25 CO 141/2022-55 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně svým rozsudkem ve výroku I. vyhověl žalobě co do částky 30 345 Kč s příslušenstvím, napadeným výrokem II. žalobu zamítl v rozsahu částky 15 655 Kč s příslušenstvím, částky 7 066,29 Kč a požadovaného úroku a ve výroku III. přiznal žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení ve výši 2 550 Kč. Předmětem sporu byl nárok ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 46 000 Kč a žalovaná se zavázala jej vrátit s úrokem ve výši 54,18 % p. a., takže celkem měla po třech letech splácení uhradit 93 924 Kč. Ve smlouvě byly dohodnuty také smluvní pokuty pro případ prodlení, jichž se žalobce domáhal ve výši 1 996 Kč s příslušenstvím a ve výši 7 066,29 Kč, dále žádal o náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 000 Kč a o úhradu úroku za dobu od zesplatnění úvěru, tedy ode dne 20. 7. 2021 do zaplacení, a to maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 112 708 Kč. Žalovaná na dluh uhradila pouze částku 15 655 Kč, žalobce proto přistoupil k zesplatnění dluhu. Soud prvního stupně hodnotil posuzovanou smlouvu o úvěru jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, který spočíval především v nepřiměřené výši sjednaných úroků, nicméně nerovnováha mezi stranami byla prohlubována i sjednanými smluvními pokutami a dalšími ujednáními, podle kterých byl žalobce například oprávněn realizovat inkaso z účtu žalované již 5 pracovních dní před splatností splátky, a pokud by v souvislosti s provedením inkasa došlo u příslušné splátky k duplicitě plateb, žalobce by přeplatek vracel nikoliv automaticky, ale až na žádost žalované. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru soud žalobci přiznal pouze právo na zaplacení částky 30 345 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 Kč; tato částka představovala rozdíl mezi poskytnutým úvěrem 46 000 a vrácenou částí dluhu ve výši 15 655 Kč. Zbytek uplatněného nároku žalobci nepříslušel. 2. Žalobce ve včasném odvolání zpochybnil závěr soudu prvního stupně o nepřiměřené výši úroku a dovolal se toho, že dohodnutý úrok ve výši 54,18 % p. a. by měl být porovnáván se sazbou 23,94 % p. a., která byla v září 2020 nejvyšší pro úročené úvěry z kreditních karet. V porovnání s touto sazbou pak činila sjednaná úroková sazba pouze 2,26násobek sazby obvyklé. Žalobce dále zdůraznil, že v nebankovním sektoru je běžná vyšší úroková míra, přesto odvolání směřoval pouze proti smluvnímu úroku ve výši 23,91 % p. a. Uplatněné smluvní pokuty byly v souladu se zákonem, žalobci na ně bezpochyby vzniklo právo a mělo by mu být přiznáno v požadované výši. Soud prvního stupně se v napadeném výroku II. rozsudku zřejmě dopustil chyby v psaní a v počtech, když žalobu zamítl pouze co do částky 15 655 Kč s příslušenstvím (a co do dalších nároků), ačkoli tato částka neodpovídala rozdílu mezi výší požadovaného nároku a částkou přiznanou ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku II. a ve shodě s odvoláním uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 17 568 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 20. 7. 2021 do zaplacení, částku 7 066,29 Kč a úrok ve výši 23,91 % p. a. z částky 42 423,93 Kč od 20. 7. 2021 do 11. 8. 2021 a úrok ve výši 8,25 % p. a. z této částky od 12. 8. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne celkové částky 112 708 Kč. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a na jejich základě věc správně po právní stránce vyhodnotil. Účastníci uzavřeli smlouvu, která sice vykazovala náležitosti podle ust. § 2390 občanského zákoníku, ale přesto ji nebylo možno považovat za platnou pro zřetelný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku. 5. Ve smlouvě byl dohodnut poměrně vysoký úrok, který převyšoval obvyklé úvěrové sazby spotřebitelských úvěrů v době uzavření smlouvy. Obvyklé sazby úvěrů na spotřebu pro domácnosti činily v danou dobu podle databáze ARAD 7,97 % p. a., a dohodnutý úrok ve výši 54,17 % ročně je převyšoval téměř sedminásobně. Žalobce se dovolával úroku z úročených úvěrů z kreditních karet, který ve sledovaném období činil 23,94 %, nicméně souzená smlouva úvěrem z kreditní karty nebyla, šlo o běžný typ jednorázově čerpaného spotřebitelského úvěru, který měl být vrácen v pevně sjednaných měsíčních splátkách. Úrok ve výši 54,17 % nebylo možno podle ust. § 580 občanského zákoníku považovat ve smluvním vztahu se spotřebitelem za přijatelný. 6. V případě úroku však nešlo o jediné smluvní ujednání, které v daném smluvním vztahu založilo významnou nerovnováhu smluvních práv a povinností v neprospěch žalované jako spotřebitelky ve smyslu ust. § 1813 občanského zákoníku. Ve smlouvě totiž byly dohodnuty ještě smluvní pokuty za prodlení žalované, které se do určité míry se překrývaly a utvrzovaly stejnou smluvní povinnost, přičemž prodlení s úhradou splátek bylo dále ještě spojeno s povinností žalované uhradit žalobci paušální náklady. Odhlédnout nebylo možno ani od dohodnutého oprávnění k inkasu z účtu žalované ještě před splatností splátky, jak na ně přiléhavě poukázal soud prvního stupně. 7. Posuzovaná smlouva jako celek tedy založila zřetelný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, v jehož důsledku ji nebylo možno považovat za platnou. Žalobci proto nevzniklo právo na úhradu smluvních závazků, ale měl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku, a to ve výši rozdílu mezi poskytnutou částkou a částkou, kterou mu žalovaná uhradila. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy bylo co do důvodů věcně správné, a to i v napadeném výroku II., nicméně v tomto výroku soud prvního stupně nesprávně vyčíslil zamítanou část nároku a žalobu zamítl pouze co do výše rozdílu mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, to jest co do částky 15 655 Kč, ale opominul, že žalobce v petitu vyčíslil jistinu dluhu na částku 51 069 Kč, která zahrnovala novou jistinu úvěru po zesplatnění a kapitalizovanou část úroku přirostlého ke dni zesplatnění úvěru. Odvolací soud proto tuto část napadeného výroku II. rozsudku soudu prvního stupně změnil podle ust. § 220 o. s. ř. a zamítl žalobní nárok co do správné částky 20 724 Kč s příslušenstvím. 8. Zbytek výroku napadeného II. rozsudku obsahoval již správné vyčíslení zamítaných nároků a vycházel ze správného právního posouzení, v této části rozhodnutí soud prvního stupně zamítl nárok na smluvní pokuty a na zbývající část smluvního úroku. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla absolutně neplatná ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, nemohly být žalobci přiznány smluvní nároky, a rozhodnutí bylo v této části věcně správné. Odvolací soud proto tuto část napadeného výroku II. potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. 9. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl v řízení úspěšný co do 52 % z předmětu sporu, a nepříslušelo mu tedy právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu citovaných ustanovení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., v této fázi řízení byla plně úspěšná žalovaná, ale žádné náklady jí nevznikly.