10 CO 15/2022-126 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 3 C 255/2021-105, zamítl návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 16 760 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech částku 5 033,60 Kč, splatnou do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, ve kterém soudu prvního stupně vytkl, že nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobcem a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní pochybení vidí žalobce v tom, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, pokud dle něj nelze žalobě vyhovět. Zcela zásadní pro posouzení věci je přitom dle žalobce to, že v řešeném případě smluv uzavřených mezi SPÚ a uživateli pozemků v zahrádkové osadě v režimu nárokového převodu dle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, resp. dle § 10b tohoto zákona, kdy v důsledku novely došlo k přečíslování, nešlo o projev svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést na uživatele pozemků v zahrádkové osadě pozemky, a to v souladu s § 14 odst. 1 citovaného zákona za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Z dikce § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., resp. jeho § 10b ve spojení s § 14 odst. 1 téhož zákona jednoznačně dle žalobce vyplývá, že SPÚ převod musí a musel realizovat za splnění zákonem stanovených podmínek, tedy i za zákonem definovanou cenu. Nejde tedy o případ, kdy by bylo na úvaze SPÚ, resp. žalobce, zda a za jakých cenových podmínek bude převod realizovat, zákon mu nedává možnost realizovat převod za dohodnutou cenu. 3. Žalobce dále poukázal na judikaturu k nastíněné problematice s tím, že je celkem jednotná, a podle ní smlouvy, kterými převádí pozemky v režimu nárokového převodu Pozemkový fond ČR, resp. SPÚ, nejsou projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejich prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést pozemky za zákonem stanovených podmínek zákonem stanoveným subjektům. Pokud přitom v těchto případech došlo k převodu pozemku v hodnotě vyšší než zákonné, učinil tak převádějící subjekt mimo rámec zákona, a proto bez právního důvodu, čímž se žalovaní (nabyvatelé pozemků) na úkor žalobce jako převádějícího bezdůvodně obohatili. K vydání byli legitimováni ti, kteří se obohatili, nikoli znalec, který pochybil při zpracování znaleckého posudku. Jako na nejpodobnější řešený případ poukázal žalobce na případ řešený rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, s tím, že sice šlo o převod k vypořádání restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, princip je však dle žalobce stejný, jelikož zákon stanovuje, za jakou cenu má být pozemek převeden, a v daném případě v důsledku nesprávného ocenění došlo k tomu, že nedošlo k převodu v zákonné hodnotě. I v tomto případě, kdy měla být převodem saturována majetková křivda a žalovaným de facto vznikla křivda nová, Nejvyšší soud dospěl k tomu, že musí bezdůvodné obohacení vydat, a také zde neshledal rozpor takového požadavku s dobrými mravy, i pokud znalecký posudek, ze kterého se při stanovení ceny pozemku v převodní smlouvě vycházelo, objednal SPÚ, resp. Pozemkový fond ČR. Uvedené principy ve vztahu k vydání bezdůvodného obohacení pak dle žalobce musí platit i pro kupní smlouvy uzavřené s uživateli pozemků v zahrádkových osadách, přičemž na věci nic nemění ani to, že tento rozsudek byl vydán za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění, protože i tento zákon neposkytoval právní ochranu v případě, že by výkon práva byl v rozporu s dobrými mravy. Žalobce dále odkázal také na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, kterým byl i za platnosti nového občanského zákoníku potvrzen názor ohledně vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě, aniž by Nejvyšší soud dovozoval nějakou limitaci ohledně výše, kdy také musel brát v potaz principy uvedené v novém občanském zákoníku. K námitce, že uvedená rozhodnutí nejsou případná, žalobce uvedl, že převod náhradního pozemku za pozemky nevydané je nutné odlišit od vydání pozemku v tzv. přímé restituci dle zákona č. 229/1991 Sb., kdy je ve správním řízení rozhodováno o vydání, resp. obnově vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. V případě převodu náhradního pozemku má Státní pozemkový úřad zákonem stanoven okruh osob, na které za zákonem stanovených podmínek mimo jiné i hodnotových, smlouvou nikoliv ve správním řízení převede pozemek jako náhradní, proto je zde nepopiratelná podobnost s nárokovým převodem na uživatele pozemků v zahrádkových osadách, kdy podstatným dle žalobce není ani to, že v daném případě stanovil cenu zákon č. 229/1991 Sb. a nikoli zákon č. 503/2012 Sb., protože oba tyto zákony definují dispoziční oprávnění pro žalobce a podmínky i cenové, za jakých může, resp. musí dispozici realizovat. 4. Navíc dle žalobce lze analogicky aplikovat ust. § 1792 odst. 2 nového občanského zákoníku, kdy cena dle předloženého revizního posudku podle žalobce„ platí za ujednanou“, protože jde o cenu podle právního předpisu přípustnou. 5. S ohledem na výše uvedené tak dle žalobce za situace, kdy z revizního posudku bylo zjištěno, že předmětnými smlouvami došlo k převodu pozemků v hodnotě vyšší než zákonné (za„ ujednanou“ lze považovat cenu stanovenou na základě revizního posudku), učinil tak SPÚ mimo rámec zákona, a proto i bez právního důvodu, čímž se kupující na úkor SPÚ, resp. státu, bezdůvodně obohatil a SPÚ má legitimní právo se vydání bezdůvodného obohacení domáhat. Soud prvního stupně tedy dle žalobce v napadeném rozsudku rozhodl v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR k otázce vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy došlo smlouvou k převodu pozemků v hodnotě vyšší než zákonné. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci vzniklé náklady řízení. 6. Žalovaný v rámci vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že s odvoláním nelze v žádném případě souhlasit. Žalobce dle žalovaného jednoduše nepřípustně zobecňuje závěry jím zmíněných judikátů a snaží se je aplikovat na věci, na které se vztahovat nemohou. Zásadní rozdíl mezi kauzami řešenými žalobcem uváděnou judikaturou a danou věcí spočívá dle žalovaného v tom, že judikáty řešily jen zcela specifickou a úzkou otázku vydání, resp. oceňování náhradních pozemků, dle příslušných ustanovení zákona o půdě č. 229/1991 Sb. Předmětem zkoumání Nejvyššího soudu byly vždy jen dohody o vydání náhradních pozemků, nikdy se nejednalo o převody pozemků formou kupní smlouvy, už jen to je dle žalovaného zásadní rozdíl. Oceňování náhradních pozemků dle zákona o půdě se také mělo dít přesně podle podmínek stanovených zákonem, tedy ocenění mělo být učiněno ke konkrétnímu datu a dle zcela konkrétně označené oceňovací vyhlášky. V řešené věci však byla uzavírána kupní smlouva a dle zákona měl žalobce prodávat pozemky v dané zahrádkové osadě za obvyklou cenu. Skutečnost, že zákon o pozemkovém úřadu ukládá tomuto úřadu povinnost určitým osobám za určitých podmínek převést pozemky, neznamená dle žalovaného automaticky nedostatek autonomní svobodné vůle na straně prodávajícího. Žalobce označuje tento případ za tzv. nárokový převod, v podstatě by se ovšem dalo dle žalovaného říci, že se jedná o tradiční právní institut, kterým je smluvní přímus. Osoba v zákoně označená, pokud si podá žádost o převod pozemku ve lhůtě k tomu stanovené a pokud splňuje i další podmínky, má právo na to, aby s ní Státní pozemkový úřad smlouvu uzavřel a pozemek jí převedl. Co se pak týče obsahu smlouvy, není autonomie svobodné vůle Státního pozemkového úřadu, tj. prodávajícího, dle žalovaného nijak zvlášť omezována. Skutečnost, že má prodat pozemek za obvyklou cenu, je stanovena v daném případě zákonem, ale obecně vzato i ostatní státní instituce a dokonce i státní podniky jsou v dispozicích se svým majetkem zavazovány zákonem k určitým podmínkám a k použití obvyklé ceny. To ale dle žalovaného obecně neznamená, že by neměly svobodnou vůli a že by smlouvy jimi uzavřené mohly být libovolně revidovány právě třeba v otázce ceny a třeba jen na základě revizního posudku. Do důsledku vzato by závěry žalobce o nedostatku autonomie svobodné vůle vedly dle žalovaného k nastolení situace právní nejistoty všech účastníků, kteří si od státních institucí cokoliv kupují. 7. Byl to přitom dle žalovaného žalobce, kdo stanovil výši kupní ceny, a kupující na takovou cenu přistoupili a učinili tak v přesvědčení (dobré víře), že i ohledně kupní ceny je smlouva v naprostém pořádku. O závaznosti smlouvy a o tom, že ji obě strany uzavírají nejen svobodně, ale i vážně, žalovaného přesvědčil také článek X. smlouvy, kde obě strany proklamují, že smlouva je výrazem jejich svobodné a vážné vůle. O tom, že je smlouva uzavírána kvalifikovaně a vážně, byl žalovaný přesvědčen i s oh