25 CO 106/2022-61 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o nároku ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč a žalovaný mu jej měl vrátit ve třiceti měsíčních splátkách po 7 452 Kč. Celková dlužná částka 203 220 Kč zohledňovala zápůjční úrokovou sazbu ve výši 90,01 % ročně z nominální hodnoty. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku je v rozporu s dobrými mravy, a v důsledku toho žalobce neměl právo na zaplacení částky 203 220 Kč, ale pouze na vrácení poskytnutých finančních prostředků ve výši 80 000 Kč. Žalovaný žalobci zaplatil jednu splátku ve výši 7 452 Kč, proto soud prvního stupně ve výroku I. rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 72 548 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 10 % ročně, a zbytek nároku napadeným výrokem II. zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. podle míry úspěchu účastníků ve sporu tak, že převážně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu 4 % nákladů. 2. Žalobce ve včasném odvolání proti zamítavému výroku II. a proti výroku III. o nákladech řízení namítl, že sjednaná výše úroku je v rámci judikatorního čtyřnásobku a že žalobce je nebankovním poskytovatelem úvěrů, a proto je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů s ohledem na vyšší rizikovost poskytovaných úvěrů. Odkázal na řadu rozhodnutí soudů všech stupňů i na výsledky vyhledávání v databázi časových řad ARAD, upozornil, že žalovaný jednal v rámci smluvní autonomie a na základě své svobodné vůle, a navrhl, aby mu odvolací soud přiznal sjednaný úrok za poskytnutí úvěru ve výši 25,23 % p. a., na který omezil rozsah svého odvolání. Zatímco původně při úroku 90,01 % požadoval celkem částku 100 293 Kč (jistina 79 226,37 Kč, zbývající úroky 17 635,20 Kč, smluvní pokuty 499 Kč, náklady vymáhání 400 Kč a úhrady za pojištění 678 Kč), tak nyní při úroku 25,23 % žádá částku 84 847 Kč, za zbývající jistinu 79 226,37 Kč, zbývající úroky 4 943,18 Kč a úhrady za pojištění 678 Kč. I přes výše uvedenou argumentaci byl s poukazem na ust. § 2993 občanského zákoníku přesvědčen, že soud prvního stupně nebyl oprávněn bez návrhu žalovaného započítat proti žalobcovu nároku plnění poskytnuté žalovaným, neboť současná právní úprava vyžaduje aktivitu žalovaného, aby došlo k vypořádání veškerých vzájemně poskytnutých plnění. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený výrok II. změnil tak, že žalovanému uloží povinnost k zaplacení částky 12 299 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 2. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 25,23 % ročně z částky 79 226,37 Kč od 27. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 243 864 Kč. Dále požadoval, aby mu odvolací soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 32 620,34 Kč i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, z provedených důkazů vytvořil správný skutkový závěr, který po právní stránce také správně posoudil. Na podstatný obsah odůvodnění napadeného rozsudku lze proto pro stručnost odkázat. 4. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval posuzovanou smlouvu za neplatnou. Smlouva sice obsahovala veškeré podstatné náležitosti požadované ust. § 2390 občanského zákoníku, nicméně jednou z podstatných náležitostí tohoto smluvního typu je úrok, který byl v posuzovaném případě dohodnut na výši odporující dobrým mravům ve smyslu ust. § 585 občanského zákoníku. 5. Jak vyplývá z databáze ARAD, v době uzavření smlouvy odpovídal úrok ze spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankovními institucemi domácnostem 8,41 % p. a., ale v daném případě byl sjednán na 90,01 % p. a., což je hodnota, kterou skutečně nelze považovat za přijatelnou. Tato výše se vymyká nejen judikaturou nastavenému rámci, ale neodpovídá ani rizikovosti daného smluvního vztahu. Ze žalobních tvrzení ani z provedeného dokazování přitom nevyplývá, že by tu byly dány takové konkrétní okolnosti, které by umožnily platnou dohodu o takto mimořádně vysokém úroku. 6. Dohoda o úroku a o jeho výši podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2390 občanského zákoníku, a protože účastníci tuto podstatnou náležitost sjednali neplatně ve smyslu ust. § 585 občanského zákoníku, bylo nezbytné považovat za neplatnou i celou smlouvu o úvěru. Bez platného ujednání o všech podstatných náležitostech daného smluvního typu nemůže smlouva platně vzniknout. Soud prvního stupně tedy dospěl ke správnému právnímu závěru o neplatnosti této smlouvy i o tom, že žalobce má právo toliko na bezdůvodné obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku. 7. Žalobcem odkazovaná judikatura byla ze shora uvedeného pohledu nerozhodná, pro posouzení platnosti předmětné úvěrové smlouvy bylo třeba vzít v úvahu především konkrétní okolnosti dané věci, které se obsahově lišily od okolností posuzovaných jinými soudy v žalobcem citovaných rozhodnutích. Posouzení platnosti smlouvy i výše dohodnutého úroku je vždy otázkou individuální, nejde o prosté mechanické porovnání výše dohodnutého úroku s úroky v jiných případech, a žalobcem předkládaná rozhodnutí tedy v tomto smyslu nezakládala, a ani nemohla založit ustálenou soudní praxi. 8. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru nemohl mít žalobce právo nejen na smluvní úrok, ale ani na úrok ve výši trojnásobku obvyklé úrokové sazby, jak se toho domáhal v podaném odvolání. Nevznikl-li mezi účastníky platně úvěrový vztah, pak nemohlo žalobci ani vzniknout platně právo na odměnu za poskytnutí peněz, tedy na úhradu úroku. Žalobce měl podle ust. § 2991 občanského zákoníku pouze právo na vrácení jistiny se zákonným úrokem z prodlení podle ust. § 1970 občanského zákoníku. Soud prvního stupně tedy o žalobcově nároku rozhodl správně, když mu přiznal právo na úhradu pouze uvedených nároků podle ust. § 2991 a § 1970 občanského zákoníku. 9. Za nesprávný nelze považovat ani postup soudu prvního stupně, který odečetl žalovaným uhrazenou splátku od jistiny bezdůvodného obohacení. Žalobce totiž sám ve svých žalobních tvrzeních zaplacenou částku započetl vůči svým domnělým nárokům, a s ohledem na jejich neexistenci pak bylo na soudu prvního stupně, aby žalobcův postup opravil a odečetl poskytnutou splátku od nároku, který žalobci ve skutečnosti vznikl, tedy od nároku na vydání bezdůvodného obohacení. 10. Napadený rozsudek byl tedy v plném rozsahu věcně správný, a proto jej odvolací soud potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení přitom rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. se zřetelem k tomu, že úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.