší než 1 880 000 Kč; z toho žalobkyně dovozuje, že poskytnutý úvěr nemohl být spotřebitelským úvěrem ve smyslu uvedeného předpisu, a tudíž ani spotřebitelskou smlouvou ve smyslu tehdy účinného občanského zákoníku. Za této situace podle ní nelze žalovaného považovat za spotřebitele a není důvod aplikovat speciální ochranná ustanovení spotřebitelského práva. Žalobkyně dále argumentuje samotným účelem úvěru a ekonomickým zázemím žalovaného. Podle Smlouvy o úvěru byl účelem poskytnutých prostředků investiční nákup nemovitosti, což samo o sobě podle ní nasvědčuje podnikatelskému, resp. investičnímu charakteru transakce, nikoli spotřebitelské povaze vztahu. Z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 5. září 2012 navíc vyplývá, že úvěr měl být splácen z příjmů z , Anonymizováno, , konkrétně z příjmů z podnikání žalovaného prostřednictvím společnosti , právnická osoba, ., přičemž jako důkaz žalobkyně označuje úplný výpis z obchodního rejstříku této společnosti a samotnou žádost o úvěr. Z těchto skutečností dovozuje, že úvěr byl poskytnut v souvislosti s podnikáním žalovaného a měl být splácen z jeho podnikatelských příjmů, což je v rozporu se závěrem soudu prvního stupně o postavení žalovaného jako spotřebitele. Na uvedený výklad žalobkyně navazuje právním hodnocením ujednání o promlčecí době. Odkazuje na čl. VIII odst. 6 Smlouvy o úvěru, podle něhož se žalovaný jako dlužník výslovně písemně zavázal ve smyslu § 401 obchodního zákoníku prodloužit délku promlčecí doby práv věřitele z této smlouvy na deset let od okamžiku, kdy promlčecí doba počala či má počít běžet. Podle žalobkyně proto nelze toto ujednání považovat za neplatné, a naopak je nutno je respektovat jako platný projev autonomie vůle smluvních stran v obchodněprávním vztahu. Proto nárok podle žalobkyně promlčen není. Navrhla tedy změnu rozsudku soudu prvního stupně a vyhovění žalobě.6. Žalovaný navrhl naopak potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Má za to, že soud prvního stupně rozhodnou okolnost správně vypořádal, nemovitost byla ve skutečnosti kupována za účelem bydlení a je předmětem exekuce.7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.8. Co do skutkových zjištění je třeba uvést, že dílčí závěry soudu prvního stupně o uzavření smlouvy, jejím předmětu, o notářském zápisu i o existenci úkonu zesplatnění (odstoupení) jsou správné. Správná jsou i další zjištění, včetně prohlášení samotného dlužníka ve smlouvě o prodloužení promlčecí doby na 10 let, stejně jako o pozdější změně jeho jména a příjmení. O tom ostatně není žádný spor.9. Pokud jde o spotřebitelský či podnikatelský charakter smlouvy, což představuje základní odvolací námitku, neuvedl soud prvního stupně ze svých zjištění v rozsudku téměř nic, a dále učinil k otázce splatnosti i zjištění, která provedeným důkazům neodpovídají. Z procesního postupu soudu prvního stupně u jednání se také nepodává, že by otázku ochrany spotřebitele považoval za klíčovou a že by dal žalobkyni prostor argumentovat v neprospěch zamýšlené aplikace právní úpravy na ochranu spotřebitele. To je v soudní praxi považováno za překvapivý postup. V tomto směru lze odkázat na závěry Soudního dvora EU v rozsudku sp. z. C-472/11 Banif Plus Bank nebo na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 530/2012. Povinnost poučení o jiném právním názoru (odvolacího) soudu opakovaně aproboval v podobné situaci i Ústavní soud (viz nález sp. zn. I. ÚS 909/17 a další), není tedy důvod, proč by tyto závěry nebyly aplikovány již na poučení soudem prvního stupně. Za této situace nemohou nastat účinky koncentrace řízení upravené v § 118b o.s.ř. ani v § 119a o.s.ř. (viz § 205a o.s.ř.). Proto odvolací soud klíčové listinné důkazy podle § 213 o.s.ř. zopakoval a skutková zjištění doplnil a pozměnil, což se sice projeví i v právním posouzení věci, nikoli však v celkovém výsledku sporu, jak bude dále rozvedeno.10. Předně je třeba zdůraznit, že v článku V. odst. 8 úvěrové smlouvy bylo sjednáno, že v případě prodlení dlužníka s úhradou „kterékoli splátky úvěru“ se „stávají veškeré splátky úvěru splatné (ztráta výhody splátek),“ a to „bez ohledu na to, že splátka úvěru byla dodatečně ze strany dlužníka uhrazena, pokud věřitel neurčí jinak.“ Nebylo tedy ujednáno nic o právu (povinnosti) žalobkyně jako věřitele v průběhu prodlení dlužníka (později) úvěr jednostranným úkonem „zesplatnit“ (ztráty výho