14 CO 210/2021-132 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně vyhověl žalobě o zaplacení 44 900 Kč každé ze žalobkyň z titulu zrušené smlouvy o zájezdu (po té, co z důvodu dobrovolného zaplacení 80 000 Kč žalobu zčásti vzaly zpět). Žalobkyně s žalovaným jakožto pořadatelem zájezdu uzavřely dne 15. 4. 2019 smlouvu o zájezdu s názvem„ Kolumbie Ekvádor“, který se měl konat v termínu 11. 3. až 27. 3. 2020. Protože v tomto termínu se zájezd z epidemiologických důvodů neuskutečnil, uzavřeli účastníci dne 1. 4. 2020 smlouvu, podle které se měl uskutečnit v náhradním termínu 26. 11. až 12. 12. 2020. Když žalovaný účastníkům zájezdu oznámil, že zájezd se nemůže uskutečnit ani v tomto termínu, žalobkyně na to dne 1. 10. 2020 reagovaly e-mailovým odstoupením od smlouvy. Podle soudu prvního stupně mají proto žalobkyně podle § 2535 o. z. právo na vrácení celé zaplacené ceny zájezdu. 2. Žalovaný se proti rozsudku odvolal. Nesouhlasil s aplikací § 2535 o. z., neboť nebylo objasněno, v čem měly spočívat nevyhnutelné a mimořádné okolnosti ve smyslu tohoto ustanovení a poukázal na to, že samy žalobkyně si při uzavření smlouvy ze dne 1. 4. 2020 musely být vědomy nepříznivé pandemické situace. Vzhledem k předvídatelnému riziku změny termínu zájezdu došlo podle žalovaného k vyloučení možnosti odstoupit od smlouvy podle § 2535 o. z. Žalobkyně přitom od smlouvy odstoupily na základě vlastního rozhodnutí, přičemž byly motivovány obavou z nákazy COVID-19. Navíc počátkem října 2020 došlo ke zlepšení situace a žalovaný žalobkyním i přes jejich odstoupení nabídl, že si mohou vybrat, zda zájezd uskuteční ve sjednaném termínu 26. 11. až 12. 12. 2020, nebo v dalším náhradním termínu v roce 2021. Soud prvního stupně se však s touto nabídkou nijak nevypořádal. Dále žalovaný namítl, že e-mail žalobkyň z 1. 10. 2020 mu nebyl doručen do pěti dnů od jeho e-mailu ze dne 25. 9. 2020. Soudu prvního stupně též vytkl, že jej nepoučil podle § 118a o. s. ř. a nedal mu tak příležitost tvrdit a prokázat, že smlouva o daném zájezdu dosud nebyla zrušena a že zájezd se bude konat v náhradním termínu. Dále měl za to, že druhá žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, neboť byla jen spolucestující prvé žalobkyně, nikoli stranou smlouvy o zájezdu. 3. Žalobkyně poukázala na to, že jediným důvodem, pro nějž žalovaný v e-mailu ze dne 26. 9. 2020 oznámil, že zájezd se v náhradním termínu nemůže uskutečnit, byly okolnosti spojené s pandemií COVID-19. Následné odstoupení žalobkyň od smlouvy je pak třeba posuzovat k době odstoupení, tedy jako reakci na uvedený e-mail žalovaného. Termín zájezdu je přitom podstatnou náležitostí smlouvy a žalobkyně by s novým náhradním termínem musely souhlasit. Pokud jde o aktivní věcnou legitimaci, považovaly žalobkyně za rozhodující, že celou dobu jednaly s žalovaným rovnocenně obě. 4. Odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je správný, byť na základě poněkud odlišného právního posouzení (na strany při ústním jednání upozornil). 5. V daném případě jde hlavně o interpretaci a právní kvalifikaci dvou aktů stran – jednak e-mailu žalovaného z 25. 9. 2020, jednak e-mailu žalovaných z 1. 10. 2020. Prvý jasně vyjadřuje stanovisko žalovaného, že termín zájezdu nebude moci být v důsledku situace okolo COVID-19 dodržen a že jedinou možností je vyčkat, jak se vyvine situace, a pak zájezd přesunout na jinou termín; jinak jde o lamentaci nad těžkostí situace pro cestovní kancelář a výhrůžku její insolvencí. Druhý e-mail zase jasně vyjadřuje vůli žalobkyň nebýt nadále smlouvu o zájezdu vázán; jde o výslovnou reakci na prvý e-mail a žalobkyně v ní odkazovaly na § 2531 odst. 2 a 3 a § 2534 o. z. 6. Podle § 2527 písm. a) o. z. náleží termín zájezdu mezi hlavní náležitostí smlouvy o zájezdu. 7. Podle § 2531 odst. 2 o. z. platí, že navrhne-li pořadatel v souladu s § 2530 zvýšení ceny zájezdu o více než osm procent, může zákazník návrh přijmout nebo může odstoupit od smlouvy ve lhůtě podle smlouvy, aniž by musel hradit odstupné za předčasné ukončení závazku. Lhůta pro odstoupení nesmí být kratší než pět dnů a musí skončit před zahájením zájezdu. Neodstoupí-li zákazník od smlouvy v určené lhůtě, platí, že se změnou ceny zájezdu souhlasí. Obdobně se postupuje i v případě, že vnější okolnosti nutí pořadatele podstatně změnit některou z hlavních náležitostí zájezdu uvedených v § 2527 nebo nemůže-li pořadatel splnit zvláštní požadavky zákazníka, které přijal podle § 2528 odst. 1 písm. h). 8. Podle tohoto ustanovení tedy v případě, že vnější okolnosti nutí pořadatele podstatně změnit některou z hlavních náležitostí zájezdu uvedených v § 2527, může zákazník odstoupit od smlouvy, a to ve lhůtě podle smlouvy, aniž by musel hradit odstupné za předčasné ukončení závazku; lhůta pro odstoupení nesmí být kratší než pět dnů a musí skončit před zahájením zájezdu. 9. Zákon zde přitom odstoupení nepodmiňuje tím, že pořadatel učiní perfektní návrh změny smlouvy, nýbrž jen tím, že jej vnější okolnosti nutí smlouvu podstatně změnit. Postačí tedy podle odvolacího soudu objektivní nutnost a jakýkoliv projev vůle pořadatele smlouvu změnit. Tím se liší možnost odstoupení podle třetí věty § 2531 odst. 2 o. z. od možnosti odstoupení podle věty první, která objektivní nutnost změny smlouvy nepředpokládá, a zřejmě proto navíc požaduje návrh změny smlouvy, aby bylo jinak než z objektivní nutnosti jasné, že ke změně smlouvy má dojít. Odvolací soud se tedy domnívá, že zákazník s odstoupením od smlouvy nemusí čekat na řádný návrh změny smlouvy. Proto se odvolací soud odchyluje od názoru vyjádřeného v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a proto se také nezabýval otázkou, zda e-mail žalovaného byl řádným návrhem změny smlouvy. 10. V tomto případě tedy dal žalovaný žalobkyním (a dalším účastníkům zájezdu) najevo, že ani náhradní termín 26. 11. až 12. 12. 2020 nedodrží, k čemuž ho nutila celosvětová opatření reagující na epidemii COVD-19, a že další náhradní termín bude někdy v budoucnu. Nešlo o drobnou úpravu termínu jakožto hlavní náležitosti smlouvy, ale o jeho podstatnou změnu. Žalobkyně proto měly podle § 2531 odst. 2 o. z. právo odstoupit od smlouvy, aniž musely hradit odstupné. 11. Ustanovení § 2535 o. z., které aplikoval soud prvního stupně, na věc podle odvolacího soudu nedopadá. Slova„ významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu“, použitá v tomto ustanovení, znamenají, že se zájezd sice koná, ale jinak, než se konat měl, tj. v horší kvalitě. O to zde nejde. 12. Navazující otázkou bylo, zda e-mail žalobkyň ze dne 1. 10. 2020 byl odstoupením včasným. Obě strany vycházely z toho, že žalobkyně měly na odstoupení 5 dní, a je třeba dát za pravdu žalovanému, že žalobkyně tuto lhůtu nedodržely. Jestliže jim e-mail žalovaného došel 25. 9., začala jim lhůta podle § 605 odst. 1 o. z. běžet následující den, tj. 26. 9. Tento den byl prvním dnem lhůty, pátým a posledním dnem lhůty pak bylo 30. 9., s jehož koncem lhůta skončila. 13. Nicméně § 2531 odst. 2 o. z. nestanoví, že lhůta k odstoupení od smlouvy je pětidenní, nýbrž že ji má určit smlouva, přičemž nesmí být kratší než pět dnů a musí skončit před zahájením zájezdu. Proto odvolací soud doplnil dokazování„ smlouvou o zájezdu/potvrzením o zájezdu“ ze dne 1. 4. 2020, která podle svého výslovného ustanovení nahradila původní smlouvu ze dne 15. 4. 2019 (č. l. 8), a všeobecnými obchodními podmínkami, které jsou podle smlouvy její nedílnou součástí (č. l. 33). V jejichž čl. 4, na nějž ohledně lhůty žalovaný v odvolání odkazoval, je v odstavci 4.1.1 zakotveno právo cestovní kanceláře navrhnout zákazníkovi změnu smlouvy, pokud ji k tomu nutí příkladmo uvedené okolnosti, např. ozbrojený konflikt nebo epidemie. Pro ten případ však všeobecné podmínky nestanoví nic o právu zákazníka odstoupit od smlouvy ani o lhůtě k tomu. Právo na odstoupení, a to v pětidenní lhůtě, stanoví až následující odstavec 4.1.2 pro případ, že CK navrhne změnu smlouvy z„ jiných důvodů než shora uvedených“. To nutně vyvolává dojem, že žalovaný při tvorbě všeobecných obchodních podmínek nepočítal s tím, že by zákazník měl v případech stanovených v prvém odstavci právo odstoupit od smlouvy (protože návrh na změnu smlouvy neleží na straně cestovní kanceláře, ale na straně třetí). Takové implicitní vyloučení práva zákazníka na odstoupení je ovšem v rozporu s § 2531 odst. 2 o. z., a proto podle § 2549 neplatné. 14. Jestliže tedy smlouva nebo všeobecné obchodní podmínky nestanovily lhůtu pro odstoupení od smlouvy, pak mohly žalobkyně od smlouvy odstoupit kdykoli, a to logicky až do dne konání zájezdu, což učinily. Odstoupení je proto účinné a způsobilo zánik smlouvy. 15. Bez právního významu je, co se dělo po zániku smlouvy, tedy např. že žalovaný nabízel dodržení náhradního termínu (který ovšem nakonec stejně nedodržel). Stejně tak je z hlediska zákona bez významu tvrzení žalovaného, že zájezd stále hodlá uskutečnit, jakož i to tvrzení, že žalobkyně si musely být nepříznivé pandemické situace vědom; riziko je podle zákona jednoznačně na straně pořadatele zájezdu