15 CO 297/2021-92 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně vyhověl napadeným rozsudkem žalobě a určil, že darovací smlouva a smlouva o zřízení služebnosti, uzavřená dne 24. 9. 2019 mezi žalovaným a jeho otcem [jméno] [příjmení], je vůči žalobkyni právně neúčinná. Smlouva se týkala pozemků zapsaných na listech vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce]. Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně má za otcem žalovaného pohledávku z vypořádání společného jmění manželů ve výši 2 250 000 Kč, povinnost k úhradě této pohledávky byla otci žalovaného uložena rozsudkem téhož soudu, č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], který nabyl právní moci dne [datum]. Žalovaný je jediným synem žalobkynina dlužníka, podnikal s ním a postupně převzal jeho podnik. Dlužník nemá jiný majetek, z něhož by mohl žalobkyninu pohledávku uspokojit, žalobkyně svoje právo uplatnila včas, a proto soud prvního stupně při absenci obrany žalovaného žalobě vyhověl s poukazem na ust. § 589 občanského zákoníku O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalobkyni, přičemž tarifní hodnotu pro určení výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby stanovil podle ust. § 9 odst. 4, písm. b) advokátního tarifu. 2. Žalovaný ve včasném odvolání uvedl, že jeho dosavadní nečinnost v řízení byla způsobena jeho nedávným stěhováním, fakticky se zdržuje jinde než na uvedené adrese, také místo výkonu jeho práce je odlišné od místa bydliště, takže se k soudem zaslaným listinám dostal až s odstupem času. Na svoji obranu však nerezignoval, pouze nebyl informován o probíhajícím řízení. Podniká v oboru živočišné výroby a uvedené nemovitosti tvoří nezbytné zázemí pro chovaný skot, bez nich by mu bylo znemožněno hospodaření a neoprávněně poškozeno jeho právo na práci a podnikání. Nemovitosti tvoří organický soubor jmění, které vytvořil jeho otec a které z jeho vůle slouží provozování podnikatelské činnosti. Darovací smlouva byla uzavřena jako jeden z dílčích kroků přirozené generační obměny ve firmě, v níž žalovaný spolupracoval se svým otcem. Je zcela normální a spravedlivé, pokud syn pokračuje v podnikání svého otce a rozvíjí jím založený závod. Dárcův záměr předat svou živnost synovi plně odpovídá tradici země zachovávající křesťanské hodnoty, a v žádném případě nemůže být posuzován jako akt poškozující třetí osobu. Generační obměna v rámci předání závodu je zcela všední situací pozorovatelnou napříč celou naší zemí. Snad neexistuje případ, kdy by bylo rodinné podnikání na potomky převedeno úplatně. Darovaný majetek byl navíc zatížen závazky, které dárce z dosaženého plnění hradil a které přešly na žalovaného. Žalovaný nabyl nejen aktiva, ale i pasiva, a také jejich převzetí je zcela normální a spravedlivé. Žalobkyni byl přiznán mj. nárok na výživné pro rozvedenou manželku, které otec žalovaného nadále hradí. V roce 2016 dosáhl důchodového věku a zdravotní stav mu neumožňoval dosahovat potřebných výkonů, proto se rozhodl převést podnikání na syna. Žalovaný o soukromých záležitostech svého otce nevěděl žádné podrobnosti, a pokud by měl prokazovat, že o úmyslu dárce krátit věřitele nevěděl, pak by šlo o velmi obtížné prokazování negativních skutečností. Dárce rozhodně neměl v úmyslu jakkoli krátit žalobkyni, naopak šlo pouze o zcela přirozený vývoj v jeho životě. Žalobkyně navíc v řízení netvrdila, že se uspokojení pohledávky nemůže domoci jiným způsobem než zpeněžením předmětných nemovitostí, a zcela nepokrytě si vybrala část závodu žalovaného. 3. Žalobkyně považovala napadený rozsudek za správný a připomněla, že otec žalovaného na její pohledávku dosud neuhradil vůbec nic. Tvrzení žalovaného, jimiž vysvětloval svoji dosavadní nečinnost v řízení, nelze z jakéhokoli zákonného důvodu akceptovat. Žalovanému muselo být známo i z katastru nemovitostí, že u předmětných pozemků byla na základě podané žaloby vyznačena poznámka spornosti. Žalovaný má s dlužníkem prokazatelně velmi úzké vztahy a je mu úplně stejně jako dlužníkovi známo, že dlužník nikdy nechtěl žalobkyni její pohledávku zaplatit. Další tvrzení uvedená v odvolání pak nelze považovat za nic jiného než za bohapustou lamentaci, která opomíjí základní fakt, že závazky se mají plnit. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 5. Žaloba byla podána v říjnu 2020, místo bydliště žalovaného, které v ní bylo uvedeno, odpovídalo adrese jeho trvalého pobytu podle centrální evidence obyvatel. Na tuto adresu soud prvního stupně zaslal žalovanému do vlastních rukou žalobu spojenou s výzvou k vyjádření ve věci, tyto písemnosti převzal žalovaný osobně dne 6. 1. 2021. Na stejnou adresu pak soud prvního stupně zaslal žalovanému výzvu podle ust. § 115a o. s. ř., zásilka byla znovu určena výhradně do vlastních rukou adresáta a žalovaný ji převzal osobně dne 11. 8. 2021. Žalovaný nereagoval ani na jednu z uvedených výzev, zůstal nečinný a nijak se žalobě nebránil. Na stejnou adresu mu pak soud prvního stupně doručil i napadený rozsudek, který rovněž žalovaný převzal do vlastních rukou. Přestože v odvolání tvrdil, že se přestěhoval a zdržuje se na jiném místě, tak toto místo neoznačil a jako svoje bydliště nadále uváděl adresu trvalého pobytu. 6. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, za správný je třeba považovat i jeho procesní postup při doručování písemností žalovanému podle ust. § 49 o. s. ř. Provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř., z dokazování dovodil správný skutkový závěr a také jej správně po právní stránce zhodnotil v souladu s ust. § 589 občanského zákoníku. Jeho věcnému rozhodnutí tedy nebylo co vytknout. 7. Žalovaný uplatnil svoji obranu až v odvolacím řízení, ačkoli mu nic nebránilo, aby tak učinil již před soudem prvního stupně. Veškeré písemnosti od soudu prvního stupně převzal do vlastních rukou, takže bylo vyloučeno, že by se o probíhajícím řízení nedozvěděl. Do podání odvolání proti napadenému rozsudku přesto zůstal zcela nečinný, uplatněnému nároku se nijak nebránil, a jeho obranu obsaženou v odvolání bylo nutno považovat za nepřípustnou ve smyslu ust. § 205a o. s. ř. Svou nečinností se sám zbavil možnosti být poučen před soudem prvního stupně podle ust. § 118a a § 119a o. s. ř., a jestliže uplatnil svá veškerá skutková tvrzení a důkazní návrhy až v odvolání, učinil tak ve smyslu ust. § 205a opožděně. 8. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tedy obstál i v odvolacím řízení, odvolací soud se ze shora uvedených důvodů nemohl obranou žalovaného zabývat, a proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. 9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno plně úspěšné žalobkyni. Výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby měla být v posuzované věci určena podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, jak shledal i soud prvního stupně. Žalobkyně avšak, i přes obsah odůvodnění napadeného rozsudku, vycházela pouze z odměny ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby, jak by odpovídalo úpravě ust. § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Vzhledem k podrobnému odůvodnění výroku o nákladech řízení v napadeném rozsudku, které muselo být žalobkyni nepochybně známo, měl odvolací soud za to, že žalobkyně se vzdala části odměny za právní zastoupení přesahující částku 2 500 Kč za jeden úkon právní služby. Náklady na její straně tedy zahrnovaly dva úkony právní služby v požadované výši 2 500 Kč, dva režijní paušály po 300 Kč, cestovní výdaje ve výši 705 Kč, náhradu za ztrátu času 400 Kč a DPH, tedy celkem 8 503,60 Kč.