25 CO 180/2022-141 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], kterou se žalovanou uzavřel žalobcův právní předchůdce [právnická osoba] Žalobce uvedenou pohledávku nabyl postoupením ke dni [datum]. Na základě citované smlouvy banka poskytla žalované neúčelový jednorázový úvěr ve výši 158 000 Kč a žalovaná se jej zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 9,9 % p. a. v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná se ocitla v prodlení, a banka v důsledku toho úvěr zesplatnila ke dni 17. 4. 2012. Žalovaná namítla promlčení dluhu, podle ní běžela promlčecí lhůta ode dne zesplatnění závazku dne 17. 4. 2012 a marně uplynula dne 17. 4. 2015. Žalobce vůči námitce promlčení poukázal na to, že žalovaná průběžným plněním na dluh opakovaně uznávala závazek. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle zák. č. 513/1991 Sb. obch. zák. a dospěl k závěru, že promlčecí doba počala svůj běh od okamžiku zesplatnění úvěru, tedy od 17. 4. 2012, a skončila dne 17. 4. 2016. Žalovaná v průběhu této doby svůj závazek písemně neuznala, ani nebylo prokázáno, že by platila úroky či částečně plnila na svůj závazek ve smyslu ust. § 407 obch. zák. Částečné plnění závazku nebo placení úroků po uplynutí promlčecí doby, tedy po 17. 4. 2016, nemohlo mít na rozdíl od písemného uznání účinky uznání závazku, od něhož by běžela nová promlčecí lhůta, pohledávka byla tedy promlčena a nebylo možno ji soudem přiznat. 2. Žalobce ve včasném odvolání odkázal na svá předchozí procesní stanoviska a zdůraznil, že splatnost dluhu nastala dne 17. 4. 2012, žalovaná na dluh částečně plnila od roku 2012 až dosud a z jejího plnění neplynulo, že by závazek neuznávala. Naopak sama žalobce kontaktovala v dubnu 2019, kdy žádala o sjednání splátkového kalendáře, a tuto žádost opakovala ještě 14. 8. 2019 a 26. 5. 2020. Žalobce již v žalobě uvedl, že ke dni zesplatnění dluhu dne 17. 4. 2012 byla pohledávka tvořena jistinou ve výši 120 195,35 Kč a celkově činila 152 913,45 Kč, zatímco ke dni postoupení pohledávky dne [datum] činila jistina bez příslušenství jen 97 487,35 Kč. Z těchto údajů bylo zřejmé, že žalovaná na dluh průběžně plnila. Žalobce pro zjednodušení úročil od počátku jen jistinu poníženou a postoupenou, což vyplývalo z údajů o kapitalizaci úroků uvedených v žalobě, ale soud prvního stupně si tuto otázku vyložil naprosto chybně. Průběh plnění žalované vyplývá i z výpisu z účtu [číslo] z něhož je zřejmé, že první splátka od žalované přišla dne 15. 5. 2012 a poslední dne 20. 2. 2019. Nárok tedy promlčen nebyl, a žalobce proto navrhl změnu napadeného rozsudku. 3. Žalovaná považovala napadený rozsudek za věcně správný a argumentovala shodně jako v řízení před soudem prvního stupně. Namítla dále, že podle ust. § 205a o. s. ř. nelze přihlédnout ke skutečnostem a důkazům, které žalobce nově uplatnil až v odvolacím řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání bylo podáno důvodně. 5. Smlouva o úvěru byla mezi žalovanou a žalobcovým předchůdcem uzavřena dne [datum]. Žalovaná měla poskytnutý úvěr ve výši 158 000 Kč vrátit spolu s úrokem ve výši 9,9 % p. a. v 72 měsíčních splátkách po 3 021 Kč, takže dluh měl být zcela splacen v březnu 2016, ale žalovaná byla v prodlení s úhradou pravidelných splátek, a žalobcův předchůdce dluh zesplatnil dne 17. 4. 2012. Žalovaná v reakci na žalobcovu výzvu k plnění odmítla nedatovaným dopisem (tvrdila, že dopis je z 24. 9. 2020) plnit na dluh i návrh na sjednání splátkového kalendáře a pro případ podání žaloby namítla promlčení dluhu. 6. Soud prvního stupně neposkytl účastníkům žádné poučení, ani podle ust. §§ 118a a 118b o. s. ř., ani podle ust. § 119a o. s. ř. S ohledem na absenci poučení podle ust. § 118b a § 119a o. s. ř. se v odvolacím řízení neprosadil princip neúplné apelace, a skutečnosti a důkazy uplatněné po vydání rozsudku soudu prvního stupně nemohly být považovány za novoty ve smyslu ust. § 205a o. s. ř. 7. Žalobce již v prvoinstančním řízení použil tvrzení o částečném plnění dluhu, ze žalobních tvrzení vyplývalo, že žalovaná na dluh plnila i v době před postoupením pohledávky, chyběla pouze konkretizace termínů úhrad. Odvolací soud, veden odlišným právním názorem než soud prvního stupně, poučil žalobce podle ust. § 213b odst. 2 a § 118a o. s. ř. a vyzval jej k doplnění tvrzení a důkazních návrhů k termínům a výším jednotlivých úhrad. Žalobce na základě tohoto poučení specifikoval termíny a výši jednotlivých úhrad za období od 15. 5. 2012 do 20. 2. 2019 a k důkazu předložil výpisy z úvěrového účtu za uvedené období a platební historii. 8. Ze shora uvedených listin odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že žalovaná před zesplatněním dluhu plnila na dluh nejprve pravidelně, ale v závěru roku 2011 a od počátku roku 2012 již hradila pouze drobné částky nedosahující stanovenou výši splátek, a ocitla se tedy v prodlení, které vedlo k zesplatnění dluhu. Podle výpisu z úvěrového účtu v období od 15. 5. 2012 do 20. 2. 2019 žalovaná plnila na dluh v různé frekvenci, relativně často, a poskytovala věřiteli drobné částky, které hradila v podstatě každý měsíc, někdy i několikrát měsíčně. Platbu vynechala jen v červenci 2012, únoru 2013, v září 2013, v říjnu 2014 a v červenci 2017. 9. Podle ust. § 407 odst. l obch. zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části. 10. Podle ust. § 407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má tato plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. 11. Podle ust. § 407 odst. 4 obch. zák. účinky uznání závazku způsobem uvedeným v odstavci l nastávají i v případě, kdy je mu odpovídající právo bylo v době uznání již promlčeno. 12. Smlouva o úvěru byla uzavřena v době účinnosti zákona č. 513/1991 Sb. obch. zák., a proto bylo nutno podle tohoto předpisu posoudit i práva a povinnosti, které z ní vznikly, včetně jejich promlčení (§ ust. § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb.). Na základě shora uvedené právní úpravy bylo možné účinným způsobem uznat promlčený závazek pouze písemnou formou, nikoli částečným plněním na dluh. V posuzovaném případě k písemnému uznání závazku nikdy nedošlo, a proto bylo nutno posoudit, zda poskytovaným částečným plněním mohla žalovaná uznat závazek s důsledky pro běh nové promlčecí lhůty. Podstatné tedy bylo zjistit, zda při poskytnutí některé z plateb nebyl dluh již promlčen, neboli zda mezi platbami marně uběhla promlčecí lhůta. 13. Banka oznámila žalované, že úvěr považuje za splatný ke dni 17. 4. 2012, a ode dne následujícího běžela čtyřletá promlčecí lhůta pro uplatnění tohoto nároku podle ust. § 391 odst. l a § 397 obch. zák. Pokud by nenastaly jiné okolnosti, dluh by se promlčel po marném uplynutí této lhůty dne 18. 4. 2016. Žalovaná ale na dluh průběžně plnila a každou její platbou, byť v sebenižší částce, docházelo k uznání dluhu ve smyslu ust. § 407 odst. 3 obch. zák. a k počátku běhu nové promlčecí lhůty podle ust. § 407 odst. l a 3 obch. zák. V plnění žalované nikdy nenastala taková prodleva, aby v ní mohla marně uplynout čtyřletá promlčecí lhůta, žalovaná tedy nikdy neplnila na již promlčený závazek. Kdyby mezi platbami čtyřletá promlčecí lhůta uběhla, aniž by v ní žalovaná na dluh znovu plnila, pak by následující platbu poskytovala na promlčený závazek bez účinků podle ust. § 407 obch. zák., ale žalovaná na dluh plnila s přestávkou v trvání maximálně jednoho měsíce, a od její předchozí platby k platbě přímo následující tedy promlčecí lhůta uplynout nemohla. 14. Z poskytovaného plnění také nebylo možno usuzovat, že jím žalovaná zbytek závazku neuznává, právě naopak, vzhledem k mnohaletému a prakticky nepřetržitému placení, byť v drobných částkách, bylo zřejmé, že žalovaná svůj dluh nijak nezpochybňuje. Její tvrzení, že neuznávala dluh, protože jej neplnila, bylo v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, žalovaná naopak na dluh plnila usilovně, ale nedodržovala smluvní termíny a dohodnutou výši splátek. Z toho však nebylo možno rozumně usuzovat, že zbytek dluhu neuznává, pro takový závěr tu chyběl jakýkoli podklad. 15. Pro posouzení promlčení dluhu ke dni podání žaloby byl bez podstatného významu nedatovaný dopis žalované, jímž odmítla další plnění a upozornila žalobce na promlčení závazku. Žalovaná tvrdila, že tento dopis sepsala 24. 9. 2020, a pokud by se tak skutečně stalo, mohl by vytvářet překážku pro běh nové promlčecí lhůty ve smyslu ust. § 407 odst. l a 3 obch. zák. leda pro plnění poskytnutá až po tomto datu (podle žaloby žalovaná na dluh plnila dokonce i po tomto dopisu, v němž plnění výslovně odmítnula, až do 23. 6. 2021). Pokud by její odmítnutí plnění tedy mělo mít vůbec nějaké účinky pro běh promlčecí lhůty, mohly by se týkat leda částečných úhrad po něm následujících, ale pro předchozí jednání zůstalo bez důsledků. Ani od 24. 9. 2020 do podání žaloby však čty