27 Co 290/2025-409 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně č.j. 11 C 110/2023-350 ze dne 19.6.2025 ve znění opravného usnesení č.j. 11 C 110/2023-362 ze dne 18.9.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, v níže se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 190 268,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z této částky od 28. 6. 2023 do zaplacení (výrok I.). Dále soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 96 845 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného , Jméno advokáta B, (výrok II.).2. Soud prvního stupně skutkově uzavřel, že žalovaný dříve vystupoval jako insolvenční správce dlužníka , právnická osoba, . v likvidaci, žalobce byl v tomto insolvenčním řízení věřitelem. Žalobce do předmětného insolvenčního řízení přihlásil svoji pohledávku ve výši 1 778 273,90 Kč vedenou v insolvenčním rejstříku jako P-4. Pohledávka byla v přihlášené výši i zjištěna, majetková podstata dlužníka byla zpeněžena a výtěžek připadající na nezajištěné věřitele představovala částka 1 227 348,49 Kč, z níž byl žalobce uspokojen v poměrné výši 27,98 %, tj. v částce 497 567,49 Kč. Důvodem žaloby je náhrada škody, která měla být žalobci způsobena tím, že žalovaný měl v souvisejícím sporu, který zahájil, zavinit vznik nákladů řízení v celkové výši 469 601 Kč, představující pohledávku za majetkovou podstatou, následně zaplacenou z výtěžku zpeněžení, čímž se snížil rozsah uspokojení věřitelů, včetně žalobce.3. Soud prvního stupně dále řešil, že žalovaný jako insolvenční správce správně (s odbornou péčí) sepsal do majetkové podstaty stavbu zapsanou v katastru nemovitostí jako samostatná nemovitá věc, nacházející se na cizím pozemku, k níž podle stavu zápisu v katastru nemovitostí svědčilo vlastnické právo dlužníkovi, a to i kdyby sám vyhodnotil, že nedosahuje takového stupně rozestavěnosti, aby jí v právním slova smyslu mohla být. Vlastnické právo dlužníka zpočátku nikdo nesporoval, a to ani žalobce. V tomto směru pak až do října 2019 nebyl postaven najisto právní stav rozestavěné stavby (kdy bylo, byť jako předběžná otázka určeno, že je součástí pozemku, na němž se nachází).4. Dále soud prvního stupně řešil právě podání vzájemného návrhu (žaloby) o zaplacení částky přesahující 26 mil. Kč ze strany žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení. I v tomto směru soud prvního stupně aproboval postup insolvenčního správce. Uzavřel, že insolvenční správce „postupoval s cílem získat do majetkové podstaty co nejvíce“ a uspokojit zjištěné věřitele v co možná nejvyšší možné míře, postupoval z „procesní opatrnosti,“ s níž se snažil zastavit běh případné promlčecí lhůty. Skutečnost, že související pohledávka P-2 společnosti , právnická osoba, , která stavbu zhotovila, není vůči dlužníku po právu, byla pravomocně rozhodnuta až v dubnu 2021. Pokud by se ukázalo, že by dlužníkovi mohlo svědčit jakékoliv bezdůvodné obohacení či jiné plnění, pak by v dubnu 2021 insolvenční správce uplatnil dluh již promlčený. Správce od počátku uváděl, že návrh podává „z procesní opatrnosti,“ pravidelně „informoval velmi podrobně o svých úmyslech“ (nejen v tomto sporu, ale i v průběhu celého insolvenčního řízení) jak insolvenční soud, tak věřitele i případné třetí osoby, jež mohou nahlížet do insolvenčního rejstříku. Správce také obratem „navrhoval přerušení daného řízení“ (o vzájemném návrhu), a to do doby rozhodnutí o vylučovacích žalobách stejně jako o žalobě na určení pravosti a výše pohledávky P-2 společnosti , právnická osoba, , kterou popíral. Jakmile bylo zcela zřejmé, že rozestavěná stavba do majetkové podstaty dlužníka nepatří a současně že , právnická osoba, (za níž jednal jiný insolvenční správce) nemá pohledávku P-2 ve výši přes 26 mil. Kč, vzal insolvenční správce obratem svůj vzájemný návrh v celém rozsahu zpět. Přestože zástupce žalované , právnická osoba, „přislíbil při jednání před soudem (kdy formálně nedošlo k přednesu návrhu) možnost smírného jednání, kdy by bylo lze očekávat, že se každý z účastníků vzdá práva na náhradu nákladů řízení,“ když další vedení tohoto sporu záviselo (což správce od počátku avizoval) na výsledku jiných incidenčních sporů, přesto, podle názoru soudu prvního stupně, postupoval Okresní soud Praha-západ i odvolací soud „striktně formálně,“ co se náhrady nákladů řízení týče, když „nezohlednil faktickou situaci a postavení insolvenčního správce, který v poměrně šibeničních lhůtách musí zjišťovat a zajišťovat majetek, povětšinou nespolupracujícího dlužníka, přezkoumat přihlášené pohledávky pouze na základě omezeného množství dostupných podkladů, vymáhat pohledávky dlužníka před uplynutím doby promlčení (o nichž se však nejdřív musí nějakým způsobem dozvědět), v tomto případě za bývalými statutáry dlužníka, stejně jako zjišťovat možné neúčinné úkony, spolupracovat s věřitelským orgánem a vystupovat za dlužníka v incidenčních i dalších sporech.“5. Na základě dílčích zjištění pak soud prvního stupně dále vyjádřil přesvědčení, že minimálně v určité fázi „byl a je postup žalobce a , právnická osoba, koordinován“ s cílem, aby se , právnická osoba, (jakýmkoliv způsobem) „stala vlastníkem rozestavěné stavby s co nejnižšími náklady.“ Podle soudu prvního stupně „bylo ve společném zájmu všech věřitelů dospět k dohodě co se náhrady nákladů řízení týče,“ v předmětném řízení totiž „prakticky nedošlo ani k prvnímu jednání ve věci,“ přesto jsou náklady „obrovské“ vzhledem k výši žalované částky. Podle soudu prvního stupně „nelze ponechat bez povšimnutí, že žalobce byl valnou část insolvenčního řízení dlužníka zástupcem věřitelů, za nějž jednal právě , tituly před jménem, , jméno FO, , a tedy tím, kdo měl v prvé řadě hájit jejich společné zájmy a tyto povýšit nad své vlastní,“ což nečinil. Bylo též povinností zástupce věřitelů „vykonávat nad činností správce dohled a v případě pochybností o jeho řádném výkonu funkce o tomto informovat insolvenční soud tak, aby mohl správce v rámci dohlédací činnosti vyzvat k nápravě, případně mohl vyvolat schůzi věřitelů k hlasování o odvolání správce z funkce.“ K tomuto však nedošlo. Také insolvenční soud, jak v působnosti věřitelského orgánu, tak v rámci dohlédací činnosti, buď odmítl správci jakýkoliv pokyn ohledně jeho postupu v řízení o určení vlastnictví (souhlas se zpětvzetím žaloby) udělit, či v rámci jeho činnosti a postupu neshledal žádné nedostatky (když jej k jejich odstranění nevyzýval, nepožadoval vysvětlení či doplnění a plně se spokojil se správcem zaslanými a zveřejněnými zprávami o průběhu insolvenčního řízení). Neméně podstatné pak podle soudu prvního stupně je, že žalobce „nejen že se nijak nedomáhal odvolání správce (v jehož postupu nyní shledává zásadní nedostatky), ale též ani nebrojil proti konečné zprávě (když námitky nebyly podány žádným z věřitelů) či samotnému rozvrhu.“ Ani insolvenční soud neměl proti konečné zprávě námitky, nepožadoval její doplnění či opravu, pak tuto svým usnesením schválil a stala se závazným podkladem pro rozvrhové usnesení. Pokud tedy žalobce „nevyužil dostupné zákonné prostředky, nemůže tento nedostatek zhojit žalobou na náhradu škody proti insolvenčnímu správci v případě, že o tvrzených pochyběních věděl (a sám to uvádí) již před podáním, natož před schválením konečné zprávy.“6. Ze všech výše uvedených důvodů pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný insolvenční správce „s ohledem na specifika insolvenčního řízení, jakož i postoj a chování samotného žalobce, především v pozici zástupce věřitelů, neporušil žádné své povinnosti dané mu zákonem soudem či funkcí samotnou, postupoval také s odbornou péčí,“ přestože ke škodě majetkové podstaty musela být společnosti , právnická osoba, uhrazena přednostní pohledávka na náhradě nákladů řízení v částce bez mála půl milionu Kč, o což se snížil výtěžek zpeněžení určený nezajištěným věřitelům, když takové újmě insolvenční správce „nemohl zabránit ani při vynaložen veškerého úsilí, které po něm bylo lze požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.“7. Pro úplnost pak soud prvního stupně uvedl, že i kdyby byl žalobce se svým nárokem co do základu úspěšný, k rozdělení věřitelům by v takovém případě připadla částka 1 611 716,90 Kč, pohledávka žalobce P-4 ve výši 1 778 273,90 Kč by byla pak uspokojena ve výši 653 390,57 Kč (podíl 40,54 % na rozvrhované částce). Žalobce by tak obdržel o 155 823,08 Kč více a nikoliv o 190 268,85 Kč.8. Podle výsledku řízení pak soud prvního stupně přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jak podrobně vyčíslil.9. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalobce, a to jen v rozsahu části výroku I. co do částky 155 823,08 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně od 28.6.2023 do zaplacení a co do navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení. V meritu sporu žalobce rozporoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaný jako insolvenční správce dlužníka (, právnická osoba, . v likvidaci) neporušil žádné zákonné povinnosti. Prosazoval, že žalovaný pochybil již tím, že do majetk