21 Co 88/2026-137 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v , Anonymizováno, (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. , spisová značka, ze dne , datum, rozhodl výrokem I. tak, že se rozvádí manželství účastníků, uzavřené dne , datum, před Městským úřadem , adresa, . Výrokem II. bylo dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy účastníků tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 5 až 20 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedené tamtéž v odst. 23.3. Ve věci rozhodl podle ust. § 755 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a ust. § 756 o.z. Dovodil, že jsou splněny podmínky pro rozvod manželství, když toto je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovu. Konstatoval, že manželka svůj záměr opustit společnou domácnost vyjádřila již před rokem, od června 2025 spolu manželé definitivně nežijí a od té doby nedošlo k žádnému relevantnímu pokusu o nápravu poškozených manželských vztahů. Akcentoval, že se nejedná o unáhlené ani přechodné rozhodnutí manželky, neboť manželka svou nespokojenost zcela zřetelně dala najevo již v rámci dopisu z roku 2022 a její pocity se kumulovaly dlouhodobě. Zdůraznil, že manželka obnovu manželství vyloučila a že ani ze strany manžela nebyla patrná žádná konkrétní snaha manželství zachránit, byť s rozvodem manželství nesouhlasil. Poukázal na to, že manžel má již novou partnerku, se kterou sdílí společné aktivity a intimně se s ní stýká. Již v roce 2024 začal činit kroky k zúžení společného jmění manželů tak, aby každý z manželů žil „sám na sebe“ a po sdělení záměru manželky „odpočinout si v odděleném bydlení“ manželku ve své závěti vydědil. Konstatoval, že pokud se manžel nyní cítí sám ohrožen a pociťuje obavy ze svého zabezpečení ve stáří, v minulosti činil přesně takové kroky, v jejichž důsledku to manželka cítila obdobně (také měla obavu o své zabezpečení na stáří, byť v jiném směru). Manželku v jejím rozhodnutí manžel upevnil i svými vyjádřeními v průběhu řízení a svým postojem v rámci jejího účastnického výslechu, z nichž nebyla patrná žádná snaha o kompromis či porozumění, manželku při výslechu opakovaně nenechal domluvit při odpovědi na položenou otázku, nedbal viditelných , podezřelý výraz, potíží manželky a otázky kladl mnohdy sugestivním způsobem. Shrnul, že aktuálně spolu manželé nežijí, společně nehospodaří a intimně se nestýkají, v důsledku čehož zanikla ekonomická i biologická funkce manželství. Konstatoval, že se z manželství nenarodily žádné děti, že spolu manželé nekomunikují a žádná stránka jejich manželství již není funkční. Uzavřel, že nejde o stav přechodný, ale o situaci vzniklou na základě postupného a dlouhodobého odcizení manželů. Obnovu manželství ze strany manželky označil za vyloučenou s tím, že snaha manžela o udržení manželství v podobě formálního svazku se nyní jeví jako pozdní a marná. Připomněl, že v souvislosti s manželskou krizí se rovněž zhoršil zdravotní stav manželky. Jako hlavní příčiny rozvratu manželství prvostupňový soud shledal vzájemné odcizení manželů, jejich rozdílné představy o životě, ztrátu důvěry manželky v manžela v důsledku nakládání s majetkem a rozdílnost jejich povah a osobností, které vyústily v nedostatek vzájemné komunikace a intimity. Uvedl, že byť tyto rozdílné povahy manželů po dlouhou dobu ve vztahu nečinily významné problémy a manželé vedle sebe a společně fungovali jako pár, postupem času se tyto rozdíly zdůrazňovaly, až vedly k rozdělení manželů. Zatímco manžel tedy vnímá chování manželky jako „zradu“, neboť z jeho pohledu manželce nic nechybělo (finanční zabezpečení, , podezřelý výraz, , výlety, dovolené, společenské vyžití a mnoho dalšího), manželka na druhé straně hovoří o nedostatku vřelosti, o pocitech méněcennosti, o dominanci manžela a potřebě vlastního prostoru. Za patrnou označil skutečnost, že každý z manželů má na jejich vztah jiný pohled a že se na rozvratu manželství podíleli oba manželé, přičemž ke gradaci manželské krize ústící v odchod manželky ze společné domácnosti došlo převážně v důsledku jednání a chování manžela. Soud prvního stupně neshledal ve věci kvalifikovaný zájem manžela svědčící ve prospěch zachování manželství ve smyslu ust. § 755 odst. 2 písm. b) o.z., což podrobně vysvětlil v odst. 31 odůvodnění napadeného rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 23 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).4. Proti tomuto rozsudku podal manžel včas odvolání s tím, že s rozvodem nesouhlasí, když předně vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o příčinách rozvratu manželství a taktéž se závěrem, kdo z manželů rozvrat manželství způsobil. Především vyslovil názor, že manželství nebylo rozvráceno tak hluboce, že by nebylo možno očekávat obnovení manželského soužití, od toho se pak odvíjí jeho nesouhlas s dalšími závěry prvostupňového soudu. Konstatoval, že tento nesouhlas je však potřeba vnímat jako gradovaný, tj. pokud manžel nesouhlasí se samotným faktem rozvratu manželství a současně pak vyvrací závěry soudu o tom, kdo z manželů měl rozvrat manželství zapříčinit, neznamená to, že by implicitně uznával, že manželství rozvráceno je. Namítal, že prvostupňový soud nedostatečně zjistil skutkový stav, když neprovedl jím navržené důkazy, zejména výslech svědků, a vycházel převážně z účastnických výpovědí a listin. Konstatoval, že z nich plyne, že manželka sice subjektivně pociťovala nenaplnění, avšak nebylo prokázáno žádné porušení manželských povinností ze strany manžela. Podle jeho názoru by jím navržené důkazy ukázaly, že manželství nebylo v krizi a že manželka odešla ze společné domácnosti bezdůvodně. Opakovaně zdůrazňoval, že jí po celou dobu soužití zajišťoval nadstandardní podmínky, podporoval ji a snažil se vyhovět jejím přáním. Po dopisu z roku 2022 aktivně reagoval – změnil své chování, pořizoval dary, organizoval společné i samostatné aktivity a podporoval rodinu manželky. Ve svém odvolání odmítl závěr soudu prvního stupně, že neprojevil snahu manželství zachránit, když naopak opakovaně navrhoval smíření, mediaci i odklad rozhodnutí. Zdůrazňoval, že rozpad vztahu je důsledkem jednostranného jednání manželky, která přerušila soužití i komunikaci. Dále pak poukazoval na to, že změna postoje manželky souvisí s právním poradenstvím a majetkovými motivy (vypořádání SJM) a namítal nesprávné hodnocení otázky renty, která byla podle něj sjednána v závěti z roku 2021. Vyslovil rovněž nesouhlas s právním posouzením věci, když soud prvního stupně nedostatečně chránil institut manželství a přikládal nepřiměřenou váhu jednostranné subjektivní nespokojenosti manželky bez objektivních důvodů pro rozvod. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.5. Manželka navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že na pokračování manželství nemá zájem. Poukazovala na to, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav dostatečně a správně uzavřel, že jsou splněny podmínky hlubokého a trvalého rozvratu manželství, když odvolání manžela a jeho vyjadřování ji jen utvrdily v nemožnosti obnovení soužití. Konstatovala, že důkazy neprokazují harmonický vztah, ale naopak dlouhodobou nespokojenost, kterou manžel nevnímal nebo bagatelizoval. Uvedla, že listiny dokládají ztrátu radosti ze soužití, nerovnováhu ve vztahu, dominanci manžela a postupnou ztrátu důvěry, úcty i partnerské podpory. Navržené svědecké důkazy označila za nadbytečné, neboť nemohou postihnout každodenní realitu soužití a námitky manžela o materiálním zabezpečení odmítla jako irelevantní, protože problém spočíval v absenci nemateriálních hodnot (respekt, empatie, rovnost). Připomínala, že byla vystavena psychickému tlaku, ekonomické závislosti a nejistotě, což vedlo ke zhoršení jejího , podezřelý výraz, stavu. Odmítla rovněž tvrzení manžela o důvodech rozvratu jako spekulativní a zdůrazňovala, že k rozchodu vedla konkrétní posloupnost událostí. Konstatovala, že rozpad vztahu dokládá i fakt, že manžel navázal nový vztah již před jejím odstěhováním a uvedla, že komunikaci omezila až později kvůli nefunkčnosti a snahám o kontrolu. Ve svém vyjádření uzavřela, že manželství je fakticky i citově ukončeno, nelze očekávat jeho obnovu a nelze ji nutit v něm setrvat proti její vůli. Zdůrazňovala, že rozhodující je objektivní stav, tj. dlouhodobé oddělené soužití, absence důvěry i společného života.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napaden