23 Co 34/2026-104 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , opraveným usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 661 013 Kč s zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od , datum, do zaplacení (výrok I.) a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 80 418 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejího zástupce (výrok II.). Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví (bolestné), která žalobkyni vznikla v souvislosti s pracovním úrazem, který utrpěla v rámci pracovního poměru u žalované. K úrazu došlo dne , datum, , kdy žalobkyně v důsledku momentální indispozice při práci u stroje upadla na betonovou podlahu, udeřila se do hlavy a následně se ocitla v , Anonymizováno, a byla odvezena , podezřelý výraz, záchranou službou. V důsledku pádu na hlavu utrpěla žalobkyně , Anonymizováno, spojený se , Anonymizováno, , což si vyžádalo komplikované léčení s komplikacemi v podobě prodělání , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , objevily se u ní následně i , Anonymizováno, . Byla nucena prodělat dvakrát , Anonymizováno, , rovněž revizi pro , Anonymizováno, a další , Anonymizováno, . Dle žalobkyně byl příčinou mdloby nahromaděný přestálý stres z předchozího pracovního týdne, kdy byla zaměstnavatelem přeřazena na těžší fyzickou práci, kterou špatně zvládala. Žalobkyně zdůrazňovala, že předmětný pracovní úraz nastal z důsledku náhlého a násilného působení betonové podlahy ve výrobní hale žalované v důsledku zemské přitažlivosti na křehkou hlavu žalobkyně, což svědčí samo o sobě o existenci pracovního úrazu. Znaleckým posudkem znalce , tituly před jménem, , jméno FO, bylo bolestné (způsobené jak primárním úrazem, tak následným léčením a komplikacemi) vyčísleno ve výši žalované částky. Soud prvního stupně uzavřel, že není dána odpovědnost žalované jako zaměstnavatele, když v daném případě nejsou naplněny předpoklady, a to existence pracovního úrazu a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Vzal za prokázané, že mdlobám žalobkyně nepředcházela výrazná fyzická námaha či náhlé vypětí sil, naopak žalobkyně byla v reakci na nespokojenost s předchozím pracovním zařazením nově, dle svého přání, zařazena na pracoviště plugů k lehké fyzické práci, kde jsou zaměstnány i osoby , podezřelý výraz, tělesně postižené. Zdůraznil, že k mdlobám žalobkyně došlo na počátku pracovní směny, v pondělí, po dni pracovního klidu. Pokud jde o žalobkyní tvrzenou subjektivně pociťovanou psychickou zátěž vykonávanou v předcházejícím týdnu, soud prvního stupně neshledal dostatečnou časovou ani věcnou souvislost mezi tvrzeným psychickým vypětím žalobkyně v týdnu předcházejícím incidentu a samotným incidentem. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že se nejednalo o pracovní úraz, ale momentální indispozici žalobkyně v důsledků vnitřních faktorů, když svědeckými výslechy byly prokázány stížnosti žalobkyně na bolest a hlavy a zvýšenou teplotu. Pro naplnění znaku pracovního úrazu v daném případě dle závěru soudu prvního stupně absentuje vnější faktor úrazového děje – násilné působení zevních vlivů.2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, ve kterém znovu podrobně uvedla tvrzení o průběhu úrazu i , podezřelý výraz, následcích. Zdůraznila, že se v jejím případě jednalo jednoznačně o pracovní úraz, a i v případě, kdyby tato otázka byla sporná, je s podivem, proč žalovaná událost nenahlásila pojistiteli. Soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení věci, kdy pominul, že se žalobkyně nedomáhá odškodnění náhlé , Anonymizováno, a následků , Anonymizováno, (ke kterému došlo bezprostředně při práci na výrobní lince), ale následku působení mechanických sil, které způsobily žalobkyni těžký , Anonymizováno, , což odpovídá definici pracovního úrazu podle § 271k zákoníku práce. Zdůraznila, že odpovědnost žalované jako zaměstnavatele je objektivní, avšak žalovaná netvrdila žádné skutečnosti, které by zakládaly její zproštění v dané odpovědnosti. Případné spoluzavinění na straně poškozeného zaměstnance vyžaduje zvláštní procesní aktivitu na straně žalovaného zaměstnavatele, což v daném případě naplněno nebylo. Nesouhlasila ani se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který sice vycházel ze závěru, že práci v týdnu předcházejícímu úrazu žalobkyně vykonávaly někdy i ženy, pominul však, že by ji měla zvládat žalobkyně, která je drobné tělesné konstituce a rovněž skutečnost, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že tato práce je fyzicky náročná. Namítala, že nebylo prokázáno, že by na směnu, při které k úrazu žalobkyně došlo, nastoupila žalobkyně , podezřelý výraz, . I když se necítila dobře během víkendu pracovnímu týdnu předcházejícímu, v pondělí při nástupu na pracovní směnu již byla v pořádku, o čemž svědčí i záznam při urgentním příjmu s uvedením skutečnosti, že žalobkyně byla bez zvýšené teploty. Soudu prvního stupně vytýkala nadbytečné dokazování, kdy soud prvního stupně mohl v rámci předvídatelnosti sdělit svůj názor a žalobkyně by raději nedoplňovala tvrzení a důkazy, aby se spor dále neprotahoval. Dle žalobkyně nadbytečnou výzvou podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) soud prvního stupně způsobil, že se konalo další ústní jednání, přesahující dvě hodiny. Žalobkyně poukazovala na nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů řízení, kdy požadovala aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Zdůrazňovala, že je chudou dělnicí, která utrpěla na pracovišti závažný úraz s těžkými následky. Aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. odůvodňují dle žalobkyně i okolnosti případu, zejména způsob projednání úrazu žalovanou, která věc odmítla řešit. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť s ohledem na svůj závěr, se soud prvního stupně nezabýval výší škody.3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, kdy se ztotožnila se závěrem, že nebyla naplněna podmínka „krátkodobého, náhlého a násilného působení zevních vlivů“, ani „souvislosti úrazu s plněním pracovních úkolů“, a dost možná ani podmínka nezávislosti na vůli zaměstnance. Zdůraznila, že dokazováním bylo potvrzeno, že žalobkyně bezprostředně před incidentem vykazovala zdravotní indispozici (, Anonymizováno, ), měla tedy povinnost žalovanou o svém , podezřelý výraz, stavu informovat, případně nechat ověřit u ošetřujícího lékaře. V tomto směru tedy žalobkyně jednala nedbale. Poukazovala na to, že pracovní činnost žalobkyně, kterou dne , datum, na pracovišti u žalované vykonávala, nebyla nijak náročná, neboť spočívala v označení tečkou zkontrolovaných špuntů, které vkládala následně do bedýnky. Za tohoto stavu tedy nebyla dle žalované prokázána existence pracovního úrazu, který by zakládal odpovědnost zaměstnavatele podle § 269 zákoníku práce. V tomto směru je břemeno tvrzení i důkazní na žalobkyni. Neshledala důvodnou námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nesprávně zjistil zdravotní stav žalobkyně a náročnost její práce. Žalobkyně mdloby vysvětlovala náročnou fyzickou a psychickou prací předchozího pracovního týdne, tedy dávala mdloby do souvislosti s výkonem pracovní činnosti. I když judikatura připouští existenci pracovního úrazu i z důvodů vyplývajících z vnitřního stavu zaměstnance, i ten však musí být způsoben náhlým působením zevních vlivů, které jsou v příčinné souvislosti s výkonem pracovních úkolů. Soudní praxe tedy klade důraz právě na jednorázovost a náhlost vlivů působících bezprostředně před vznikem úrazu, což v daném případě naplněno nebylo. K námitce žalobkyně na nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení poukazovala na mimořádnost a výjimečnost aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., které není automatickým nástrojem. Zdůraznila, že žalovaná je právnickou osobou, která má povinnost jednat v souladu s péčí řádného hospodáře, a pokud příslušná komise žalované uzavřela, že úraz žalobkyně není pracovním úrazem, s čímž se ztotožnil i právní zástupce žalované, vedení žalované tedy nepochybilo, když nárok žalobkyně odmítlo odškodnit.4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, podle § 212 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z těchto skutkových zjištění: žalobkyně byla u žalované zaměstnaná na základě pracovní smlouvy ze dne , datum, , ve znění dodatků z , datum, , , datum, a , datum, na pozici operátor výroby, na dobu určitou. Pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil uplynutím sjednané doby dne , datum, . Dne , datum, ve , Anonymizováno, hodin při práci spočívající v kontrole drobných plastových komponentů žalobkyně , Anonymizováno, , sesunula se na zem a , Anonymizováno, . Byla jí poskytnuta první pomo