23 Co 34/2024-380 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované, své bývalé zaměstnavatelce, jednak zaplacení částky 11 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, z titulu dlužné mzdy, konkrétně roční odměny za rok 2021, a dále zaplacení rovněž částky 11 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, z titulu náhradu škody, vzniklé jí v důsledku porušení právní povinnosti žalované rovně zacházet se zaměstnanci s tím, že žalobkyni v rámci mzdy za měsíc červenec 2022 nepřiznala mimořádnou odměnu, kterou přiznala ostatním zaměstnancům účetního oddělení žalované, kde pracovala i žalobkyně. Ta však byla zcela opomenuta přesto, že se na výkonu oddělení podílela stejnou měrou jako ostatní zaměstnanci se shodným druhem práce a její pracovní poměr trval po celé období, za nějž byla odměna zaměstnancům přiznána. Podle žalobkyně, jediným důvodem pro odepření tohoto mzdového plnění žalobkyni byla skutečnost, že vypověděla pracovní poměr, a ten skončil uplynutím výpovědní doby dne 31. 7. 2022.2. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) uložil žalované „uhradit žalobkyni na dlužnou mzdu částku 11 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně počítaným ode dne 1. června 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované „na náhradu škody uhradit žalobkyni částku 11 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně počítaným ode dne 24. ledna 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), rozhodl, že „žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně na náhradu nákladu řízení státu každá částku 638 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok IV.) a konečně, že „žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně na náhradu nákladu řízení státu každá částku, která bude určena spolu s lhůtou k plnění samostatným usnesením“ (výrok V.).3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že byly splněny oba předpoklady vzniku nároku žalobkyně na roční odměnu za rok 2021, když splnila osobní cíle dané pro rok 2021, které jí předem nastavila koncem roku 2020 v interním informačním systému její přímá nadřízená a byl splněn i druhý předpoklad, a to kladný hospodářský výsledek žalované za rok 2021, kdy hodnota ukazatele byla stanovena jako účetní výsledek hospodaření z účetní závěrky tohoto účetního období ve výši 5 217 000 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že „pro vznik nároku nebylo třeba žádné další rozhodnutí statutárního zástupce žalované nebo některého z vedoucích“, tato odměna má povahu nárokovou, kdy požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky. „Na důvodnosti nároku žalobkyně na odměnu, jež jí vznikl za rok 2021, nic nemění ani rozhodnutí jediného člena představenstva žalované ze dne 19. 4. 2022 o nevyplacení odměn z důvodu, že jejich výše převyšuje hospodářský výsledek žalované v roce 2021.“ Naproti tomu soud prvního stupně neshledal, že by ze strany žalované nevyplacením motivační odměny, která byla jiným zaměstnancům žalované vyplacena spolu se mzdou za červenec roku 2022, došlo vůči žalobkyni k diskriminaci. Vzal za prokázané, že cílem poskytnutí této mimořádné odměny bylo podle rozhodnutí jediného člena představenstva žalované ze dne 1. 7. 2022 motivovat zaměstnance účetního oddělení, aby neukončili pracovní poměr u žalované, přičemž, vzhledem k tomu, že žalobkyně byla tou dobou již ve výpovědní době, nesplňovala podmínky pro přiznání této motivační odměny.4. Proti tomuto rozsudku podaly v zákonné lhůtě odvolání žalobkyně i žalovaná.5. Žalovaná v odvolání směřujícím proti vyhovujícímu výroku I., a závislým výrokům o nákladech řízení, vytýkala soudu prvního stupně nesprávný závěr o tom, že bylo prokázáno, že byly splněny předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na roční odměnu za rok 2021, když mimo jiné chybně vyhodnotil výsledek hospodaření žalované za rok 2021. Namítala, že roční odměny musí být započítány do výsledku hospodaření za ten rok, ke kterému se vztahují. Poukazovala na to, že za rok 2021 žalovaná sice zaznamenala kladný hospodářský výsledek, který byl ovšem nižší, než kolik by činily roční prémie za rok 2021, a po jejich započítání by byl roční výsledek hospodaření žalované za rok 2021 záporný. Právě tato skutečnost vedla k rozhodnutí jediného člena představenstva o tom, že roční odměny za splnění osobních cílů za rok 2021 u žalované nebudou vyplaceny, což bylo v souladu s ustanovením čl. 4.3.2.1 směrnice žalované STO 03.02 Zásady odměňování, jehož obsah si soud prvního stupně chybně vyložil. Navrhovala, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V., žalobu o zaplacení 11 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu nevyplacené roční odměny za splnění osobních cílů za rok 2021 zamítl a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované i státu.6. Žalobkyně v odvolání směřujícím proti zamítavému výroku II., jakož i nákladovým výrokům III., IV. a V. namítala, že žalovaná v prvotním vyjádření k žalobě uvedla, že rozhodování o poskytnutí odměny zaměstnancům v červenci 2022 vycházelo ze zpětného zhodnocení jejich výkonů, a to v každém individuálním případě zvlášť, a teprve následně účelově přišla s tvrzením, že mělo jít o odměnu stabilizační. Tomu však podle žalobkyně odporovala i rozdílná výše těchto odměn nekorespondující s délkou trvání pracovního poměru jednotlivých zaměstnanců. Podle žalobkyně jí „nebyla odměna poskytnuta pouze a jedině kvůli tomu, že pracovní poměr k žalované vypověděla“, což ovšem představuje „nepřípustné nerovné zacházení, resp. jde o nerovné odměňování, jehož důsledkem je vznik práva žalobkyně na náhradu škody“. Navrhovala změnu napadeného rozsudku tak, aby bylo žalobě vyhověno i v zamítavém výroku o náhradu škody a náhrada všech nákladů řízení uložena žalované.7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 23 Co 34/2024-296, napadený rozsudek ve výrocích I., II. a III. potvrdil a ve výrocích IV. a V. změnil tak, že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně každá jednu polovinu nákladů řízení státu ve výši a lhůtě stanovené samostatným usnesením soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).8. Za rozhodující pro posouzení nároku žalobkyně na odměnu za splnění osobních cílů za rok 2021 shledal otázku, zda vnitřnímu mzdovému předpisu žalované (Zásady odměňování STO 03.02) odpovídalo započtení předpokládané výše ročních odměn do ″Výsledku hospodaření″, jinými slovy, zda předpokládaná výše odměn za splnění osobních cílů za rok 2021 všech zaměstnanců žalované (15 556 771 Kč) mohla být odečtena od vyčísleného zisku žalované za rok 2021 (5 217 000 Kč) a tím zpětně kladný výsledek hospodaření žalované za rok 2021 změnit na záporný. Konstatoval, že ″Definice ukazatelů″ obsažená ve směrnici STO 03.02 z roku 2019 nedává na tuto otázku jednoznačnou odpověď, nicméně výkladem dovodil, že odměny za splnění osobních cílů zaměstnanců do vymezení položek, které bylo možno od hospodářského výsledku odečíst, nespadají. Shodně se soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil, odvolací soud uzavřel, že tak, jak byl u žalované v roce 2021 nastaven systém odměn za splnění osobních cílů, byly-li předem (v „Příslibu ročních odměn“) stanovené podmínky (předpoklady) splněny, stala se z odměny za splnění osobních cílů nároková složka mzdy a žalovaná (ani její statutární orgán) nebyla oprávněna dodatečně rozhodnout o jejím nevyplacení. A protože za rok 2021 bylo jak dosaženo kladného výsledku hospodaření, tak žalobkyně splnila v potřebném rozsahu své osobní cíle pro tento rok, přísluší jí nárok na vyplacení této odměny, z níž se žalobou v této věci domáhá pouze části.9. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. , spisová značka, , jednak dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a změněn ve výrocích IV. a V., a proti výroku II. odmítl a dále rozsudek krajského soudu vyjma té části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že sice správně vymezil otázku, zda pro účely rozhodnutí žalované o nevyplacení odměn předpokládaná výše odměn za splnění osobních cílů za rok 2021 všech zaměstnanců žalované za rok 2021 mohla být odečtena od vyčísleného zisku žalované za rok 2021 a tím zpětně kladný výsledek hospodaření žalované za rok 2021 změněn na záporný, avšak při jejím zodpovězení nepostu