15 CO 276/2021-108 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž žalobce požadoval, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 184 000 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení. V odůvodnění uvedl zejména, že žalovaný jako podnikatel a provozovatel autobazaru vykoupil dne 5. 9. 2016 vozidlo zn. Ford Focus od [jméno] [příjmení] a 29. 1. 2016 toto auto prodal žalobci. Žádná ze stran smlouvy neměla povědomí o tom, že proti [anonymizována dvě slova] je vedena exekuce. Smlouva uzavřená účastníky má všechny náležitosti, došlo i k faktickému předání auta a hospodářský účel smlouvy tak byl beze zbytku naplněn. Teprve po uzavření smlouvy se prezentovaly pochybnosti o vlastnictví žalovaného k předmětnému vozidlu, avšak skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává (§ 1760 o. z.). Vzhledem k tomu je třeba vycházet z § 1109 písm. c) o. z., podle kterého se stane vlastníkem věci ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku. V daném případě žádná ze stran netvrdí, že by bylo něco známo o čemkoliv, co by mohlo vyvolat pochybnost o vlastnictví vozidla žalovaného v době převodu na žalobce a není tedy pochyb, že žalobce byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění žalovaného převést vlastnické právo na základě řádného titulu. To znamená, že žalobce měl poté, kdy proběhl soupis vozidla v rámci exekuce vedené proti [anonymizována dvě slova] uplatnit svá práva adekvátním způsobem, tedy domáhat se svého vlastnictví návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu nebo žalobou o vyloučení věci z exekuce. Nemá ale rozumný smysl, že žalobce vydal vozidlo, které zakoupil na základě řádně uzavřené kupní smlouvy exekutorovi. Kromě toho žalobce sám uvedl, že [anonymizována dvě slova] nebyl předchozím vlastníkem vozidla, těmi byli [obec] a [jméno] [příjmení], tím zpochybňuje své základní námitky založené na vlivu exekuce vedené proti [anonymizována dvě slova]. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky 21. 9. 2016 je platná, bezvadná, má všechny náležitosti a žalobce byl v době převodu v dobré víře v oprávnění žalovaného k převodu vlastnického práva. Žalobce se tedy stal vlastníkem vozidla a úkony exekutora nemohly zvrátit účinky předchozího právního jednání účastníků. Žalobce také neměl důvod od kupní smlouvy odstoupit proto, že se snad vlastníkem nestal, neboť důvod odstoupení nemohl být dán. V souladu s tímto právním názorem soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř., tedy žalobci uložil povinnost zaplatit je žalovanému v plné výši. 2. Ve včasném odvolání žalobce vytkl, že soud prvního stupně učinil v rozsudku závěry ze skutečnosti, že žalobce odstoupil od kupní smlouvy uzavřené se žalovaným, ale listinu o odstoupení neprovedl k důkazu. Další vadou řízení je, že soud prvního stupně neposkytl žalobci poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. o svém odlišném právním názoru – o tom, že žalobce se stal platně vlastníkem vozu – a tím porušil žalobcova procesní práva. Soud prvního stupně se také nezabýval tím, že vedení exekuce se zapisuje do centrální evidence, ta je veřejným seznamem, a nezjišťoval, zda proti [anonymizována dvě slova] byla exekuce takto zapsána. I právní závěry soudu prvního stupně jsou nesprávné, neboť při nabytí vlastnického práva od nevlastníka jde o ochranu dobrověrného nabyvatele, který jedině se může dovolávat své dobré víry. V řízení před soudem prvního stupně se ovšem dovolával žalobcovy dobré víry převodce, tedy žalovaný, aby se zbavil vlastní odpovědnosti za neplatnost kupní smlouvy. Pokud je převedena věc, aniž by k ní měl převodce vlastnické právo, jedná se o podstatnou právní vadu věci, která je důvodem pro odstoupení od smlouvy. Odstoupení je tedy důvodné, neboť po žalobci nelze požadovat, aby podstupoval riziko, že nebudou prokázány okolnosti nabytí vlastnictví od nevlastníka a že bude vést spory s exekutorem, resp. s oprávněnou osobou. Žalobce nebyl povinen setrvat ve stavu, kdy by musel bránit své vlastnické právo, ale mohl od kupní smlouvy odstoupit. Žádal proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání poukázal na své předchozí skutkové i právní námitky vůči žalobě uplatněné před soudem prvního stupně. Zejména zdůraznil, že žalobce by se jako kupující z předmětné smlouvy ani nemohl dovolávat nedostatku vlastní dobré víry a celá situace je pouze přímým důsledkem volby neadekvátního právního postupu, zapříčiněného jen jeho těžko pochopitelnou rezignací na ochranu nabytého vlastnictví. Žaloba v projednávané věci tak kompenzuje předchozí nečinnost žalobce při ochraně předmětu jeho vlastnictví, neboť neuplatnil své právo nepřipouštějící exekuci návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu nebo žalobou na vyloučení z exekuce. Žalovaný nesouhlasil ani s tím, že by v řízení došlo k procesní vadě, která by měla za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci – tedy neprovedení důkazu listinou o odstoupení žalobce od kupní smlouvy – neboť žalobcova konstrukce o právní vadě věci nemůže obstát, neboť nabyl vlastnictví k vozu platně a předchozí dispozice s ním jsou nepodstatné. Žalovaný také poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožnil a žádal, aby ho odvolací soud potvrdil. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a předchozí řízení a přihlédl k argumentům žalobcova odvolání i k obsahu vyjádření žalovaného, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Odvolací soud také doplnil důkazní řízení zjištěním obsahu listiny vyhotovené žalobcem 2. 3. 2017 a označené jako odstoupení od smlouvy, a provedl také důkaz obsahem živnostenského rejstříku žalovaného. Z prvně uvedeného důkazu zjistil, že žalobce vytkl žalovanému, že koupil vozidlo od [anonymizována dvě slova], proti němuž je vedena exekuce a že kupní smlouva uzavřená s touto osobou je proto neplatná. Současně žalobce požádal žalovaného o vrácení zaplacené kupní ceny. Z obsahu živnostenského rejstříku odvolací soud zjistil, že žalovaný má i živnostenské oprávnění k podnikání ve výrobě, obchodu a službách neuvedených v přílohách 1 – 3 živnostenského zákona, s oborem činnosti velkoobchod a maloobchod, jehož obsahem je i nákup a prodej ojetých motorových vozidel. Těmito nově provedenými důkazy nebyl nijak zpochybněn skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, zejména to, že žalovaný jako podnikatel zakoupil od [anonymizována dvě slova], který byl evidován jako předchozí vlastník vozu, dne 5. 9. 2019, tj.v době, kdy [anonymizována dvě slova] nemohl s vozem platně nakládat, předmětný automobil. Pokud jde o listinu vyhotovenou žalobcem 2. 3. 2017, jejím obsahem není odstoupení od (platné) kupní smlouvy, ale požadavek na vrácení kupní ceny z důvodu neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. K tomu je třeba dodat, že žalobce se takto domáhal vrácení plnění již po výzvě exekutora k vydání auta, která mu byla doručena dle sdělení exekutora 23. 1. 2017, nikoli tedy až předžalobní výzvou z 20. 5. 2019, jak žalobci vytkl soud prvního stupně. 5. Skutkový stav věci tedy soud prvního stupně zjistil dostatečně, podle názoru odvolacího soudu ale z něho vyvodil nesprávné právní závěry. Žalovaný auto zakoupil 5. 9. 2016 od [anonymizována dvě slova], který byl dle dokladů vlastníkem a provozovatelem auta, ovšem bylo to v době, kdy proti [anonymizována dvě slova] jako povinnému byla vedena exekuce a soudní exekutor se neplatnosti této smlouvy dovolal v protokolu o soupisu movitých věci povinného ze dne 2. 11. 2016. Povinnost vydat věc exekutorovi vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy by tedy byla na žalovaném, ten ovšem vozidlo v mezidobí prodal žalobci a povinnost k vydání vozu na základě výzvy exekutora přešla právě na žalobce. 6. Odvolací soud má za to, že po žalobci nelze požadovat, aby za všech okolností bránil své případné vlastnictví návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu a žalobou o vyloučení věci z exekuce. Žalobce jednal logicky, pokud se podrobil rozhodnutí soudního exekutora, jehož úkony se považují za úkony exekučního soudu (§ 28 zák. č. 120/2001 Sb.). Rozhodl-li se žalobce po výzvě exekutora uplatnit právo na vrácení kupní ceny dopisem ze dne 2. 3. 2017 a poté žalobou, nejednal protiprávně a obrana žalovaného, že se žalobce měl domáhat svého vlastnictví, není důvodná. Skutečnost, že žalobce mohl zvolit i cestu obrany svého vlastnictví nemůže sama o sobě vyvolat zánik vzájemných nároků účastníků kupní smlouvy, která se později ukázala neplatnou. Správný je i žalobcův argument, že námitku o nabytí vlastnictví od nevlastníka v dobré víře může uplatňovat pouze kupující dle kupní smlouvy, zatímco prodávajícímu taková námitka nepřísluší. 7. Žalobce tedy splnil za žalovaného povinnost vydat